Ludwig von Mises o rovnosti a nerovnosti II. |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

III.

Doktrína o vrozené psychologické a mentální rovnosti lidí logicky vysvětluje rozdíly mezi lidskými bytostmi tím, že jsou zapříčiněné vlivem po narození. Zdůrazňuje obzvláště roli, kterou hraje vzdělání. V kapitalistické společnosti, říká se, je vyšší vzdělání privilegiem, které je přístupné jen dětem „buržoasie.“ Co je potřebné, je to, aby byl dán přístup do všech škol všem dětem, a tak byl vzdělán každý. Vedeny tímto principem se USA angažovaly ve vznešeném experimentu učinit z každého chlapce a dívky vzdělanou osobu. Všichni mladí muži a ženy měli strávit věk od šesti do osmnácti let ve škole, a co nejvíce z nich mělo nastupovat na vyšší školy. Potom měly intelektuální a sociální rozdíly mezi vzdělanou menšinou a většinou lidu, jejíž vzdělání bylo nedostatečné, zmizet. Vzdělání by více nebylo privilegiem; bylo by osudem všech občanů.

Statistiky ukazují, že tento program byl uveden do praxe. Počty vyšších škol, učitelů a studentů se znásobily. Jestliže současný trend bude pokračovat po několik dalších let, cíle reformy bude plně dosaženo; každý Američan absolvuje vyšší školu.

Ale úspěch toho plánu je jen zdánlivý. Byl učiněn možným jen politikou přišpendlování jména „vyšší škola“, čímž byla zcela zničena učenecká a vědecká hodnota tohoto jména. Staré vyšší školy dávaly své diplomy jen studentům, kteří přinejmenším získali určité minimální znalosti v některých disciplínách, které byly považovány za základní. To eliminovalo na nižších úrovních ty, kteří postrádali schopnosti a dispozice ke splnění těchto požadavků. Ale nový režim vyšší školy s možností si zvolit předměty ke studiu dle přání studenta, byl velmi zneužíván hloupými nebo línými studenty. Nejen to, že se většina studentů vyšších škol vyhýbá základním předmětům jako jsou elementární aritmetika, geometrie, fysika, historie a cizí jazyky, ale každý rok obdrží diplomy z vyšších škol chlapci a děvčata, kteří mají nedostatky ve čtení a hláskování angličtiny. Je velmi charakteristickou skutečností to, že některé univerzity zjistily, že je nutné poskytovat speciální kursy pro vylepšení umění četby svých studentů. Veškeré vášnivé debaty týkající se osnov vyšších škol, které nyní pokračují již po několik let, jasně ukázaly, že jen omezený počet náctiletých je intelektuálně a morálně schopných získat z návštěvy školy. Pro zbytek osazenstva vyšších škol jsou roky strávené v třídách jednoduše plýtváním časem. Jestliže někdo snižuje učenecký standard vyšších škol a vysokých škol ve snaze zpřístupnit je většině méně nadaných a pilných mladých lidí, aby tito dostali diplomy, jen tím poškodí menšinu těch, kteří mají schopnost výuku využít. Zkušenost posledních dekád amerického vzdělávání potvrzuje ten fakt, že zde existují vrozené rozdíly mezi schopnostmi lidského intelektu, které nemohou být vymýceny pomocí úsilí vzdělání.

IV.

Zoufalý, ale beznadějný pokus zachránit, i přes neoddiskutovatelné důkazy o opaku, teze o vrozené rovnosti všech lidí, jsou motivovány špatnou a neudržitelnou doktrínou týkající se lidové vlády a většinového pravidla. Tato doktrína se snaží ospravedlnit lidovou vládu poukazem na předpokládanou přirozenou rovnost všech lidí. Protože všichni lidé jsou si rovní, každý jednotlivec se podílí na geniu, který osvítil a motivoval největší hrdiny lidské intelektuální, umělecké a politické historie. Jen nepříznivé vlivy po narození brání proletářům od toho, aby se vyrovnali brilantnosti a výkonům nejlepších mužů. Tak nám Trocký říká (7), že až hanebný systém kapitalismu vydláždí cestu k socialismu, „průměrná lidská bytost vyroste na úroveň Aristotela, Goetha nebo Marxe.“ Hlas lidu je hlas Boží, má vždy pravdu. Pokud se mezi lidmi objeví disentující názor, člověk musí předpokládat, že někdo z lidí se mýlí. Je těžké se vyhnout závěru, že je pravděpodobnější, že se mýlí menšina, než většina. Většina má pravdu, protože je většinou a jako taková je zrozena v budoucnosti převážit. Podporovatelé této doktríny musí zvážit jakékoliv pochybnosti o intelektuální a morální znamenitosti mas a pokusit se nahradit despotismus zastupitelskou vládou.

Nicméně argumenty rozvinuté na podporu zastupitelské vlády klasickými liberály 19. věku – mnoho pomlouvaným Manchesteriánů a obhájců laissez-faire – nemají nic společného s doktrínami vrozené rovnosti lidí a nadlidského vnuknutí mas. Ty jsou založeny na faktu, nejjasněji vysvětleném Davidem Humem (1711-1776), že ti, co jsou u vesla vždy tvoří malou menšinu proti rozsáhlé většině těch, co jsou poddáni jejich rozkazům. V tomto smyslu je každý systém vlády vládou menšiny, a jako takový může trvat jen do té doby, kdy je podporován vírou ovládaných, že je pro ně lepší být loajální k lidem v úřadech, než se je pokoušet nahradit jinými lidmi, kteří jsou připraveni přijmout rozdílné metody správy. Pokud tento názor zmizí, mnoho lidí povstane v rebélii a nahradí silou nepopulární držitele úřadů a jejich systémy jinými lidmi a jiným systémem. Ale komplikovaný průmyslový aparát moderní společnosti by nemohl být zachován za stavu záležitostí, v kterém jedinými způsoby, jak většina vynutí svoji vůli, je revoluce. Cílem reprezentativní vlády je vyhnout se znovu opakování násilných narušení míru a jejich zhoubného vlivu na morálku, kulturu a materiální blahobyt. Vláda lidu, tj. zvolených zástupců umožňuje mírovou změnu. Zaručuje souhlas veřejného názoru a principy podle kterých jsou prováděny záležitosti státu. Většinové pravidlo není pro ty, kdo věří ve svobodu, metafysickým principem, odvozeným od neobhajitelného překroucení biologických důkazů, ale je prostředkem zajištění nepřerušovaného mírového rozvoje civilizačního úsilí lidského druhu.

Doktrína vrozené biologické rovnosti všech lidí vytvořená v 19. věku z kvazi náboženského mysticismu „lidu“, plynule přešla do dogmatu o nadřazenosti „obyčejného člověka.“ Všichni lidé se rodí rovni. Ale členové horní vrstvy byli naneštěstí zkorumpováni pokušením moci a slabostí pro přepych, který si zajistili pro sebe. Zla trápící lidstvo jsou zaviněna zločiny této hnusné menšiny. Když budou tito zlí lidé připraveni o majetek, zděděná ušlechtilost obyčejného člověka ovládne lidské záležitosti. Bude potěšením žít na světě, v kterém nekonečné dobro a nevyvratitelný génius lidu bude povýšen nejvýše. Nikdy nevysněné štěstí pro každého je pro lidský druh připraveno.

Pro ruské sociální revolucionáře byla tato mystika náhradou za náboženskou praxi Ruské ortodoxní církve. Marxisté se cítili být znepokojení zanícenými nápady svých nejnebezpečnějších soupeřů. Ale Marxův vlastní popis blažených podmínek „vyšších stádií komunistické společnosti“ (8) byl ještě optimističtější. Po ukončení sociálních revolucí Bolševici sami přijali kult obyčejného člověka, jakožto hlavní ideologii pro zamaskování svého neomezovaného despotismu malé kliky stranických vůdců.

Tento charakteristický rozdíl mezi socialismem (komunismem, centrálním plánováním, státním kapitalismem nebo jakýmkoliv jiným synonymem, který může člověk preferovat) a tržní ekonomikou (kapitalismem, systémem soukromého podnikání, ekonomickou svobodou) je tento: v tržní ekonomice jednotlivci jakožto spotřebitelé jsou nadřazenými a určují svými nákupy anebo zdržením se nákupu, co by se mělo vyrábět, zatímco v socialistické ekonomice jsou tyto záležitosti určovány vládou. Za kapitalismu je spotřebitel člověkem, o jehož přízeň se dodavatelé snaží, a kterému při odchodu říkají „děkuji vám“ a „prosím přijďte zase.“ Za socialismu „soudruh“ dostane to, co pro něj velký bratr vytvořil a měl by být vděčný za to, co dostal. Na kapitalistickém Západě je průměrný standard života neporovnatelně vyšší než na komunistickém Východě. Ale je skutečností, že denně narůstající množství lidí v kapitalistických zemích – mezi nimi také tzv. intelektuálové – dychtí po údajně blahodárném vládním řízení.

Je marné vysvětlovat těmto lidem podmínky obyčejného člověka v jeho roli jakožto výrobce a i v jeho roli jakožto spotřebitele za socialistického systému. Intelektuální podřadnost mas je sama nejlépe ukázána v jejich snaze o zrušení systému, v kterém jsou sami nejvýše postavenými a jsou obsluhováni elitou nejtalentovanějších mužů, a v návratu k systému, v kterém by elita s nimi jednala tvrdě. Nenechme se sami pobláznit. Není to pokrok socialismu u zaostalých národů, které nikdy nepřekonaly stádium primitivního barbarství, a u těch, jejichž civilizace ustrnuly před moha staletími, že prokazují triumfující pokrok totalitářské víry. Je to náš západní okruh, kde socialismus učinil největší kroky. Každý projekt, který zužuje to, co se nazývá „soukromý sektor“ ekonomické organizace, je považován za velmi výhodný, jako progresivní a vůbec je mu jen plaše a stydlivě po krátký čas oponováno. My pochodujeme „kupředu“ k realizaci socialismu.

VI.

Klasičtí liberálové 18. a 19. století zakládali svá optimistická očekávání o budoucnosti lidstva na předpokladu, že menšina významných a čestných mužů bude vždy schopna vést pomocí přesvědčování většinu slabších lidí k míru a prosperitě. Byli si jistí, že elity vždy budou v pozici sto zabránit masám následovat krysaře a demagogy a přijmout politiky, které končí katastrofou. Můžeme nechat nerozhodnuto, zda chyby optimistů se sestávaly z přeceňování elity nebo mas anebo obou. V každém případě je faktem, že ohromná většina našich současníků je fanaticky oddaná politikám, jejichž konečným cílem je zrušení společenského řádu, v kterém je většina vynalézavých občanů poháněna k tomu, aby sloužila masám, co nejlépe možným způsobem. Masy – včetně takzvaných intelektuálů – vášnivě obhajují systém, v kterém nebudou již více zákazníci tím, kdo dává příkazy, ale budou ozubím všemocné autority. Nezáleží na tom, že tento ekonomický systém je prodán obyčejnému člověku pod názvem „každému podle jeho potřeb“ a jeho politický a ústavní důsledek, nelimitovaná autokracie samozvaných držitelů úřadů, pod názvem „lidová demokracie.“

V minulosti byla fanatická propaganda socialistů a jejich pomahačů, intervencionistů všech názorových odstínů, ještě oponována ze strany několika ekonomů, státníků a podnikatelů. Ale i tato často chabá a nešikovná obrana tržní ekonomiky se téměř vytratila. Opevněné body amerického snobismu a „patricijství,“ módní, marnotratně dotované university a bohaté nadace jsou dnes mateřskými školami „sociálního“ radikalismu. Milionáři, ne „proletáři“ byli nejúspěšnějšími podněcovateli programu New Deal a „progresivních“ politik, které se objevily. Je dobře známo, že ruský diktátor (N. S. Chruščov) byl na své první návštěvě ve Spojených státech vítán s větší srdečností ze strany bankéřů a presidentů velkých korporací, než ze strany jiných Američanů.

Průběh argumentace takového „progresivního“ podnikatele probíhá tímto způsobem: „Mám důležitou pozici, kterou mám v mém oboru byznysu, kvůli mé vlastní výkonosti a píli. Můj vrozený talent, moje zanícení v získávání znalostí potřebných pro provádění velkého byznysu, moje horlivost mne vynesly nahoru. Tyto osobní přednosti by mi zajistily vedoucí pozici za jakéhokoliv ekonomického systému. Jakožto šéf důležitého odvětví produkce, bych si také užíval záviděníhodné pozice v socialistickém společenství. Ale můj běžný denní džob by byl za socialismu méně vyčerpávající a rozčilující. Nemusel bych déle žít se strachem, že konkurent mne může překonat tím, že nabídne na trhu něco lepšího anebo levnějšího. Nemusel bych být nadále nucen podrobovat se vrtošivým a nerozumným přáním spotřebitelů. Dal bych jim to, co si já – expert – myslím, že by měli dostat. Vyměnil bych hektické a nervy poškozující pracovní místo byznysmena za důstojnou a uhlazenou funkci veřejného pracovníka. Styl mého života a práce by byly více podobný feudálním způsobům grandů minulosti, než žaludečními vředy sužovanému vedoucímu moderní korporace. Nechme filosofy se trápit opravdovými nebo údajnými nedostatky socialismu. Já z mého osobního bodu pohledu, nemůžu vidět jakýkoliv důvod, proč bych mu měl oponovat. Administrátoři znárodněných podniků ve všech částech světa a ruští představitelé na návštěvě plně souhlasí s mým stanoviskem.“ Není zde samozřejmě žádný velký smysl v sebe klamu těchto kapitalistů a podnikatelů, než ve snech socialistů a komunistů všeho druhu.

VII.

S dnešními ideologickými trendy musí jeden očekávat, že v několika dekádách, pravděpodobně i před zlověstným rokem 1984, přijme každá země socialistický systém. Obyčejný člověk bude osvobozen od nudné nutnosti řídit svůj vlastní život. Autority mu budou říkat, co má dělat, a co dělat nemá, bude jimi krmen, ubytován, oblečen, vzdělán a zabaven. Ale prvně ze všeho ho zbaví nutnosti používat jeho vlastní rozum. Každý bude zásoben „dle svých potřeb.“ Ale jaké jsou potřeby jednotlivce, to bude určeno autoritami. Jak tomu bylo v dřívějších časech, kdy silnější lidé nesloužili masám, ale ovládali je a panovali jim.

No, tento výsledek není nevyhnutelný. Je to cíl, ke kterému směřují převažující trendy našeho současného světa. Ale trendy se mohou změnit a dosud se vždy měnily. Trend směrem k socialismu tak může být nahrazen jiným trendem. Provést takovou změnu je úkolem vyrůstající generace.

(1) Horrace Kalllen, „Behaviorism,“ in Encyclopaedie of Social Sciences, svazek 2 (New York: Macmillan, 1930), str. 498.
(2) Karel Marx, Critique of the Social Democratic Program of Gotha [Letter to Bracke, 5. V. 1875] (New York: International Publisher, 1938).
(3) Pro příklad: John K. Galbraight, The Affluent Society (Boston: Houghten Mifflin, 1958), pozn. editora.
(4) Vance Packard, “Babes in Consumerland,” The Hidden Persuaders (New York: Cardinal Editions, 1957), str. 90-97.
(5) Ibid, str. 95.
(6) Ibid, str. 93.
(7) Lev Trocký, Literature and Revolution, překlad R. Strunsky. (Londýn: George Allen and Unwin, 1925), str. 256.
(8) Marx, Critique of the Social Democratic Program of Gotha.

Poznámky překladatele:

(A) Mise zde neměl na mysli totální (totalitní?) demokracii, které se dnes blížíme, ale spíše demokratickou správu jen nezbytně omezeného souboru záležitostí. V jeho představách, podobně jako představách jiných klasických liberálů, se mělo demokraticky hlasovat jen o značně omezeném počtu záležitostí. Mises často také hovořil o demokracii, ale měl přitom na mysli hlasování pomocí dolarů či korun při nákupech na trhu.
(B) Třída v New York City, kde sídlily od 20. let 20. století velké reklamní společnosti.