Kdy moc převezme opozice |

Sdílet článek:

PETR HAMPL

Přišel mi následující dopis, píše Petr Hampl:

Dobrý den p. Hample,

chtěla bych vás poprosit o vyjádření nebo zamyšlení nad dvěma otázkami, nad kterými sama přemýšlím už dlouho:

Proč konzervativní levice stojí na straně Hamásu, tedy muslimů, proti Izraeli? Když se zajímám o zdroje informací lidí majících takto negativní názor na Izrael, vždy se dostanu přes stránky těch nejhorších progresivně levicových organizací ke zdroji, kterým je Hamás. Připomíná mi to diskuze týkající se očkování proti Covidu. Všichni očkování odmítající mi tvrdí, že jeho škodlivost již byla prokázána mnoha lékaři a vědeckými výzkumy (i lékaři se mezi nimi najdou). Když požádám o zdroje jejich informací (odborné weby, publikace), a když připomenu, že vědecké studie by měly být provedeny na rozsáhlém vzorku lidí rozdělených na očkovaní prodělali Covid, očkovaní neprodělali Covid, neočkovaní prodělali Covid, neočkovaní neprodělali Covid, aby tyto informace měly vůbec nějakou vědeckou hodnotu, což bude z logiky věci velmi komplikované, dosud jsem se nedočkala odkazu na zdroj jejich informací ani jednou, i když mi to bylo slíbeno. To se ale bavím s lidmi ze svého životního okruhu. U lidí, které považuji za elitu naší vlastenecké alternativy, mi tyto postoje připadají mnohem nebezpečnější, ať už se to týká očkování proti Covidu nebo názoru na reakci Izraele na teroristický útok ze strany muslimů. Vy mnohé z nich určitě znáte osobně, proto by mě zajímala odpověď na tuto otázku. Musím se přiznat, že jako dlouholetého levicového liberála až do počátku migrační krize, kdy jsem naprosto změnila názor a zařadila levičáky dokonce až za nacisty, kde o poslední místo „v mé přízni“ úspěšně soupeří s muslimy (islámem), považuji jakoukoliv levicovou stranu za naprosto nevolitelnou (konzervativní levice je pro mě pouze menším zlem). Nesouhlasím se vším ani s konzervativní pravicí, ale připadají mi mnohem méně nebezpeční. Vždyť ani nacisté (krajní pravice? i v tom se názory různí) nikdy neměli v plánu zničit vlastní národ, i když napáchali spoustu zla v konečném důsledku i na něm, nikdy to nebylo jejich cílem.

Jak konkrétně by se měla chovat opozice, aby měla šanci dostat se k moci a změnit stávající poměry? Na jejich adresu slyším mnoho kritiky, ale nepřipadá mi příliš konkrétní a konstruktivní. A pokud už se k moci dostanou, co s lidmi, kteří nemají zájem pracovat pro tento stát? Putin v nějakém starší rozhovoru řekl, že první, co udělal, když se dostal k moci, byla výměna kuchařů a osobní ochranky. Jak pracovat s lidmi, kteří vaše rozhodnutí a příkazy budou sabotovat a házet vám klacky pod nohy?

Velmi by mě váš názor zajímal…..

******

Vážená paní X,

Děkuji za psaní a zejména oceňuji, že si lámete hlavu. Kladení komplikovaných otázek je prvním a základem krokem na cestě k moudrosti. A kreativní osobnosti se poznají mimo jiné podle toho, že si kladou takové otázky, které si nekladou ostatní.

Mám za to, že společným problémem všeho, co zmiňujete, je naše neschopnost aplikovat na sebe stejná měřítka jako na ostatní. Vidíme davovou iracionalitu současných elit, ale málokdy si připouštíme, že i my bychom byli ohroženi stejnou davovou iracionalitou, kdyby se nám dostalo stejných podnětů. A kdo ví, ve skutečnosti už možná stejné davové iracionalitě podléháme. Jenom si to neuvědomujeme. Se zděšením hledíme na arogantní elitářství havlistů, ale málokdy jsme si schopni si přiznat, že jsme ohroženi velmi podobným arogantním elitářstvím. Je těžké si přiznat, že rozdíl v myšlení mezi „novou aristokracií“ a „alternativou“ je mnohem menší, než si každá ze stran myslí.

Patologie vládnoucích vrstev je zajímavá a významná tím, že ti lidé mohou zničit vlastní národy i vlastní civilizaci. Podobnou degeneraci najdeme ve společnosti i jinde, ale nikde jinde to nepůsobí srovnatelné škody.

Ve Vašem psaní zaznívají v zásadě tři otázky:
Jak je možné, že se konzervativní levice spojila s progresivisty v podpoře Hamásu, což dokonce není ani obyčejný islám, ale to nejhorší a nejagresivnější, co lze v muslimském světě najít. Fakticky se jedná o verzi Islámského státu. Ve většina muslimského světa by takové organizace nebyly vůbec trpěny? Kde se ta láska a důvěra k Hamásu bere?
Jak je možné, že „alternativa“ tak jednoznačně a radikálně přijala verzi o falešné epidemii a škodlivém očkování, i když ji to oddělilo od většinové veřejnosti, která má tendenci důvěřovat spíš lékařům, zdravotním sestrám a řadovým policistům než provozovatelům konspiračních webů. Jak je možné, že přijala verzi, že Viktor Orbán, Donald Trump, ale i Vladimír Putin a čínský císař společně slouží americkým farmaceutickým firmám?
Co by měla dělat opozice, aby získala takovou moc, která jí umožní zvrátit trend civilizační sebevraždy.
Zaměřím se tentokrát pouze na třetí otázku. K předchozím dvěma se ještě vrátím.

K úplném převzetí moci je zapotřebí perfektně rozumět tomu, jak fungují stávající mocenské struktury (včetně neformální stránky) a je také zapotřebí ty struktury okamžitě a nelítostně rozbít. Bez ohledu na stávající pravidla. K tomu je ale nekonečně daleko. Když přemýšlíme o politické moci, je důležité si uvědomit dvě skutečnosti:

Za prvé. Nejde o střetnutí politických stran, nýbrž o střetnutí společenských vrstev. Momentálními vítězi je koalice profesionálních intelektuálů, byrokratů z velkých korporací, bankéřů, aktivistů nadnárodních neziskovek a několika podobných skupin. A samozřejmě jejich přátel, blízkých příbuzných a lidí, kteří o členství v této vrstvě usilují. Součástí vítězné aliance jsou i někteří starší lidé, kteří mentálně žijí v 80. letech. Další důležitou součástí jsou miliardáři, kteří se nesnaží vybudovat místní impéria, ale servisní organizace pro globální giganty (a pro které je typické, že jejich firmy nic nevyrábějí, jen obchodují). Zkrátka ti, kdo vlastní budoucnost vsadili na to, že když pomohou přeměnit český prostor na spálenou zemi, získají tím vstupenku mezi globální elitu nebo aspoň mezi lokaje globální elity.

Proti nim stojí „alternativa“, jejíž složení je natolik pestré, že vlastně nemůžeme mluvit o představitelích žádné společenské vrstvy. To na jedné straně komplikuje situaci, protože alternativa vlastně nikoho nezastupuje v tom smyslu, že by byla radikálnější verzí nějaké společenské vrstvy (že by to byly třeba zradikalizované prodavačky), na druhou stranu by to mohlo usnadnit vytváření aliancí. Velmi výrazně jsou v alternativě zastoupeny dvě skupiny. Aktivní důchodci (často slušně situovaní) a oběti systému, tedy lidé, kteří skončili (většinou nikoliv vlastní vinou) v exekucích či jako dlouhodobě nezaměstnaní pod hranicí bídy, byli připraveni o své majetky apod.

A pak je tu několik milionů lidí, kteří necítí sympatie ani k jedné ani druhé straně. Možná se z tohoto davu vynoří nový soupeř pro vládnoucí liberální oligarchii, ale zatím tomu tak není.

V takové situaci rozhoduje schopnost vytvářet aliance. Tu mají obě strany stejně slabou. Když do každého projevu vložíte povinnou větu o „kovidovém teroru“, pak vás nikdy nebudou podporovat lékaři ani další zdravotnický personál. Když začnete tvrdit, že by nám jaderná válka vlastně nevadila, odradíte spoustu lidí, kteří by s vámi jinak mohli sympatizovat. Obě skupiny politického konfliktu se radikalizují proti většinové veřejnosti.

Za druhé. Železný zákon dějin říká, že schopnější vítězí nad méně schopnými. To je důležitější než majetek nebo texty zákonů. Pokud jste formálně vlastníkem něčeho, ale nemáte dost schopností ke správě takového majetku, správci nakonec vždy převezmou kontrolu. I dědic trůnu musel projevit určité vůdcovské schopnosti, jinak o něj dříve či později přišel.

Majetek a mocenské postavení samozřejmě usnadňuje získávání schopností. Když příslušníci jedné vrstvy mohou od mládí trénovat se zbraněmi a druzí musí pracovat na poli a když ti první jsou lépe živeni, samozřejmě, že vyrostou vrstvy s naprosto rozdílnou schopností bojovat. To platí dosud.

Z toho vyplývá, že změna bude na dosah, až: Vznikne opoziční společenská vrstva, jejíž členové budou schopnější, chytřejší, cílevědomější, organizovanější atd. než členové vládnoucí vrstvy. Opoziční vrstva bude schopna výrazně lépe vytvářet aliance než vládnoucí vrstva.

V obou bodech se je situace příznivá změně. Vládnoucí vrstva sice pořád ještě dokáže vytahovat z nižších vrstev talenty a velmi inteligentní lidi, zároveň však vytváří prostředí tuposti, davového konformismu a orientace na intriky a manipulaci, což jakékoliv schopnosti spolehlivě ničí. Stačí se podívat, jaké „osobnosti“ jsou dnes ve vládě a připomenout, že velmi podobní lidé vedou korporace, banky, velká média, neziskovky apod.

Tedy šance pro vznik vrstvy, která bude tu vládnoucí po všech stránkách převyšovat. Nicméně zatím tu vrstvu nevidíme. V poslední kapitole knihy Prolomení hradeb dvojka jsem uvedl asi 20 možností, které k tomu vedou. Od samozásobitelství přes fyzickou zdatnost až po budování papírových knihoven. Ale ono by těch položek mohlo být klidně 40 nebo 60. Jak v té knize uvádím, každý by si měl vybrat jednu, dvě či tři a na ty se zaměřit. To je cesta k růstu schopností a získávání moci.

Mimochodem, psychologické výzkumy posledních desetiletí ukazují, že vlastností, která nejvíc rozhoduje o úspěchu, je cílevědomost. Je důležitější než vysoká inteligence a pracovitost. Cílevědomostí se myslí schopnost dlouhodobě se zaměřit na určitý cíl. Vítězí ti, kdo se nezabývají každé dva roky něčím jiným, ale kdo se dokážou soustředit na jednu oblast.

A pak je tu vytváření aliancí. I tady hraje roli, že vládnoucí vrstva je stále izolovanější, stále arogantnější a stále otevřeněji uráží většinu společnosti. V posledním roce dokonce otevřeně říká, že hlavním důvodem, proč vládu podporovat je to, abyste nebyli jako dezoláti, proruští zoufalci, jednozubci (a můžete dosazovat další a další urážky). Vládním cílem není vytvořit společenskou většinu, ale naopak společnost rozdělit na nesmiřitelné bubliny.

Opět platí, že čekáme na někoho, kdo aliance vytvářet dokáže.

Připomínám, že spojenectví nespočívá v tom, že někdo počká, až za ním „ovce“ přijde a dá mu za pravdu. Spojenectví musí spočívat v tom, že zájmy a názory ovce jsou brány stejně vážně jako moje a že hledáme něco, co mne a ovci spojuje. A že s tím musí být spojena ochota dočasně odložit stranou to, co je pro ovci nepřijatelné. Připomínám také, že u aliancí musíme vybírat. Spojit se s někým, kdo má 50 tisíc příznivců, ale kdo svým chováním odradí milion lidí – to není cesta k vítězné alianci.

Takže co máte dělat, paní X?
Pracujte na sobě.
Pomáhejte jiným, aby rostli.
Pěstujte vztahy a vytvářejte důvěru napříč bublinami.

A neztrácejte čas volebními kampaněmi. Nejde v nich o nic jiného, než jestli bude europoslankyní Kateřina Konečná nebo Zuzana Majerová Zahradníková. Na situaci národa nebudou mít nejmenší vliv.