Kam se vydává Evropa bez Trumpa? |

Sdílet článek:

IVO STREJČEK

Tak si to pro začátek shrňme: ukrajinská strana pod vedením prezidenta Zelenského měla v poslední únorový den podepsat s USA dohodu o společném využití nerostných surovin a diskutovat o podmínkách míru. Událost se zvrtla. Před světovými médii se strhla slovní přestřelka, jejímž výsledkem bylo vyhození Zelenského z Bílého domu provázené slovy „vraťte se, až budete připraven na jednání o míru“, aniž by došlo k podpisu připravených dokumentů.

Roztržka v Oválné pracovně před zraky celého světa mezi těmi, kteří bez americké vojenské a finanční pomoci nemohou pomýšlet na jakýkoli pozitivní výsledek rusko – ukrajinské války a mezi těmi, kteří už mají zjevně plné zuby nalévání svých peněz do válečné bezedné černé díry, je za námi. Byla velmi poučná. Nás staví před vážné otázky: co svým spojencům v NATO a Evropě (rozuměj EU) Trumpova administrativa svou politikou naznačuje? Jaké závěry z toho Evropa vyvodí? Jaké to vše může mít důsledky? Ale především – co z tohoto vývoje vyplývá pro naši zemi, jaké úkoly by měly stát před českou politikou a máme vůbec odvahu formulovat náš hlavní národní zájem?

Hned první reakce, která přišla z úst vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Kaji Kallasové, byla výmluvná a pro naše vidění světa i varovná: „Dnes se jasně ukázalo, že svobodný svět potřebuje nového lídra. Tato výzva je na nás, na Evropanech.“ Předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, v koordinované poště s předsedy Evropské rady a Evropského parlamentu, vzkázala Zelenskému: „Buďte silný, buďte statečný, buďte odvážný. Nikdy nebudete sám.“ Polský premiér Tusk, podobně jako budoucí německý kancléř Merz vzkázali do Kyjeva, že „vy bojujete nejen za vaši svobodu, vy bojujete i za svobodu celé Evropy“.

Události v kulisách vyhroceného evropského protiruského a už i antiamerického sentimentu nabraly rychlý spád: britský premiér Starmer okamžitě pozval do Londýna představitele států, o nichž prohlásil, že mohou vytvořit „koalici ochotných“ a postavit se za Ukrajinu (v posledních hodinách to Starmer zjemnil na „koalici mírových jednotek“). Zúčastnil se i český premiér Fiala. Před odletem do Londýna oznámil bezvýhradnou podporu Ukrajině, přihlásil se k výraznému navýšení výdajů na zbrojení a výhružně dodal: „Kdokoliv říká opak, ten ohrožuje národní bezpečnost České republiky. A po včerejšku to platí víc než kdykoliv jindy“.

Co to všechno znamená?

Především zjištění, že se zřejmě Evropa v rusko – ukrajinském konfliktu rozhodla pustit do mimořádně riskantní hry bezvýhradné podpory Ukrajiny bez ohledu na to, že z „problému Ukrajina“ USA vycouvávají, což se i po páteční roztržce Trump – Zelenskyj může stát. To bude mít vážné důsledky:

– Roztržka Trump – Zelenskyj byla ve svém důsledku vzkazem do Evropy: USA jsou připraveny ukončit své angažmá v bezpečnostním poválečném uspořádání Západu, neboť Americe již evidentně nic nepřináší. Trumpova administrativa dává najevo, že Američané nejsou ochotni nést náklady za společnou obranu, v jejímž stínu se západní Evropa po desetiletí pohodlně „veze“, přičemž svými vlastními evropskými zdroji ve velkém plýtvá na bláznivé levicové environmentální projekty a podporu masové migrace.
– Evropa na Trumpův signál reaguje pohoršeně a namísto racionální diplomacie dává přednost „moralizující“ politice bez ohledu na to, že taková politika prokazatelně nefunguje.
– Neúspěch si ovšem evropské státy zjevně nepřipouštějí. Mluví sice o „nezbytnosti udržet NATO jako sjednocující obrannou alianci“, současně však rozvíjejí ne už jen teoretické úvahy o „koalici ochotných“, ale podnikají praktické kroky k jejímu vytvoření – mimo strukturu NATO. Takové počínání Evropanů může posílit úvahy USA k opuštění aliance. Tyto úmysly jsou již z Ameriky slyšet.
– Budoucí „koalice ochotných“ je výsledkem nerealistických slibů, které Evropa dala Ukrajině a nyní – v pasti vlastních slibů, se bezhlavě pouští do mimořádně riskantních rozhodnutí vedoucích na šikmou plochu ohromných zbrojních výdajů. To je katastrofální strategie, která jako by nebrala v úvahu evropskou ekonomickou vyčerpanost a průmyslovou i technologickou zaostalost, do níž se Evropa dostala vinou dlouhodobého budování sociálního státu a nastolováním zničujících levicových aktivistických a konstruktivistických politik. Jinak řečeno, chce-li Evropa masivně zbrojit, znamená to konec s nesmysly typu Green Deal?
– Moralizující „sjednocování“ pod praporem vzdoru proti „ruské rozpínavosti“ na straně jedné a vědomí individuálních hospodářských problémů jednotlivých států na straně druhé zesílí dostředivý magnetismus bruselského rozhodovacího centra ve stylu „není čas na detaily“. Jestliže jsme správně usuzovali, že začátek války na Ukrajině vyústí v rychlou centralizaci a unifikaci EU, tyto procesy budou nyní v Evropě ještě podstatně rychlejší.
– Bez odporu budou ze stolu smeteny argumenty pro zachování práva národního veta, posíleny budou legislativní pravomoci evropských institucí, Evropské komisi budou bez odporu národních států (dokonce s jejich výraznou podporou) svěřeny další klíčové pravomoci. Otázka tedy stojí jasně: má být lidem jako je von der Leyenová, Kallasová či Costa svěřeno ještě více pravomocí? Kam až naše lehkovážnost může zajít?
– Jak může v prostředí nepokorného a neopatrného evropského politického uvažování asi dopadnout hledání „nového lídra svobodného světa“? Vždyť ve světle dramatických politických změn v USA je stále zřetelnější, že EU i většina jednotlivých členských států jsou vedeny slabými, neodpovědnými politiky neschopnými v dnešním světě chápat realitu dynamických procesů.
– Není v našem (i evropském) politickém zájmu, aby se této role chopilo hospodářsky i společensky oslabené Německo, které rádo mívá na evropských historických křižovatkách k „vedení Evropy“ sklony. Pokud Evropa odstartuje éru masivního zbrojení bez amerického bezpečnostního a politického korektivu (a vše tomu nasvědčuje), neměla by dopustit, aby v jejím čele stálo a rozhodovalo Německo.
– Vytvářením „koalice ochotných“ a dalším příslibem masivní finanční a zbrojní podpory vzkazuje Evropa Ukrajině jediné – válčete dál. Opravdu věříme, že je to pro běžné obyčejné Ukrajince správné rozhodnutí, nebo Evropa a ukrajinské politické špičky touto zemí opět manipulují ve prospěch svých zájmů?
– Z různých stran slyším názory, že Evropa bez USA nebude ochotna vůči Rusku podniknout žádné hloupé dobrodružství. Já tyto názory nesdílím. Proč bychom měli uvěřit, že se lidé, kteří v čele Evropy dnes a denně po desetiletí navrhují a schvalují nápady příčící se zdravému rozumu, najednou začnou chovat racionálně? A bylo by to v lidských dějinách poprvé, kdy slábnoucí hegemon volí konflikt se svým okolím, jen aby oddálil svůj pád?

Nejde ale pouze o Evropu. Ptejme se také na to, jak by se k danému vývoji měla postavit česká bezpečnostní a zahraniční politika v době, ve které stojíme na prahu nového uspořádání sil a vlivů v Evropě i ve světě.

Odpověď je neradostná. Česká republika již dlouhá léta žádnou vlastní bezpečnostní a zahraniční politiku nemá a nevyvíjí žádnou vlastní nezávislou aktivitu k formulaci a obhajobě českých zájmů. Dlouhodobě a nekriticky jsme vázali naši diplomacii na americké zahraničně-politické pozice, dnes je snadno „přeladíme“ na pozice západoevropských mocností s Německem v čele. Zůstaneme navenek ve vleku cizích zájmů už proto, že své politiky bojovat za české zájmy nemáme.

Rychle se přibližujeme k záříjovým parlamentním volbám. Do té doby, jak rychlost vývoje naznačuje, možná bude mezi Američany a Rusy dosaženo mírového urovnání války na Ukrajině. Očekávat ovšem, že by proto v naší zemi antiruské nálady nějak ochladly, nelze. Fialův slogan „Západ, nebo Východ“ bude asi pozměněn na „Fiala, nebo Putin“, každopádně se ale stane hlavním volebním nosným tématem. Bohužel.

Bude-li dnešní parlamentní i neparlamentní opozice stále tak pasivní, jak je, může se opravdu stát, že Petr Fiala bude i po volbách skládat budoucí vládní koalici. Mezinárodní situace mu hraje do karet.