Kamufláže moci |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Gennaro Malgieri na internetových novinách Destra vzpomněl sté výročí úmrtí velkého italského ekonoma Vilfreda Pareta. Některé knihy nesmazatelně poznamenají dějiny myšlení, jsou nadčasové, platí vždy a každý má možnost se s nimi seznámit. Snadně se to řekne, ale horší je to už s mozkovou kapacitou západního člověka, už ani nedokáže vstřebat veledíla, která předpověděla jeho konec. Podle Malgieriho je jednou z nadčasových knih “Transformace demokracie”, kterou Pareto napsal se sociologem Gaetanem Moscu. Ekonom Pareto se zabýval politickými fenomény ve vazbě na velké ekonomické jevy své doby, které politiku vysvětlovaly. Pareto formuloval teorii “oběhu elit”, která si získala ve své době souhlas a uznání bez ohledu na politickou a kulturní příslušnost.

Pareto pozoroval a zaznamenal velmi jednoduchou věc: společnosti jsou bez ohledu na politický systém, řízeny malými skupinami lidí, které mohou jednat dobře nebo špatně, ale jsou odtrženy od kontextu a legitimují se odkazem na vlastní existenci. Cenou, kterou zaplatí za moc, kterou vykonávají, je více nebo méně rychlý proces, kterému neuniknou. Pareto nikdy nevěřil v absolutní dobro parlamentní demokracie, tvrdil, že realita moci by měla být vždy analyzována ve světle náhodnosti. Aplikujeme-li jeho teorii o elitách na demokracii, vyplývá z ní, že jde o umělou konstrukci, která je založena na úplném opaku než se běžně tvrdí. Jednoduše řečeno, pro velkého ekonoma demokratický systém skrývá pod maskou dobrých úmyslů touhu oligarchických skupin využít lidový konsensus k vládnutí podle svých přání. Kdo je na vrcholu moci, má nejen politickou moc, ale i řadu privilegií. V moderních systémech jsou elity dobře varovány před nebezpečím poměrně rychlého rozkladu, pokud se v nějaké formě neobnoví. Pareto píše, že elementy obnovy mohou pocházet z venkovských vrstev, protože tam existuje silnější selekce než u bohatých městských vrstev, které navíc mají tendenci k sebeudržování. Dnes zmizela varianta venkovské regenerace a vládnoucí elity tedy mají nezadržitelnou tendenci degenerovat.

Demokracie sleduje tuto pesimistickou, ale realistickou cestu. Oligarchické skupiny získávají legitimitu z lidové odezvy, aby se mohly udržet u moci, musí nutně aktivovat mechanismy korupce a systémového klientelismu. Jejich vláda se opírá o kontrolu pocitů lidu, je svévolná, i když je omezená parlamenty, které jsou nicméně postaveny na úplně stejné logice. “Parlamentní vláda” je podminovaná privatizací věcí veřejných, jakkoliv ji může chtít někdo bránit, je pokrytecké nevidět, kolik nezákonného dokáže vyplodit, aby se co nejdéle udržela u moci. Pareto psal o degeneraci demokracie počátkem dvacátých let, dnes ještě víc než tenkrát existuje silná vazba mezi penězi a politikou a procesy privatizace politiky. Při přechodu od demokracie k postdemokracii došlo k takovému pohybu elit, že suverenita jen velmi relativním způsobem patří lidu. Demokracie se dnes velmi rychle proměňuje v úplně něco jiného než slibuje, Paretovy lekce o demokracii jsou velmi aktuální k pochopení kamufláží moci ve stínu demokracie.