Možná nás někdo za tento rozhovor zavře

Dezinformace, to je takové šikovně ohebné a omyvatelné slovo, které se dá použít kdykoliv se to nějakým způsobem hodí. Co je vlastně dezinformace? Je to každá nepravda, která se objeví někde ve sdělovacích prostředcích nebo na sociálních sítích? A proč se omezovat jenom na média? Dezinformací můžeme, když se nám to bude hodit, nazvat jakoukoliv komunikaci mezi lidmi, jejíž obsah je nepravdivý. Ale kdo určí, zda jde o záměrnou nepravdu nebo pouze o omyl? A měl by to vůbec určovat stát? A když už chce stát řešit dezinformace, nemělo by platit pravidlo padni komu padni? Podívejte, já obsah těch několika vypnutých webů vlastně neznám. Jestli jsem se pětkrát dostal na Aeronet, z nějakého odkazu na sociálních sítí, tak je to moc. Ani si už nepamatuji, o čem ty články byly. Občas jsem četl Protiproud. To byl, nebo vlastně stále ještě je, zajímavý web, ale čtenář si musel pozorně vybírat, co čte a velmi přísně to pak posuzovat. Články Petra Hájka jsem četl docela rád, i když je vždy beru s velkou rezervou, protože pan Hájek je ideologicky někde úplně jinde než já. Pak je v tom seznamu web Pravý prostor, který se hodně zabýval migrací, vztahem k Evropské unii, a podobně, a byl samozřejmě vůči současné politice velmi kritický. Je to web řekněme pravicově konzervativně libertariánský, i když tohle slovní spojení zní dost podivně. Ostatně Pravý prostor, jestli se nepletu, přebíral zcela volně i moje články a vyjádření na mé facebookové stránce. Já bych tedy ty vypnuté weby rozdělil do tří kategorií: očividně proruský obsah, Protiproud jako vyloženě konspirační web, a pak Pravý prostor jako vcelku běžný pravicový názorový web.Podle mého názoru není ospravedlnitelné vypnutí žádného z těchto webů. Nicméně vypnutí toho třetího, tedy Pravého prostoru, lze číst jako vyloženou výhrůžku všem dalším pravicovým názorovým webům. A vlastně nejen webům. Pokud si vláda dovolí vypnout, nebo přesněji řečeno objednat si vypnutí webu, kde publikovali dejme tomu zastánci rakouské ekonomické školy, zastánci konzervativního libertariánství, zastánce laissez faire kapitalismu, což všechno jsou postoje, které jsou v zásadním rozporu se současnou politikou, může si ministr Rakušan stejně tak objednat vypnutí webu strany Svobodných, nebo webu Liberálního institutu, web týdeníku Echo, a třeba i Parlamentní listy. Zásadní problém je v tom, že k vypnutí webů není žádný právní rámec. Stalo se to po konzultaci s vládou, a samotné otočení vypínačem provedlo sdružení CZ.NIC, tedy správce české národní domény. Jediný správce, nikoliv majitel. To je mimochodem velký rozdíl. Zastánci vypnutí tedy mohou tvrdit, že nejde o cenzuru, protože zásah přišel od soukromé instituce. Jakým způsobem si však ministr Rakušan vypnutí objednal, o tom nikdo neinformoval. Je to mafiánská praktika, překračování pravomoci ministra a zvůle spojená s otevřenou výhrůžkou každému, kdo svobodně publikuje. Jinak to číst nelze.

Na druhou stranu je nezpochybnitelné, že Rusko vede se Západem i tzv. informační válkou. Pokud jsou tedy přijímány tvrdé sankce vůči Rusku, nemělo by být součástí těchto sankcí také odtržení Ruska od možnosti šířit svou propagandu?

Pokud bychom byli s Ruskem ve válečném stavu, má určité omezení smysl. Jenomže válečný stav je speciální situace se svým vlastním zákonným rámcem. To, co si objednal ministr Rakušan, je zvůle. A možná nás někdo za tento rozhovor zavře, protože jestli se nepletu, o schůzce zástupců CZ.NIC s ministrem Rakušanem není žádný záznam, žádný zápis, a vše lze popřít. Česká republika však ve válečném stavu není, s Ruskem máme stále jakž takž normální vztahy, ostatně stále je platná smlouva o přátelských vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací. Tu nikdo nerevokoval. Nicméně, byla to skutečně proruská propaganda? Kdo to vyhodnotí? A z jakého důvodu si občan svobodného demokratického státu nesmí číst propagandu? Nebo ještě lépe se zeptám: Jestliže jsme soustavně vystaveni propagandě, proč si občan nemůže vybrat, kterou si chce číst? Může si vůbec občan udělat sám obrázek o celé věci, když je mu zakázáno vidět celý informační či propagandistický prostor? Obává se snad někdo, že občané jsou nesvéprávné děti, které je potřeba chránit před okolním světem? Znovu se tady objevuje neřešitelný paradox ochranitelského státu: Občan je v tomto pojetí neschopný se správně rozhodovat, dělat si obrázek o realitě, zkrátka jednat svobodně, ale zároveň mu vláda, která jej vede za ruku, aby náhodou někde nezakopl, ponechá jedno důležité právo, tedy zvolit si toho, kdo jej povede. Pokud je člověk neschopný se správně rozhodnout, jakou hodnotu má asi jeho volební rozhodnutí?

Mimochodem, zmínil jste sankce. Já jsem velmi skeptický vůči hospodářským sankcím. Vede-li stát válku, jsou jeho akce namířené proti nepříteli, s cílem jej porazit. Hospodářské sankce však znamenají násilí do značné míry vůči vlastním občanům, ne proti nepříteli. A stejný význam má i vypnutí nepohodlných webů. Je to násilí vůči vlastním občanům.

Často se diskutuje o formě, jakou vláda dosáhla zastavení těchto webových stránek, kterému nepředcházelo ani rozhodnutí soudu, ani změna legislativy, jak tomu bylo např. na Slovensku. Obstojí podle vás tento postup?

Já bohužel nejsem přesně seznámen s tím, jak to provedli na Slovensku, ale dejme tomu, že tam jde skutečně o postup, který má oporu v zákoně. Parlament vydal zákon, standardní nebo zkrácenou cestou, většina poslanců s mandátem od občanů republiky pro něj zvedla ruku, dali tak najevo svoji politickou odpovědnost. Předpokládám, že daný zákon je v souladu se slovenskou ústavou. A vstoupil v platnost. Hotovo. I tam bych nesouhlasil s tím, že se lidé mají ochraňovat před informaci ani s tím, že stát je tady od toho, aby posuzoval, kdo píše pravdu a kdo lže. Nicméně, když už nic jiného, děje se to podle zákona. A alespoň teoreticky, pokud by občané s tímto rozhodnutím nebyli spokojeni, mohou konkrétní politiky příště nevolit. To je rozdíl mezi zákonným postupem a despotickou zvůlí. Ministr Rakušan tím, že zvolil neoficiální a zákulisní postup, šel cestou despocie a zvůle. Ostatně myslím, že jeden z důvodů, proč zvolil tuto cestu, spočívá v tom, že jakákoliv parlamentní diskuse na téma vypnutí nepohodlných webů by narazila na naši ústavu, resp. Listinu základních práv a svobod, v níž stojí, že cenzura je nepřípustná.

Pokud tedy došlo k zablokování několika údajně dezinformačních webů, je tím přirozeně vytvářen o to větší tlak na mainstreamová média, především pak ty veřejnoprávní. Jak se jim podle vás daří ve zvládání své role a zabezpečení vyváženého a objektivního zpravodajství?

Tlak? Kdo takový tlak vytváří? Tím, že vláda zařídila vypnutí tzv. dezinformačních webů, přece neznamená žádný tlak na mainstreamová média, která svůj obsah velmi konformně přizpůsobují tomu, jaký je politicko-společenský status quo. To jsou média, která si jedou svůj infotainment, vytvářejí veřejné mínění, vrtí psem. Tu a tam jsou tato média kritická vůči tomu nebo onomu dílčímu a v celkovém kontextu nepodstatnému fenoménu. Veřejnoprávní média jsou kritická vůči Babišovi a Zemanovi, jiná média zase Babiše víceméně otevřeně podporují. Ale v podstatných věcech jsou všichni na jedné lodi a hlásají to samé: Za oteplování planety může člověk, islám je osvícené náboženství a islamisté jej ukradli, Evropská unie je záruka míru pro celou Evropu, kapitalismus je zlo a devadesátá léta byla hrozná, Emanuel Goldstein je nepřítel lidu, a Velký bratr nás všechny miluje. Nevím, co má znamenat termín vyvážené zpravodajství. Mimochodem, pokud se mainstreamová média holedbají vyvážeností, pak by z logiky věci měla dát prostor i zastáncům Ruska a Putina, ne? Nicméně máte možná pravdu, že média nyní mohou tlak pociťovat. Všiml jsem si před několika dny na iDnes rozhovoru s Čechem, který bojuje na straně donbaských separatistů. Jedna z prvních informací, uvedená velmi důrazně, byla, že iDnes pouze zprostředkovává názory tohoto Čecha a v žádném případě s nimi nesouhlasí. Možná se teď budou média bát, že jakýkoliv podobný rozhovor může být vykládán jako podpora ruské politiky. A pokud šel ministr Rakušan cestou nezákonnosti a zvůle, ten Damoklův meč samozřejmě visí nad jakýmkoliv médiem. Ale co k tomu říct? Mainstreamová média si za to mohou v podstatě sama. Pokud mají být novináři hlídací psi demokracie, tak v tomto ohledu fatálně selhávají. Odsoudili snad novináři všechny nezákonnosti kovidové politiky? Ministr Rakušan je jen pokračováním.

V této souvislosti velké diskuse vyvolalo také varování nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, že schvalování ruské invaze může být považováno za trestní čin. Co si to tom myslíte?

Svobodní před časem spustili petici „Názor není zločin“, ve které nesouhlasíte se zakotvením verbálních trestných činů do naší legislativy. Máme se skutečně obávat, že svoboda projevu bude nejen omezována, ale také dokonce trestána?

Základní premisou, kterou si musíme vyřešit, je otázka: Ctí naši politici principy svobody jednotlivce, nebo stojí proti nim? Já se domnívám, že naši politici napříč spektrem dokázali, možná na několik ojedinělých výjimek, že jsou nepřátelé svobody jednotlivce. Užívají si moc nad lidmi, rádi po nich šlapou, a je už jedno, zda po nich šlape Jan Hamáček v holínkách nebo Vít Rakušan ve vycházkových polobotkách. Právo volně se vyjadřovat a veřejně nesouhlasit je to první, co si nepřátelé svobody berou na mušku. Samozřejmě kontext toho, jak se naši politici mohou chovat, je úplně jiný, než jaký zde panoval před rokem 1989 nebo jaký panuje ve skutečně totalitních či autoritářských režimech. Alespoň formálně jsme stále demokracie a stále je zde vytvářen dojem, že žijeme ve svobodě – vybojovali jsme si ji v sametové revoluci. Jestliže chtějí naši politici zničit svobodu projevu, potřebují k tomu záminku. Takovou, aby většina veřejnosti souhlasila nebo alespoň mlčela. Válka je tou nejvhodnější záminkou, a já jsem si jistý, že všichni ti Rakušanové a Hamáčkové popadnou příležitost za pačesy. Ostatně, dnes vstupuje v platnost nový nouzový stav. Vláda má tedy v ruce další nástroj, jak může útočit na svobodu. Nedělejme si iluze, že to snad neudělá.