Jak se žije na ulici?




Sdílet článek:

SU/MIREK

Drahé energie, které zdražují snad všechno ostatní, drahé potraviny, inflace ničící úspory lidí, drahota všude kolem – nejvyšší od roku 89, a jedna z nejvyšších v Evropě. To je problém, kvůli kterému se stále více lidí ocitá na hranici bídy, nebo dokonce padají za ní. A do toho všemožné výmysly politiků, našich i evropských, stále znovu prodražující naše životy. Statisíce lidí mají obavy, jestli ještě budou mít příští měsíc na zaplacení složenek, a peníze na živobytí a bydlení. Někteří lidé už tento boj nevedou. Ne snad proto, že by byli tak bohatí, ale naopak, nemají ani na to, aby si mohli dovolit střechu nad hlavou – ocitli se na ulici. Řada z nich nuceně, ale někteří víceméně dobrovolně. Jak se dá žít a přežít na ulici velkého města? Mým odborníkem na tuto problematiku je dnes Mirek, který je na cestě, řekněme, bez střechy nad hlavou už 20, 25 let.

Martina: Dobrý den, Mirku. Je to tak?

Mirek: Jo, je to tak, dobrý den.

Martina: Mirku, vy jste původně studoval železniční učiliště, pracoval jste na stavbách. Říkal jste mi, že jste v lese stahoval dřevo, třeba, s koňmi. A teď máte jakou profesi? Teď jste profesionálně bezdomovec? Nebo se cítíte jinak?

Mirek: Jsem takovej Brouk Pytlík, práce všeho druhu – to asi bude nejlepší výraz.

Martina: A teď možná položím nejapnou otázku: Baví vás tenhle život?

Mirek: Jo, tak je to ve vlnách: Někdy je to radost, někdy peklo.

Martina: Pokud jsem se to dozvěděla správně, tak vám zbourali squat, ve kterém jste žili, takže jste se opravdu ocitl bez střechy nad hlavou. Jak se s tím dá vypořádat? Jak přeprat zimu?

Mirek: No, musíte to přijmout, a zimu přeprat. Stačí si najít ňáký závětří, postavit si tam stan. Jsou stavby, jako třeba nedostavěný paneláky. Takže závětří je důležitý, aby nebyl přímej kontakt s větrem. A když si postavíte stan, tak se tam dá celkem slušně přespávat. Ale to je jenom přespávání, není to bydlení.

Martina: Teď s vámi budu sledovat, když dovolíte, několik cest: Jedna je, proč se vlastně člověk rozhodne stát se bezdomovcem? Jak jste se ocitl na ulici? Jak moc to bylo dobrovolné? Jak se to dá psychicky zvládnout? A jak přežít ve městě? A za druhé se o vás, lidech, kteří žijí bez střechy nad hlavou, říká, že jste nejodolnější. Souhlasíte s tím, že bychom se vydali těmito směry?

Mirek: V pohodě.

Martina: Tak Miroslave, vy na ulici již žijete v kuse 15 let. Že ano?

Mirek: Tak nějak. Já to přesně sám nevím.

Martina: Řekněte mi, bylo to vaše rozhodnutí, nebo si to nějak vynutily okolnosti?

Mirek: Bylo to moje rozhodnutí.

Muset mít na nájem, chodit do práce, kde vás to nebaví, hledat práci, furt bejt někde na úřadech, a furt nic nemít? Tak jsem se rozhod: „Kašlu na to.“ A šel jsem ven.

Martina: A proč se člověk rozhodne? Protože na všechno kašlu? Nechci už mít klíče od žádných dveří?

Mirek: Tak to se střádá, že jo. To není ze dne na den, nebo u mě to tak aspoň nebylo. A toto rozhodnutí převážilo nad problémama, které přináší normální život.

Martina: Útěk?

Mirek: Jo, to asi jo. Mít na nájem, chodit do práce tam, kde vás to nebaví, hledat si práci, a furt bejt někde na úřadech, a furt nic nemít? Tak jsem se rozhod: „Kašlu na to.“ A šel jsem ven.

Martina: Osvobodil jste se?

Mirek: Jo, myslím, že jo.

Martina: Je život na ulici svobodný, nebo se to jenom zdá, protože skýtá tolik nástrah a vlastně povinností, aby člověk přežil, že to je možná docela šichta?

Mirek: No je, no. Ale každej je svobodnej, jak se dokáže osvobodit od různejch věcí, že jo. Někdo je sice na ulici a nemusí nic. Ale chodí po různejch charitách, nebo chodí žebrat, všechno má načasovaný, takže takovej člověk vlastně chodí do práce. A každej den. Takže, jestli na to má náladu, nebo ne.

Martina: A vy nic z toho neděláte?

Mirek: Musím všechno z toho, ale jak kdy. Se ráno vzbudim a řeknu si: „Dneska se mi nechce nic,“ a tak se otočim na druhej bok, a spim. Nemám plán dne. Nic.

Martina: Nemáte plán. Ale máte hlad. Máte žízeň. Tak co s tím?

Mirek: Tak to si člověk musí obstarat, no. To si obstarám buď před tím, nebo tak různě. Tohle mívám zabezpečený.

Bejt úplně sám by asi nešlo. Musíme bydlet na dohled, aby nás někdo nevykrad. Je důležitý najít parťáka, kterýmu můžete věřit, a to je hrozně těžký.

Martina: Řekněte mi, máte třeba nějakou partu? Jste skupinka, ve které si víceméně věříte, nebo pár lidí? Neumím si představit, jak to může fungovat.

Mirek: Jo, stýkám se s pár lidma, který jsou už prověřený, nebo je znám, vím, co od nich čekat. To jo. Ale bez toho by to asi nešlo. Bejt takhle úplně sám? Člověk si musí hlídat, i když bydlíte někde poblíž někoho, abysme na sebe dohlídli, abyste věděli, aby nás někdo nevykrad. A takový ty věci. To je důležitý, no. Najít parťáka, kterýmu můžete věřit, to je hrozně těžký.

Martina: A řekněte mi, když jste se rozhodl pro tuhle cestu, řekl jste si, prostě: „Mirku, už se tady nebudeš nutit být železničářem?“ Nebyli tady třeba rodiče, příbuzní, kteří by říkali: „Neblázni, neblázni, vždyť skončíš na ulici. To nechceš.“

Mirek: To jo, jasný.

Martina: Byli?

Mirek: To byli. Zachránců a dobrých rad jsem dostal milión. Ale prostě jsem se rozhod, a šel jsem, a přestal jsem se pak na určitou dobu i stýkat s rodinou.

Martina: Na určitou dobu?

Mirek: Jo.

Martina: To znamená, že už se s nimi zase vídáte?

Mirek: Jo, v pohodě. V pořádku, prostě. Vidíme se rádi. Byl jsem tam na Vánoce. V celku nemám problém. V podstatě si peru. Paráda.

Škola? To bylo peklo. Bojoval jsem. Nikdo nepomohl, ani doma. Neučil jsem se, jen zopakoval to, co jsem si pamatoval.

Martina: Vy máte některé takovéto služby? To je hezké. Ale řekněte mi, vy jste někde v jednom rozhovoru řekl, že dětství bylo pro vás tím nejhorším obdobím.

Mirek: Jo, to bylo.

Martina: A je ode mě příliš vlezlé, ptát se: Proč?

Mirek: Ne, to ne. Než jsem šel do první třídy, tak se naši rozvedli. V první třídě jsme se odstěhovali za Prahu, a tam slovo Pražák bylo sprostý slovo, takže jsem to měl docela krušný. U Proseka najednou do vesnice, kde bydlíte. Objevíte se v nějaký vesnici, kde bylo 30 obyvatel, z toho věkový průměr asi 80 let – no nic moc. A doma? A škola? To bylo úplné peklo. Ve škole jsem bojoval. No, nebylo to lehký.

Martina: Šikana?

Mirek: Ta tam tak trochu byla. Nebylo to příjemný období.

Martina: A vás nebavilo se učit, nebo vám to nešlo? Protože, když jsem slyšela a četla některé vaše rozhovory, už jsem se s vámi jednou dřív setkala, tak vy jste takový přemýšlivý, mudrlant. Nejste takový člověk, že by si někdo řekl: „No jo, tak on nedokázal vystudovat ani učňák, a proto je na ulici.“ To nejste vy.

Mirek: No, učení mě nebavilo. Nebavilo, a hlavně tenkrát to bylo na vesnici trošku složitější. Neměl jsem se ani s kým poradit třeba o matematice, když to učitel neuměl vysvětlit. Doma mi to taky nikdo nevysvětlil, a já jsem to prostě vzdal, a nechal jsem to bejt. Vlastně jsem se neučil, jenom jsem zopakoval to, co jsem si pamatoval.

Martina: Vy jste byl sám?

Mirek: Mám bráchu. Ještě o dva roky. A ségru, ta je o deset.

Martina: A cítil jste se tehdy sám?

Mirek: No, docela jo.

Na ulici je důležitý, že se člověk musí naučit bejt úplně sám

Martina: Vlastně se ptám proto, že by mě zajímalo, jestli jste teď na ulici víc sám, než když jste nebyl na ulici? Rozumíte mi?

Mirek: Jo.

Martina: Jestli jste se teď vlastně našel? Protože máte nějakou svou partu, lidi na které…

Mirek: To ne. Člověk je sám. Na ulici se člověk musí naučit bejt úplně sám. To je důležitý.

Martina: To si myslím, že je úplně klíčové.

Mirek: Jo.

Martina: Protože jinak by to, že člověk stojí uprostřed města, a může všechno, a nemůže nic, mohlo jednoho rozsekat.

Mirek: Jo, je to taková svoboda. Ale v tomdlentom směru dost omezená.

Když odejdete na ulici, tak jste pak určitý období myšlenkama furt doma, u známejch. Ale časem to slábne, a najednou zjistíte, že jste tam, kde jste – sám v přítomnosti.

Martina: A řekněte mi, musel jste se tužit? Ve zvládání třeba právě samoty? Protože nevím, jestli se to dá vycvičit.

Mirek: Dá se to cvičit. A jasně, že jsem se tužil. To trvá určitý období, kdy jste myšlenkama furt doma, nebo u svejch známejch, nebo tak – myslíte na domov. No, a časem to slábne, a najednou zjistíte, že jste tam, kde jste. Že jste sám v přítomnosti, a hledáte si nový kontakty. Třeba v cizině jsem zjistil, že jsem si našel kamarády, kteří jsou vlastně zrcadlem kamarádů tady. Že to byly stejně podobný povahy. A tak, no.

Martina: Vy jste mi říkal, že jste 15 let v kuse tady na ulici, a předtím, že jste cestoval.

Mirek: Jo.

Martina: To znamená, že jste trošku začínal, jako Kerouack. Jako tulák?

Mirek: Tak začínal. Před tím jsem si v květnu postavil stan u řeky, a trávil tam celý víkendy. A pak jsem tam byl úplně celý léto, nemusel jsem domů, nemusel se hlásit, jako ostatní, k večeři, k obědu, což taky nesli nelibě rodiče mých kamarádů, kteří viděli takovýto toulavý dítě. Takže…

Martina: Vy jste jim kazil děti?

Mirek: Takže jsem byl zakázanej.

Martina: To je samozřejmě zvláštní, když dvanáctileté dítě může žít jako Pipi Dlouhá punčocha, a nemusí vůbec nic. A jak jste se už tehdy o sebe staral?

Mirek: Tak různě. Chodili jsme po zahradách na lup a…

Martina: Rybařit?

Mirek: Rybařit, samozřejmě, to bylo furt. Jak se dalo – cokoliv. Já jsem v to stanu nebyl sám, ale ještě s kamarádem a s bráchama. Dalo nám to … protože tenkrát ještě nebyly spacáky, nebylo nic, a tak si vemte: Sázava je v létě v noci hodně studená.

Martina: Tam jste se tužil?

Mirek: No teda.

Martina: Vy jste se v podstatě, jak by řekl Gorkij: „Moji univerzitěty“, už tehdy připravoval na tuto svou budoucnost, aniž byste si to uvědomoval?

Mirek: No, asi jo, no. No, a pak, když jsem byl starší, tak jak jsme měli režijku, tak jsme jezdili s kamarádem, ten měl taky režijku, toulali se takhle po Čechách, Československu, spali na nádražích, a tak.

Když jsem se vrátil z vojny, bylo po revoluci, a všechno bylo jinak. Začaly problémy, firmy, kde jsem dělal, zkrachovaly, nebo nám nezaplatili. Takže jsem makal, a nic z toho neměl.

Martina: To je taková hezká mladistvá rebelie. Ale pak se to v určitém okamžiku možná vymklo, takže už nebylo cesty zpátky?

Mirek: No, pak jo. Pak jsem šel na vojnu. A vrátil jsem se z vojny, a všechno bylo jinak – to bylo po revoluci. Začaly problémy, firmy, kde jsem dělal, zkrachovaly, nebo nám nezaplatili – to bylo pořád dokola – takže jsem makal, nic z toho vlastně neměl. No, nebavilo mě to. Moc ne.

Martina: A kdy jste tedy vyrazil za jižním sluncem? Protože prvně to byla Sicílie?

Mirek: Ne, to jsem byl ve Španělsku, a to jsem jel z Prahy stopem. Bylo to v listopadu – docela krušná cesta –, ale za tejden jsem tam byl. Když jsem se vrátil, už jsem přemejšlel, že bych se tam podíval na zimu, na příští zimu, jako dýl. Tak jsem vyrazil, a v Itálii jsem ztratil doklady, Tak jsem mávl rukou, a jel jsem dolů na jih.

Martina: A tak jste zmizel ze světa.

Mirek: Tam po mě doklady nikdo nechtěl.

Martina: A proč jste tam nezůstal? Protože si umím… neumím, ale představuji si, že život na pláži u velkých hotelových komplexů může být po všech stránkách snazší, jednak klimatických, jednak ohledně obstarávání jídla, a nepotřebujete tolik oblečení. Proč jste tam nezůstal?

Mirek: No, doma je doma. Jako takhle – veselý to taky není.

Martina: Počkat, takže bezdomovec potřebuje zpátky domů? Nepotřebuje mít střechu nad hlavou, ale potřebuje být v Česku?

Mirek: Potřebuje mít nějaký svoje místo. Prostě…

Martina: Kam patřím.

Mirek: Že jo. Vždycky vás posadí na letadlo, a pošlou vás zpátky do Prahy. Takže mít tady něco, to je důležitý. Pro mě.

Martina: Je důležité, že patříte sem.

Mirek: Jo.

Martina: Vy jste Čech.

Mirek: Jo. Tady vodsaď mě nikam nedeportujou. Teda myslím.

Zamilovat se, když jste na ulici? To je lepší si zlomit nohu.

Martina: Miroslave, zažil jste někdy období, které bylo klidné, hezké, takové, jako že se tam člověk ve vzpomínkách vrací jako do hezkého pokojíčku?

Mirek: No, jsou takový momenty. Období asi ani ne. Nevím. Teď bych si asi nevzpomněl.

Martina: Vždycky jste byl tak trochu rozervaný?

Mirek: Vždycky.

Martina: Ani žádná žena s tím nic nenadělala? Protože ženy, když vám přijdou do života, tak chvíli budou s vámi on the road, na cestě, ale pak chtějí hnízdit.

Mirek: Já vím, já vím. Jo, to si člověk… To je těžký, na ulici se zamilovat. To je lepší si zlomit nohu. To je pravda.

Žena, domeček, zahrádka, pes? K tomu bych se nedopracoval. To bych se musel některý pověsit na krk. To nejde, to bych ji stáhl. Do toho bych moh jít jedině, kdybysme byly rovnocenný.

Martina: Dobře, tím jste mě varoval, že tam jít nechcete. Samozřejmě vás respektuju. Ale chtěla jsem se spíš zeptat, jestli jste nikdy nechtěl mít domeček, děcka?

Mirek: Jo.

Martina: Zahrádku třeba, psa?

Mirek: To jo, ale to je výsledek. K tomu bych se nedopracoval, protože bych se akorát moh některý pověsit na krk, a stáhnout ji, nebo alespoň hodně zatížit. To ne, to prostě nejde. Do tohodle bych moh jít jedině, kdybych byl rovnocenej, nebo narovinu s ní.

Martina: Ale vám se do toho vlastně nechce?

Mirek: Až vyhraju ve sportce, nebo něco takovýho.

Martina: A sázíte?

Mirek: Občas, no. Teď dlouho ne.

Martina: Řekněte mi, myslíte si, že už jste se stal bezdomovcem tělem, duší i myslí?

Mirek: To asi ne. Takový zálesák asi nejsem. Ale prostě jsem bezdomovec, to je pravda. Je to takový divný slovo, „bezdomovec“. Já si domov dělám, že jo. Pokaždý. Sice na tak nadlouho, jak to jde – teď jsem ho měl třeba pět let.

Martina: Ve squatu.

Mirek: No jasně. Tak zase něco přijde, doufám.

Nedivím se, že se na mě lidi divně koukaj. Já bych asi taky koukal, kdybych se viděl. Já už to tak neberu, prostě jsem tak branej. Ale když mě poznaj, tak často změní názor.

Martina: Miroslave, baví vás tento život? Nebo se sám někdy považujete za zkrachovalce? Protože to je obecná úvaha, že když člověk vidí žebráka na kolenou, nebo něco podobného, tak si řekne: „Ten dopadl.“ Cítil jste se tak někdy?

Mirek: Jo, mám takový období, kdy nikdo, jste sám, nemáte vyhlídky – tak to na člověka dolehne. Ale pak se stane něco, najdou se nějaký dveře, které jsem ani neviděl, a většinou se všechno změní. To si najdu práci, nebo nabídku, a zase jsem do něčeho ňákej zapojenej. Jo tydlety chvíle jsou. Pokud tedy…

Martina: Otevřou se dveře? Jakou podobu nejčastěji mívají? Pracovní nabídka, nebo…

Mirek: Nemusí bejt pracovní. Ale někdo se mi prostě ozve z minulosti, potkám někoho, a má pro mě něco zajímavýho. Nebo náhody, nebo nevím, jestli jsou to náhody, ale dějou se. Nikdy nevím, kde, kdy, kdo. Je to nečekaný.

Martina: A vzpomenete si na svůj první den, který by se dal nazvat tak, že jste poprvé musel stát na lavičce v parku, nebo někde, a řekl jste si: „Tak, jsem sám, a nemám se kam vrátit?

Mirek: No to si už asi nevzpomenu.

Martina: Přicházelo to plíživě, že?

Mirek: Jojo.

Martina: A bylo to v zimě, nebo v létě?

Mirek: Tak asi v létě. To zas určitě.

Martina: Řekněte mi: To úplně nejtěžší, – než se dostaneme k tomu, jak přežít zimu – je, jak to zvládnout psychicky. Zvládnout psychicky to, že je člověk sám, že si se životem neporadil tak, jak si možná představoval. Zvládnout pohledy lidí kolem, kteří se dívají třeba skrz prsty. Jak to děláte? Otupí člověk, nebo vás to jitří? Nebo se modlíte? Jak tohle člověk zvládá?

Mirek: Tak já se těm lidem nedivím, že se koukají. To já bych asi taky koukal, kdybych se viděl. Ale já už to tak neberu, prostě jsem tak branej. Jediný, co můžu, je přesvědčit je, že změní názor. Začínám teda jako mínusový bodování, a když mě poznaj, tak se bodování kolikrát často změní.

Martina: To jste řekl hezky: Začínáte tedy zespoda, se zápornými hodnotami, a musíte přesvědčovat mnohem více než mnozí jiní. Pustíte si lidi k sobě snadno, nebo jste už obezřetný?

Mirek: No, právě asi moc snadno. A docela jsem na to kolikrát hodně dojel.

Martina: Okradli vás, nebo jak to…

Mirek: Jo. Okradli. O telefon.

Martina: To zrovna nedávno, viďte?

Mirek: Jojo. Ale, buď člověk zahořkne, a pak je ke všemu nepříjemnej a nepřístupnej, nebo si prostě koupil lekci. A lidi, co vás chtějí vokrást, vás dostanou stejně. Tomu nezabráníte.

MIREK

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*