Malá revoluce ve Velké Británií

Právě proběhnuvší předčasné volby v ostrovním království jsou skoro všemi politickými komentátory popisovány jako obrovský úspěch labouristů a strašlivý debakl konzervativců. To je nepochybně pravda, ale zapomíná se na toho třetího na pásce.

Tím byla strana Reform UK (Reforma pro Spojené království) otce brexitu a „věčného potížisty“ Nigela Farage. Výsledek 14 % je velkým úspěchem uskupení, které vzniklo teprve nedávno a Farage svou kandidaturu oznámil pouhý měsíc před konáním voleb. Britský systém voleb tzv. First Past the Post system, neboli vítěz bere vše, znemožňuje menším stranám získat větší zastoupení v dolní komoře britského parlamentu. Navzdory 14% hlasů získala protestní Faragova strana pouhých 5 křesel, tedy 1 % křesel v 650 křeslovém House of Commons. Oproti tomu liberální demokraté získali 12 % hlasů, avšak 72 křesel, procentuálně 11 % všech křesel. Kandidáti reformistů získali druhé místo ve 103 volebních obvodech z 650, což je nepochybně úspěch. V britském systému ale druhé místo nestačí.

Británii pod vedením labouristů nečeká nic dobrého. Strana práce nikdy žádné problémy nevyřešila, spíše je vytvářela. Pamětníci budou pamatovat sedmdesátá léta pod vládou labouristů, která vyvrcholila roku 1978 tzv. Zimou nespokojenosti (Winter of Discontent), kdy stávkovali skoro všichni od popelářů přes hrobníky. V předčasných volbách roku 1979 pak zvítězila „Železná lady“ Margaret Thatcherová. Strach z labouristů a odborů pak Británii provázel po mnoho let, než roku 1997 opadl a drtivě zvítězil labourista Tony Blair. Nyní po 14 letech konzervativní vlády se britská společnost opět odklonila směrem doleva. Nutno říci, že Konzervativní strana je v současnosti konzervativní pouze podle jména. Margaret Thatcherová by nyní v této straně rozhodně neuspěla. Tak, jak to vidíme v celém západním světě, i toryové se rozhodli své občany obdarovat třemi věcmi: masovou imigrací, zeleným šílenstvím a rovnostářstvím všech možných menšin. Skutečné problémy však neřešili: upadající britské zdravotnictví, vymírání původních obyvatel, nedostatek pracovních příležitostí, špatný stav infrastruktury a všeobecné chudnutí obyvatel. Labouristé budou jako správní levičáci řešit všechny problémy zvyšováním daní, byť tvrdí, že daně zvyšovat nebudou. Zvýšená daňová zátěž ovšem způsobí ještě větší chudnutí už tak dosti zchudlých Britů a problémy se jen prohloubí. Lafferova křivka mluví jednoznačně. Vyšší míra zdanění neznamená vždy vyšší příjmy pro státní rozpočet. Do toho bude Labour party ještě silněji prosazovat výše zmíněná témata migrace, zelené ekonomiky a rovnostářství.

Všechny tyto věci selžou. Je potřeba omezit nelegální masovou migraci do Británie. Země musí podporovat rodiny se třemi a více dětmi, aby se zamezilo vymírání původního obyvatelstva. Nově příchozí se pak musí co nejrychleji začlenit do společnosti, v opačném případě musí být deportováni. Ekonomika založená převážně na obnovitelných zdrojích je nesmysl. Je potřeba investovat do výstavby jaderných elektráren a mezitím se spoléhat na ty uhelné. Britský stát by měl maximálně podporovat studia lékařů a zdravotních sester. Deindustrializace způsobila ztráty pracovních míst, proto je potřeba obnovit průmyslovou výrobu a výstavbu továren a alespoň se přiblížit tomu, čím byla tato země v 19. století, a sice dílnou světa. K tomu všemu je zapotřebí mít kvalitní silnice a dálnice, což také znamená masivní investice. Celkovým snížením korporátní daně se podpoří podnikání, které vždy vytvářelo pracovní místa a růst HDP. Snížením daně z příjmů fyzických osob pak budou lidi motivováni pracovat a nepobírat sociální dávky. V neposlední řadě je třeba také omezit zbytečnou byrokracii a zefektivnit státní sektor.

Nigel Farage sliboval, že tyto volby jsou jen začátek. Vyhlásil labouristům válku, chce Británii změnit. Samozřejmě, že to bude mít ve volebním systému Albionu velmi náročné. On však už v minulosti dokázal něco, o čem všichni říkali, že není možné, a sice dostat Británii ven z Evropské unie. Není tedy zcela bez šance, 4 miliony získaných hlasů to dokazují. Za pět let můžeme Nigela vidět v premiérském křesle. A to už by asi všichni jeho odpůrci pukli zlostí.