MAREK ZEMAN
Po letech hojnosti přichází doba relativního půstu. A to platí i o nedostatku léků, se kterým se nyní setkávám ve své ambulanci každodenně a vlastně poprvé za více jak třicet let. Vždy byl nějaký výpadek, ale spíše jen ve velmi omezeném spektru a s možností náhrady. Nedostatek léků musím nyní řešit každodenně, alespoň pokud nechci dostávat své pacienty do neřešitelných situací.
A co je horší, někdy se jedná i o nenahraditelné léky, tj. léčiva, která nemají na našem trhu alternativu. To je opravdu vážnější problém! U generik (tj. léků se stejnou účinnou látkou jako má originální přípravek) vesměs náhradu v lékárnách seženete. Byť za předpokladu, že na trhu nechybí celá skupina léčiv jak třeba nedávno penicilínová antibiotika. Horší je to u „speciálních“ léčiv, které mnohdy pod ochrannou známkou vyrábí třeba jen jedna farmaceutická firma na světě. Tento stav, v případě nedostatku nenahraditelného léku, působí jen obtížně řešitelný problém.
Pojďme se podívat, proč k těmto výpadkům dochází. Evropa v rámci svého snažení o větší efektivitu výroby, čistější životní prostředí a s tím spojené náklady a omezení, a také v honbě za levnější a dostupnější pracovní silou „vyvedla“ řadu továren na látky k výrobě léčiv i na celé léky do oblastí tzv. rozvojového světa, i když ten ji často rozvojový není. Mám na mysli Čínu, Indii a další státy především Asie, ale také Afriky. Do doby kovidové šlo vše celkem hladce. Léčivé substance ve velkých pytlích nebo léky ve velkých pytlích byly importovány do evropských továren, kde byly léky dovyrobeny nebo pouze zabaleny do plat a krabiček a putovaly k nám pacientům. Všichni mohli být spokojeni. Jen jsme si vymýšleli čárové kódy na každou krabičku, jejich načtení v lékárně a jednotlivou evidenci, atd. Jenže tato cesta byla kovidem narušena…Dodávky se zpožďovaly a nakonec se řada léků stala velmi obtížně dostupnými. A jen obtížně se to nyní dohání.. Zvláště, když vše prodražují dražší paliva a energie a také vázne doprava.
Speciální kapitolou jsou nákupy chybějících léků ze strany ČR. Jde totiž o kom-plikaci ze strany našich zákonů, které připouští nákup léků jen na základě vysoutěžených cen nebo cen v místě obvyklých. Je jasné, že stávající nabídka léčiv je hluboko pod poptávkou a dovozci či výrobci (farmafirmy) požadují platby daleko vyšší než umožňují předcházející cenové hladiny běžné pro ČR. Zatím dle mých zjištění jde nákupčím z MZ ČR především o pokrytí výpadků než o cenu, což je jistě pochopitelné. Ale od doby covidové, kdy tento nesoulad byl legislativně pokryt přijetím nouzového stavu, který takovéto nákupy „ad hoc“ umožňoval, stávající nákupy z veřejných prostředků za maximální ceny oporu v legislativě nemají. No uvidíme, jakým způsobem se to vyřeší…
Jen aby nám nakonec nedali knížecí radu: „I léky si jezděte nakupovat třeba do Polska“. V každém případě připravovaná legislativa o povinných zásobách dovozců a distributorů léčiv nyní nic neřeší, protože ty zásoby se musí nejdříve vytvořit. Spíše by měla celá Evropa přemýšlet, jak být více soběstačná a nezávislá nejen v oblasti léků.
Tomu se věnovala již Markéta Šichtařová, taky stojí za přečtení:
https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=802833