Konec demokracie? Snad ještě ne. Ale už je čas klást si šťouravé otázky




Sdílet článek:
Demokratické státy dlouhodobě trpí řadou problémů, od bobtnající státní správy, přes rostoucí zadluženost až po krizi důvěry v politiky a státní instituce. Nenastal čas, abychom si ohledně demokracie začali klást šťouravé otázky?

Demokracie (dnes módně s přívlastkem liberální), představuje v západní společnosti jedno z nejposvátnějších dogmat. Je považována za synonymum společenského pokroku, o její naprosté nezbytnosti a všeobecné prospěšnosti se ve slušné společnosti nepochybuje. Mlčky se předpokládá, že její zavedení je přínosem pro kteroukoliv zemi na světě, takže když se USA rozhodne vojensky intervenovat v Iráku, Libyi, Sýrii nebo Afghánistánu a demokracii tam nastolit, málokdo ze západních politiků či novinářů byť i jen pozvedne obočí.

Jenže nelze přehlédnout, že politický model demokracie trpí řadou dlouhodobých objektivních problémů. Nemluvě o tom, že mnohé současné trendy v liberálně demokratických zemích jsou nejen vysoce znepokojivé, ale i ekonomicky neudržitelné. Co mám na mysli? Například následující:

Státní správa tloustne

Na počátku 20. století představovaly vládní výdaje v západních zemích typicky 10-15% HDP, o století později už 40-60% HDP (zdroj). Počet státních zaměstnanců se od počátku 20. století v mnoha západních zemích zvýšil přibližně šestkrát (zdrojzdrojzdroj).

Daně jsou stále vyšší

Ve většině západních zemí za posledních sedmdesát let rostla míra zdanění fyzických osob, zatímco míra zdanění kapitálu víceméně stagnovala (zdrojzdroj). Jinými slovy, lidé přispívají na chod demokratického státu čím dál tím více, zatímco firmy v lepším případě stále stejně.

Vlády se topí v dluzích

Výše státního dluhu Eurozóny i USA strmě roste minimálně od r. 2007 (zdroj). Covid zadluženost dále akceleroval, hrubý konsolidovaný vládní dluh EU překročil už na konci roku 2020 dříve nepředstavitelnou hranici 90% HDP (zdroj).

Roste (byť ne všude) příjmová nerovnost

V USA v průběhu let 1979-2016 se příjmy horních 5% domácností zdvojnásobily, zatímco příjmy ostatních domácností vzrostly jen o čtvrtinu (zdroj). V Německu za stejné období vzrostl podíl příjmů horních 10% obyvatel na příjmech celé populace z 23,3% na 29,6% (zdroj). Obdobná je situace v UK (zdroj), Kanadě (zdroj) i u nás (zdroj). Naopak ve Francii za stejné období příjmová nerovnost mírně poklesla (zdroj). Celkově se však dá říci, že ve většině západních států nejbohatší stále více bohatnou, zatímco ostatní chudnou.

Politický lobbying je na vzestupu

Odhaduje se, že v EU působí 25-30 tisíc lobbistů (zdroj), z nichž 7500 je akreditovaných Evropským parlamentem (zdroj). Na vzestupu je zejména korporátní lobbying (zdroj). V USA je situace ještě horší: celkový počet lobbistů se odhaduje až na 100 tisíc (zdroj), z toho plných 11 200 je oficiálně registrovaných (zdroj). V r.2020 se výdaje za lobbying v USA vyšplhaly takřka na miliardu dolarů (zdroj).

Lidé přestávají chodit k volbám

Volební účast na volbách do parlamentu v mnoha západních zemích kontinuálně klesá. Např. ve Francii od r. 1956 klesla účast na parlamentních volbách z 82,6% na mizerných 48,7% v r.2017 (zdroj). Tentýž trend lze sledovat i v jinak vzorném Německu: od r.1972, kdy byla účast neuvěřitelných 91,1%, volební účast klesla na dnešních 76,6% (zdroj). Tento trend se týká se v posledních 30 letech většiny etablovaných demokracií (zdroj). Ve východní Evropě je problém klesající volební účasti ještě markantnější. Průměrná volební účast v parlamentních volbách ve skupině zemí Bulharsko, Rumunsko, ČR, Slovensko a Rumunsko klesla během období 1991-2021 z 82,4% na 53%. Tomuto trendu se vymykají Polsko a Maďarsko — dle EU autoritářské režimy — kde volební účast roste nebo se drží na úrovni okolo 70% (zdroj). Zvláštní náhoda, nemyslíte?

Lidé nevěří politikům a ztrácejí důvěru i v demokracii samotnou

Liberální demokracie se potýkají s klesající důvěrou lidí v politiky a dalšími, souvisejícími problémy. Roste názorová polarizace mezi voliči, zvyšuje se počet zemí s „populistickými“ lídry, čím dál tím více lidí hlasuje pro „populistické“ strany (zdroj). V USA si 64% lidí myslí, že demokracie je v krizi a může zkolabovat (zdroj). Za Covidu se nedůvěra lidí v demokratické politiky, včetně globálních lídrů, ještě prohloubila (zdroj).

Lidé nevěří médiím

Důvěra v mainstreamová média—která, jak říká klasik, mají být hlídacími psy demokracie—rok od roku klesá (zdroj). Takřka polovina občanů západních zemí má dnes pocit, že vláda a hlavní média přímo rozdělují společnost (zdroj). Nepřehlédnutelné toto rozdělování bylo zejména v souvislosti s informováním o Covidu.

Politici kašlou na lidi

Nedůvěra veřejnosti a politiků je vzájemná. Jak moc politici pohrdají svými voliči a jak moc se jim zároveň cítí být nadřazeni, na tvrdých datech nezměříme. Stačí se, nicméně, pozorně rozhlížet a arogance demokratické moci nám nemůže uniknout. Když Irsko zamítlo v 2008 v referendu Lisabonskou smlouvu, tlak EU na zopakování referenda byl enormní. Irští občané sice svou vůli vyjádřili poměrně jednoznačně, jen to prostě nebyla ta správná vůle. Slovní spojení „Brexit + stupid“ dá v Google na 8,5 milionů výsledků vyhledávání, neboť média i politici se dodnes předhánějí v tom, kdo tu hloupou a iracionální britskou veřejnost, která rozhodla, jak rozhodla, nejvíce setře. O elitářství a demokratickém deficitu EU se otevřeně píše i v seriózních časopisech.

I u nás se to příklady více či méně otevřeného pohrdání voliči jen hemží. Když Piráti v rozporu se svými předvolebními sliby v koaliční dohodě bez skrupulí odkývali zvýšení počtu ministerstev a místopředsedů sněmovny, stejně jako odmítali řešit kumulaci funkcí, zklamání jejich voličů na sociálních sítích by se dalo krájet. Když se poslanec STAN Jan Farský chystal zmizet hned po svém zvolení na půlroční odbornou stáž do USA, aniž by ho vůbec napadlo se vzdát svého mandátu, rozhořčení veřejnosti nešlo přehlédnout. Ale když naopak tisíce naštvaných občanů zahltili poslancům emailové schránky protesty proti novele pandemického zákona, poslanci si stěžovali médiím, že je lidé šikanují. Vypadá to, že najít politika, který chápe a ctí, že politika je veřejná služba a že on sám je de facto zaměstnancem voličů, je jako hledat příslovečnou jehlu v kupce sena.

Takže si to shrňme…

Liberálně demokratické vlády jsou čím dál tím nákladnější, usurpují si čím dál tím větší moc, jdou čím dál tím více na ruku korporacím a masivně se zadlužují na úkor většiny populace. Zároveň čím dál tím více ztrácejí důvěru voličů, a to dokonce do té míry, že svými kroky diskreditují myšlenku demokracie jako takovou. Výsledkem je hluboké odcizení veřejnosti a politických elit, které už se nikdo nenamáhá zastírat. A tohle všechno jsou, prosím, trendy, které se větší či menší míře postihují většinu (liberálně) demokratických států.

Zjevně tedy jde o zákonité tendence liberální demokracie jako takové, nikoliv o náhodný problém nebo přechodnou indispozici konkrétní vlády. Myslím si proto, že je nejvyšší čas zbavit demokracii jejího posvátně-ideologického nánosu a začít si ohledně ní pokládat kritické otázky. Tím, prosím, ani náhodou nechci říct, že si demokracie nevážím, že nejsem vděčný, že v ní žijeme, a že myšlenkově nějak tíhnu k totalitě. Myslím tím pouze a jen to, co vám řekne každý psycholog: reflektovat a změnit k lepšímu můžeme jen to, s čím se přestaneme ztotožňovat. Jsme-li s nějakým chováním, emocí nebo hodnotou „srostlí“, pak jsme ve vztahu k ní nesvobodní a nemáme potřebný odstup na to, abychom ji mohli chápat v souvislostech. Tím méně máme energii hledat a nalézat nová řešení. Cesta ke změně čehokoliv, co nefunguje nebo nefunguje dobře, se otevírá teprve tehdy, když se pro nás dotyčná záležitost stane „objektem“, když se na ni dokážeme podívat „zvenku“. Viz např. podcast se známou koučkou Jeniffer G. Berger.

Uvědomuji si, že už jen připustit, že by demokracie nemusela být dokonalá a že je třeba začít se seriózně zamýšlet, jak ji zlepšit, je v podstatě rouhačské. Naštěstí ale nejsem sám, kdo takto přemýšlí. Myšlenkového spojence jsem našel v osobě belgického historika, spisovatele, vysokoškolského profesora a děkana United Business Institutes, pana Christophe Buffin de Chosala. Ve svém bestselleru nazvaném, příslovečně, The End of Democracy (Konec demokracie), si profesor Buffin de Chosal klade řadu provokativních otázek. Například:

Je moudré nechat o vysoce odborných záležitostech v čím dál tím provázanějším světě rozhodovat volené neodborníky? Za jakých podmínek je univerzální hlasovací právo rozumnou cestou k „nejlepšímu výsledku“ tedy k všeobecnému blahobytu? Vede parlamentní demokracie automaticky k maximalizaci společenského blahobytu, nebo pouze a jen k osobnímu obohacení politiků? Můžeme se spoléhat na to, že ideové soupeření levice a pravice nás navždy ochrání před politickými extrémy? Nekonvergují demokratické země zákonitě v dlouhodobém časovém horizontu k podobnému cílovému stavu, a pokud ano, odpovídá tento stav našim představám? Je demokracie skutečně protikladem totalitních režimů, anebo sama k totalitě zákonitě směřuje, jakkoliv pomalu a nepozorovaně? Co za středověkých monarchií fungovalo lépe než v demokracii a z čeho bychom si mohli vzít inspiraci? Co demokracie a korupce? Jaká je budoucnost demokratických států ve vztahu k posilování Islámu a ekonomickému vzestupu Číny?

Pokud stejně jako já vnímáte, že krize demokracie je reálná a nebojíte se myšlenkově vkročit do neprozkoumaných vod, zmíněnou knihu profesora Buffin de Chosala velmi doporučuji. Vězte, že pan profesor si servítky rozhodně nebere. K některým jeho myšlenkám se plánuji vrátit v dalších článcích.

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 3,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

14 Comments

  1. Talleyrand,Kissinger a Lavrov.Takhle má vypadat první liga ministrů zahraničí.Představa,že by se měla extraliga Lavrov bavit s tím naším bachratým ňoumou z Černínského paláce je až švejkovsky směšná.

  2. Jenomže liberální demokracie je ušlechtilý podvod korporátních fašistů. Leckteří pseudo demokratičtí politici jsou sluhové banksterů. Lobbisté jsou jejich zaměstnanci. Hlavní sdělovací prostředky také ovládají.

    Ivan David, europoslanec: Skoro všichni politici neruské Evropy jsou jen pimprlata, která slouží cizí moci …
    Co může vést tyto atrapy politiků k takovému sebeobětování, vlastně obětování občanů jejich zemí? Dá se to vysvětlit jen loajalitou k „jednotě“, která je jen stádností. Proč jsou takoví, a co vede voliče k tomu, aby se nechali zastupovat škůdci? V podstatě není na výběr. Manipulace davy dospěla k vyšší vědecké úrovni a zmizela různorodost médií,“

  3. Už jsem to kdysi kdesi psal. Rozhodovat by měli odborníci s odpovídajícím a NEZPOCHYBNITELNÝM vzděláním a erudicí. A jenom z takové množiny lidí by se následně losoval lichý počet ODBORNÍKŮ! Ne Kubků ,ne Me(nsesáků). Takovýto orgán by v době míru vydal DOPORUČENÍ k dané problematice a poté by se v REFERENDU rozhodlo zda je odborný náhled i přijatelný pro běžnou populaci. Myslím že toto by byl jeden z možných způsobů jak zachovat demokracii a zároveň maximálně omezit tzv.lidský faktor. Vždy totiž budou lidé kteří budou parazitovat a kořistit na zbytku společnosti. Naším úkolem jehledat cesty jak jim manévrovací pole co nejvíce zůžit. A jeden z těch kroků je dúvěryhodná minulost. Kus poctivě odvedené práce za dotyčným a i jeho morální kredit. Vzdělanost a praxe v daném oboru. Hezký den všem svobodným lidem přeje Červený Jiří ,,Jiruna”

  4. Dalo by se to opravit….

    – demokracie je možná jen v národě, mezi lidmi jednoho etnika a jedné kultury, proto NÁRODNÍ STÁT
    – v demokracii má mít hlavní slovo démos – lid. Proto REFERENDA. Co nejhustěji.
    – v demokracii má politik sloužit lidem. Proto ODVOLATELNOST POLITIKÚ
    No a hlavně – ve skutečné demokracii se může mluvit a hlasovat o všem. Není zakázaných myšlenek a názorů. Po hlasování se pak provede to, co chce většina. Bez ohledu na mínění pokrokového lidstva, neziskovek, ječících menšin a dalších škůdců.
    NE tzv liberální demokracii, ANO demokracii skutečné.

  5. Toz abysme to jeste stihli. Jenze ja uz vidim, ze ten Fiala bude vsechno hazet na valku a na kovid. Presne v duchu hesla eu. ‘naklady a dluhy sdilejme, zisky ale ne.’

    Demokracie s privlastky neni demokracie. Pokud je privlastkem ‘liberalni’, tak si rikam, k cemu vlastne chodime k volbam. Kdyz liberalove prosazuji zajmy mensin. Dyt je to oxymoron asi tak stejny jako ‘povinna solidarita’.

    Nase vlada plni zadani, kdyz nevi, jede si pro noty. Tim jak tlacili pandu2, mi to prijde, ze to chteji stihnout v limitu

    Obavam se, ze cilem je uplny rozvrat, chudoba, hlad, nemoci a (0bcanska)valka. A ti co zbudou, budou tak naredeni, ze uz nebudou staty, ale jeden velkej koncentrak s jedinou evropskou vladou.

    Inkluze nici mladez, ted nam seberou auta, abychom je vymenili za tezitka bez dojezdu, zaroven s tim nam berou maso. Bez masa jen na soje, je clovek bez rozhledu, bez cile a bez vlastni hlavy a bez protestu, hodne veci mu nevadi. Pak je na rade hotovost. To, ze uz se podnikaji kroky, to je videt uz ted. Proc by jinak bankomaty meli v sobe moznost vkladat hotovost? Kouzlo programovatelne digimeny laka vsechny, kteri maji touhy typu ‘kdyz ja nejim maso, tak ho nebudou jist vsichni.

    Ja bych uz rad vyvetral.

  6. Autor si plete demokracii a svobodu. Bohužel, tuhle vládu, která omezuje svobodu projevu si lidé demokraticky zvolili. Mimo jiné i proto, že většinová média omezovala přístup ke svobodným informacím a bránila rovnému přístupu lidí s “nepohodlnými” názory do těchto médií a takové lidi resp. politiky dehonestovala. (Demokraticky zvolenými vládami byly i vláda komunistů K. Gottwalda v r. 1946 v ČSR nemluvě o vládě německé ve 30. letech 20. stol.)

  7. Demokracie, ať s přívlastkem nebo bez, vede k socialismu, socialismus vede k diktatuře, diktatura vede k ekonomickému krachu. (Liberální) demokracie dnes není v krizi, je zákonitě v příslušné etapě svého vývoje.

  8. Základem potíží je, že nežijeme v demokracii, ale v “liberální demokracii.

    A to je obrovský rozdíl:
    – v demokracii se může o čemkoli hlasovat a pak se udělá to, co si přeje většina
    – v liberální demokracii nelze o některých věcech ani mluvit (korektnost, “diskriminace”, urážlivost menšin…)
    – o jiných věcech nelze zase v libodemo hlasovat (protože mezinárodní smlouvy, závazky, lidská práva, evropské hodnoty…)

    Takže jak na opravdovou demokracii? Návratem ke klasice. Každý může cokoli navrhnout. Lid o tom může za stanovených podmínek hlasovat (referendum). A pak se udělá to, co se odhlasovalo. A co že lidská práva, menšiny, mezinárodní závazky…? Nas…!!! Však víte.
    Pak může být líp.

  9. Až donedávna bylo nejvíce slyšet ječení kremlobotů na webech, šířících kremelskou propagandu …!

  10. A vy, “z mnoha”, jste někde slyšel můj verbální projev (že hodnotíte jeho hlasitost), a navíc, že bych někdy obhajoval či šířil kremelskou štvavou propagandu?

Napsat komentář: drzý Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*