Konzervativní revoluce – antidiskriminace

Praxe antidiskriminace se rodí právě z tohoto rozřazení společnosti na utlačovatele a utlačované, víry v institucionální zakotvení diskriminace a přesvědčení, že každá nerovnost musí být výsledkem diskriminace. Jakékoliv jiné vysvětlení je nepřijatelné.

Antidiskriminace s sebou nese posedlost menšinami a jejich právy. Jsou identifikovány vybrané skutečně či domněle marginalizované skupiny, které je potřeba chránit či zvýhodnit. Nastupuje formální i neformální pozitivní diskriminace, protežování menšin a jejich kolektivní privilegia. To znamená kvóty, afirmativní akce, antidiskriminační zákonodárství či nejrůznější komise pro diverzitu.

Popření rovnoprávnosti

Popírá se rovnoprávnost. Jednotlivec se již nemá posuzovat pouze na základě svých schopností a dovedností, bez ohledu na rasu, pohlaví, sexuální orientaci. Antidiskriminace naopak požaduje tato kritéria zohlednit či přímo nadřadit a znevýhodnění dané touto identitou kompenzovat – „pozitivně diskriminovat“.

Jinak řečeno, rasismus nebo sexismus dříve znamenal posuzovat jednotlivce primárně na základě jeho rasy nebo pohlaví, dnes jimi je naopak skutečnost, že rasu či pohlaví nevezmeme v potaz. Nediskriminace znamenala nerozlišování a rovný přístup, dnes suverénně požaduje rozlišování a nerovný přístup na základě původu, rasy či pohlaví. V rámci boje proti posuzování na základě vrozených charakteristik jsme se stali těmito charakteristikami posedlí. Rovnoprávnost nahrazují více či méně formalizovaná speciální práva a privilegia vybraných menšin. Antidiskriminace tak může klidně znamenat preferenci méně schopných lidí jen proto, že patří k domněle znevýhodněné menšině.

Nastupuje idea reprezentativnosti. Vybrané menšiny musejí mít zastoupení adekvátní jejich počtu. Platí přitom, že pouze příslušník menšin může menšinu skutečně zastupovat. Skupinová příslušnost je pevně nadřazena individuálním schopnostem a názorům. Očekává se, že všichni příslušníci menšin zastávají jeden postoj, stejně jako příslušníci většiny nemohou adekvátně reprezentovat příslušníky menšin anebo se vyjadřovat k jejich problémům. Politické a společenské otázky se tak přestávají nahlížet z obecného hlediska. Tím ovšem upadá legitimita občanských demokratických institucí, které stojí právě na tom, že partikulární identity nezohledňují. Tolik oslavovaná diverzita není ve skutečnosti nic jiného než více příslušníků utlačovaných skupin na pozicích moci na úkor těch, kteří spadají do utlačovatelské skupiny, bez ohledu na cokoliv jiného.

Kultura obětí

Pěstuje se kultura obětí. Menšiny vinu za vlastní neúspěch nenesou, vždy ji můžou svést na většinu a její institucionální útlak. Jejich nepříznivé postavení či neúspěch jsou výsledkem stavu společnosti. Menšiny jsou oběti většiny, a je potřeba se jich a priori zastávat a věřit jim. Proto se v kampaních jako Me Too obvinění stává odsudkem.

Být součástí „utlačované“ skupiny se nakonec může stát lákavým. Kdo byl označen jako oběť útlaku, jí i zůstává, protože tím získává zvláštní postavení. Vyžívání se ve statusu oběti se na Západě stává trendem. Namísto pěstování sebedůvěry a odolnosti se v lidech pěstuje přecitlivělost, hysteričnost a pocit ohrožení.

Kultura obětí vede k vyhledávání dalších a dalších důkazů a příkladů diskriminace a útlaku. Poptávka po příkladech skutečné diskriminace však dnes na Západě zásadně převyšuje nabídku. To vede k takovým bizarnostem, jako jsou teorie o mikroagresích (banální tvrzení či otázka, které jsou vykládány jako skrytá agrese, projev nadřazenosti či diskriminace) či o nevědomých předsudcích. Potřeba neustále dokazovat diskriminační charakter společnosti je nezměrná.

Upadá svoboda slova a prostor pro racionální diskuzi. Vybrané menšiny a jejich projevy jsou prakticky nekritizovatelné. Příslušnost k vybraným menšinám funguje jako štít před jakoukoliv kritikou nebo požadavky. Cílem je zrušit domnělá stigmata menšiny tím, že se zakáže zmiňovat menšinu v jakémkoliv negativním kontextu či odsuzujícím způsobem. Nepříznivá fakta či hodnocení určitých menšin se považují za diskriminaci jednotlivce patřícího k těmto skupinám.  Diskriminací může být jakákoliv preference, vyjádření hodnotového soudu či konstatování rozdílu. Na jedné straně se tak nesmí rozdíly zdůrazňovat (pokud pro menšinu vyznívají negativně), na druhé se stávají určujícími faktory.

Antidiskriminační tažení

Antidiskriminační tažení se bohužel prosazuje v politice, právu i kultuře, zasahuje do všech sfér lidského života a mnohdy jde za hranu zdravého rozumu a objektivní reality. Stát s předvojem neziskových organizací zasahuje do ryze soukromoprávních vztahů jednotlivců, aby vynutil nediskriminaci. Neziskové organizace zabývající se diskriminací se prohlašují za zástupce diskriminovaných menšin a získávají právo podávat žaloby ve veřejném zájmu, tedy i bez konkrétních poškozených.

Antidiskriminační legislativa také často přenáší důkazní břemeno na žalovaného – je na domnělém pachateli diskriminace, aby prokázal, že se diskriminace nedopustil. Otevírá se tak velký prostor pro šikanózní výkon práva, vydírání a další posilování kultury oběti. Z boje s diskriminací se stává regulérní byznys.

Cílem antidiskriminačního tažení je vykořenit diskriminaci a dosáhnout inkluze. Ve skutečnosti však směřuje k pravému opaku. Antidiskriminace nezajišťuje to, aby pohlaví, sexualita či rasa nehrála při posuzování jednotlivce jakoukoliv roli, což je zcela žádoucí, ale pravý opak – činí z něj ústřední téma. Před jednotlivce coby součást určité společnosti staví jeho partikulární menšinovou identitu a nutí ostatní, aby jej nahlíželi jako oběť. Apel na důstojnost člověka bez ohledu na rasu, pohlaví, vyznání a původ se vytrácí pod nánosem politiky identit a kultury obětí.