Malý sloupek o lekci z aférky

Onen výboj vězel ve veřejné argumentaci příznivců Farského původní ambice nechat doširoka rozevřená obě perspektivní vrata: do Sněmovny i k Fulbrightovi. Nosný argument? Až se pan poslanec k práci ze studií vrátí, díky rozhojněné kvalifikaci předčí v hodnotě odvedeného díla kolegy-poslanecké lůzry, kteří celé čtyři roky hákovali na Malé straně a vyjeli nejdál za voliči do domovského obvodu. Tato argumentace je pro budování demokratického státu toxická ve dvou rysech:

1. Jako v demokratické společnosti přijímáme za přirozeně danou základní rovnost všech lidí, demokratická politika předpokládá rovnost volených mandátů. Nezná ani nadposlance, ani podposlance. Jen poslance. Nic na tom nemění, rozchází-li se zvolení zástupci lidu ve svých postojích, značkách obleků nebo sesbíraných diplomech. Z hlediska lidu (což demokracie z nějakého „záhadného“ důvodu hrotí) jsou nadáni stejným potenciálem. Potenciálem zasazovat se o zájmy těch, kteří hájit vlastní život vlastními silami účinně nesvedou – běžných občanů. Kdo ale nadřadí mandát poslance vykonávaný po část volebního období mandátu poslance vykonávaného volební období celé, předpoklad o rovnosti skrečuje. S matematicky chladnou „logikou“. Za pomoci kritéria nezávislého na práci. Můžeš v dolní komoře odmakat pro lidi hory, doly, černý les, ale k čemu, když znalost demokracie nevykážeš prestižně oštemplovaným lejstrem.
2. NEVÍRA. A tím jsme se dostali k druhému (a ústřednímu) bodu argumentační toxicity. Demokracie není jaderné inženýrství. Svou nejvnitřnější podstatou se blíží víře. Víře v možnost příběhu, kde paní, která vám ráno prodává rohlíky, zvládne být dobrou starostkou vaší obce. Víře, že pán, který vám právě myje okna, zvládne být dobrým senátorem za váš obvod. Výměnou za důvěru symbolizovanou hlasy ve volbách. Pohádka? Nevyvracím. Vy nevyvrátíte odkázanost demokracie na sdílené přesvědčení o uskutečnitelnosti této pohádky. Alespoň této. Snu, v němž běžný občan zvolí jednoho ze „svých“ a ostatní systémoví aktéři ho nehraně respektují. Nezpochybňují plnohodnotnost jeho mandátu, protože nedělal „ty správný školy“ a nemá dosti šmrncovní „sívíčko“.

Volená shromáždění představovala poslední patro systému beroucí za „své“ s rovným respektem členy bez zřetele k elitním/expertním dispozicím. Na oplátku „dolních deset milionů“ bralo za „svůj“ systém jako takový, včetně exkluzivních („jim“ obtížně dostupných) pater. Začnete-li běžnému občanu dveře do jeho patra přivírat a přivírat a přivírat… riskujete, že se v lepším případě poohlédne po jiném baráku. V horším, že ten váš, co býval blahé paměti i jeho, na rozloučenou pobozká – demoliční koulí.