Krvavé antidepresivum

A protože i ekonomie je věda o fenoménech s ohromnou behaviorální komponentou, v pátrání o příčinách ekonomických problémů hrají zásadní roli vědy jako psychologie a biologie. Někteří méně vzdělaní jedinci v minulosti veřejně žasli, proč se biolog jako já vlastně vyjadřuji k ekonomii. Protože serotonin.

Primárním cílem naší existence je uspokojování našich pudů. Pud hladu, pud reprodukce, pud bezpečí, zdobivý pud, ale to tom až potom. Jeden z méně známých pudů je pud seberealizace ve skupině.

Pro mne trochu překvapením byly výzkumy, které prokázaly vliv serotoninu na centrální nervovou soustavu už u členovců. Ano, slavní humři. A bylo prokázáno, že čím je humří jedinec v hierarchii ostatních jedinců výše, ať už kritéria kariérního postupu v humřím světě jsou jakákoli, výše postavený jedinec produkuje více serotoninu. A serotonin je – jak známo – mimo jiné hormonem štěstí. Každá ezoterička v batikovaném tričku vám při popíjení oktarínového čaje v nepálské čajovně s Trčálkem potvrdí, že cílem lidského života je najít především štěstí. Dobrá, pak sice chvíli kritizuje kapitalismus a peníze, až Karel uznale pokyvuje hlavou, ale onen cíl štěstí prostě potvrdí.

My biologové víme, že tedy vlastně cílem lidského života je zvednout si v cestě za štěstím množství vyplaveného serotoninu na našich synapsích. Někteří z těch méně úspěšných potom – celí podserotoninovaní – končí v mé ordinaci a já po cílené diagnostice nabídnu slavné SSRI, jako třeba Sertralin nebo Venlafaxin. Ale to je podvod, takhle jsme to původně podle notiček matky Gaiy hrát neměli. Původně jsme se měli rvát, prát se, bojovat a soutěžit, zabíjet a nenechat se zabít. Vítěz přežil a mohl oplodnit všechny samice, poražený umírá. Později nemusí poražený umírat, stačí přiznat porážku a jako trest mu mozek vyprodukuje nižší hladinu serotoninu, zatímco vítěz vedle samiček dostává serotoninový nášup. Summa Sumárum: vyhrávat se vyplatí. Snažit se o výhru má smysl.

Proč Gaia chtěla věčnou soutěž? Protože neustálým výběrem toho nejlepšího jedince v danou chvíli a v daném prostředí se urychluje proces adaptace a zvyšují se šance přežití druhu. Znáte druh, který systematicky vybírá nejhorší jedince? Jasně, že ne, dávno vymřel, nebo nikdy neexistoval. (Ano, správná odpověď zní „komunisti“, ale moje otázka byla zaměřena na okruh biologie).

Jenže co je nejlepší? To se přeci může pořád měnit. Někdy to může být ten největší, někdy ten nejrychlejší, někdy zase ten nejmenší, jindy zase ten nejkreativnější, záleží prostě na tom, jakou hru a v jakém prostředí skupina hraje. Ten, kdo se v daném prostředí osvědčí jako „nej“, dostane serotoninovou medaili a může pustit do oběhu své geny.

A tak si i lidstvo prošlo strastiplnou cestou, kdy jsme se nejprve mlátili klackem po hlavě a největší a nejsvalnatější jedinci zakládali další generaci svalovců v chýších se svými neandertálkami. Poté třeba obratní šermíři poráželi velké neohrabané jedince. Potom kreativní národy začaly vyvářet kreativní zbraně. A nakonec, jak se vyvinula vysoce organizovaná a specializovaná společnost, začali vyhrávat vysoce inteligentní, asertivní a pracovití jedinci. Tak jako úspěšný válečník s kyjem, tak i geniální manager nebo investor na burze vydělávající miliardy jsou zaliti serotoninem a testosteronem, že jim odkapává z různých tělních otvorů. Jeho mozek mu říká: jsi nej. Mozek samiček říká: s ním se chceš pářit, protože příští generace má být jako on.

Jen tak mimochodem, pokud vám docházejí souvislosti, vůbec nemůžete být naštvaní na takzvané zlatokopky, protože se jen reflexivně snaží zajistit co nejlepší podmínky pro přežití svých potomků, a na tom není nic hanebného. A současně si se smíchem užíváte svět mimiker, kdy neúspěšní jedinci používají systém symbolů, aby vypadali jako alfy, i když jsou tak maximálně omegy: falešné Rolexky, 10 let staré BMW na lízačku, půjčky na značkové oblečení anebo rovnou fejkové hadry, vytuněné instragramové a facebookové profily plné symbolů úspěchu a blahobytu. Ačkoli se tím sem tam možná dostanou k lizu, nikdy jim to nenastoupá hladinu serotoninu v hlavě. Každý sám dobře ví, jestli je vítěz, nebo ne.

Neříkám, že vítěz musí vyhrávat jen na ekonomickém poli. Může to být umělec, může to být sportovec, může to být vědec, může to být spisovatel, dokonce bloger, může to být podnikatel anebo třeba lékař jako já. Lékař, který je šťastný, že porazil zákeřnou nemoc a pacient bude bez bolesti žít několik dalších let, a pak spokojeně bez BMW, bez rolexek a bez značkového oblečení odchází šťastný domů za svou čerstvě narozenou dcerou.

Když tedy vytvoříte skupinu třeba tisíce jedinců náhodného výběru a donutíte je spolupracovat kvůli přežití, dříve či později daná společnost začne podle různých podmínek vytvářet nějakou hierarchii. Je to absolutně normální, správné, naprogramované, biologické a nelze to zvrátit. Kdo se proti tomu snaží bojovat, bude stejný blázen jako ten, který například bojuje proti ranní erekci nebo proti stárnutí. Stejně tak je biologicky přirozené, že jedinci ve struktuře postaveni výše mají privilegia, ti nižší mají privilegií méně.

A pokud chcete fungující právní stát, chcete zachovat lidská práva a rovnost před zákonem, nejlepší způsob, jak vyjádřit privilegium elitních jedinců, je finanční moc.

Pokud vytvoříte komunistickou společnost, kde nedovolíte serotoninovým jedincům, aby dominovali ekonomicky, zajistí si neekonomická privilegia – a pak žijete v totalitě, kdy vaši dceru znásilní synek šéfa Ústředního výboru KSČ a žádný soud ho nikdy neodsoudí, ale vy si půjdete sednout, protože jste to dali do novin.

Ať děláte, co děláte, společnost bez hierarchie neexistuje a jediné, o co se tu hraje, je to, podle jakých kritérií nechat jedince vyhrávat a co má být odměna. Vrcholem tohoto vývoje byl jen kapitalismus, v němž vítězové měli kapitál (a mohli si dovolit samice motivovat finančně, nemuseli je znásilňovat a spoléhat se na klientelistické vazby). V kapitalismu byla kritériem kreativita, inteligence, vzdělání a pracovitost. Nikoli příslušnost k nějaké ideologii. Pokud dovolíte tuto soutěž a umožníte vítězům adekvátní odměnu, můžete jako celek usilovat o rovnost před zákonem a zajistíte prosperitu celému systému.

Pokud ale nastavíte ekonomickou rovnost jako hlavní cíl, dostanou se do popředí jiné, nečitelné motivy. Ztrácíte rovnost před zákonem a celek bude ekonomicky chřadnout a degenerovat.

Volná a férová soutěž je tedy nejen biologicky přirozená, ale navíc cokoli jiného vždy tragicky selhalo a ústilo v ohromná zvěrstva. Proto pro mne jako biologa jsou levicové kolektivistické ideologie ideologiemi hloupých jedinců s nedostatkem vzdělání a nedostatkem serotoninu na mozkových synapsích. Je to ideologie lidí, kteří mají tak velký strach z prohry, že chtějí zničit celý princip hry a tím i celou strukturu společnosti.

Už jen výrok: „každý dle svých možností a každému dle jeho potřeb“ je evidentní výplod chorého mozku. Tímto výkopem přihrál Luis Blanc míč směrem ke Karlu Marxovi a tím vytvořili představu utopistické společnosti plné falešných rolexek, ojetých BMW a fejkových hadrů, kde každý konzumuje podle svých maximálních potřeb a nikdo pokud možno neprojevuje své schopnosti, protože by zbytečně dřel na neomezené potřeby ostatních. Takovou ideologii podporují jen předem poražení jedinci, kteří se snaží úspěšnější jedince poplivat, pošlapat, pohanět a kriminalizovat – jako věčně poražený Karel Trčálek plive na Větvu. Zdravý jedinec by jen řekl: Bravo Větvo, jsi skvělej a jen tak dál.

Ačkoli již druhé století kolují mezi lidmi rovnostářské ideologie, nikdy se nikomu nepodaří vytvořit rovnou společnost; vždy z toho vznikne pouze hrůzná diktatura a totalita. Proč? Protože my, primáti, stejně tak jako všichni členovci, na rozdíl od hmyzu máme na svých synapsích serotonin. A ten nás vždy bude nutit stát výš než ostatní. A když to nejde na burze, půjde to zase klackem a nožem jako za starých časů. Proto je v rovnostářských diktaturách tak ohromná míra násilí, vražd a poprav.