Macronův debakl číslo dvě a jeho možné důsledky

Francouzský prezident Emmanuel Macron utrpěl během necelého měsíce na domácí politické scéně dvě významné porážky. Nejprve ve volbách do Evropského parlamentu jím vedená strana Obnova obdržela pouhých 14,6 % hlasů a na vítězné Národní sdružení jeho někdejší prezidentské vyzyvatelky Marine Le Penové ztratila téměř 17 % hlasů. V reakci na tento debakl Macron rozpustil Národní shromáždění a vypsal předčasné volby (viz odkaz zde), jejichž první kolo proběhlo před dvěma dny.

Jak však nejspíš všichni, kdo politiku sledují aspoň okrajově, vědí, jeho strana Obnova v nich reparát nesložila. Sice si oproti evropským volbám trochu polepšila v počtu získaných hlasů (20 %), ovšem skončila až třetí na pásce s výrazným odstupem jak na opět vítězné Národní sdružení (33 %), tak na levicovou koalici (28 %) – viz odkaz zde. Rozhodující pro celkový počet získaných mandátů v Národním shromáždění a tím i šanci jednotlivých uskupení sestavit novou vládu sice bude až kolo druhé, které se uskuteční již 7. července, Macronova pozice je však dosti nezáviděníhodná.

Aby totiž nedopustil získání parlamentní většiny stranou Marine Le Penové, označovanou často termínem krajně pravicová, bude se muset před druhým kolem spojit s levicovou koalicí, jejíž součástí však jsou i některé krajně levicová uskupení včetně francouzských komunistů. Francouzský prezident tak nejspíš může zapomenout, že mu nově sestavená vláda (pokud se ji vůbec sestavit podaří) bude nápomocna například v boji proti často demonstrujícím odborovým organizacím, ve snaze zvýšit věk odchodu do důchodu apod.

Ukazuje se tak, že Macronovo rozhodnutí rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby nebylo geniálním tahem, jak snížit popularitu krajní pravice, ale spíše krokem ze zoufalství, jehož důsledky mohou být nepříjemné pro celou Francii. A v souvislosti s tím, že v zemi galského kohouta budou ode dneška za 24 dní zahájeny letní olympijské hry, to v souvislosti s možnými demonstracemi není příjemná zpráva ani pro celý sportovní svět.

Zároveň se ukazuje, že politik, který v minulosti proslul například snahami vytvořit takzvanou vícerychlostní Evropu a státy Visegrádské čtyřky včetně České republiky často kritizoval za odmítání povinných uprchlických kvót, tak ve vlastní zemi doplatil mimo jiné na příliš vstřícnou migrační politiku, čímž naopak přispěl k vzestupu strany Marine Le Penové.