K oblíbené politické mantře, že patříme na Západ, přidala současná česká vláda i tvrzení, že jsme ve válce. Ovšem jedinou invazí, která probíhá na našem území, je invaze do našich peněženek. Náš host k tomu v předchozí části rozhovoru poznamenal: „Nevidím, že by nám hrozilo nějaké vojenské nebezpečí. Nebezpečí, které vidím, je, že nás to bude stát stále víc a víc peněz, a to se promítne do životní úrovně českých obyvatel a do dalšího zdražování. V tomto vidím možný problém.“ Narážel tak mimo jiné na politiku uvalování sankcí na válčící Rusko, která zatím postihla především evropské země dosud v různé míře závislé na dovozu ruských surovin. Zároveň se ukázalo, že řada zemí ve světě raději udrží nebo dokonce posílí spolupráci s Ruskem.
Luděk: S tím, jak se nám svět mění před očima, tak také vidíme, že se utváří blok zemí BRICS, tedy Rusko, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika. A teď se k nim přidává třeba Írán. Vidíte reálně, že tyto země budou spolupracovat stále těsněji? Hrozí pro nás z toho nějaké ekonomické riziko?
Jan Kavan: Budou spolupracovat těsněji, a myslím si, že pokud se nepoučíme ze současné situace a budeme zvyšovat nátlak na Ruskou federaci, budeme zvyšovat další balíčky různých sankcí a budeme podporovat vojenské útoky, a dokonce i ofenzivní… Na začátku aspoň Spojené státy říkaly: Nebudeme dodávat Ukrajině zbraně, kterými by mohli zasáhnout území Ruské federace. V čase i toto změnili a dneska už je ukrajinské dělostřelectvo vybaveno takovou americkou municí, která na území Ruské federace může dopadnout. I když na začátku říkali představitelé NATO, že tomu se chtějí vyhnout. Čili odpovědi na vaši otázku: Ano, budeme-li zvyšovat tento nátlak, tak posuneme Rusko nejenom – jak už říkal i Kissinger – blíž do sepětí do aliance s Čínou (to si myslím, že je dané), ale myslím si, že s celým BRICSem. A nedávná návštěva prezidenta Putina a tureckého prezidenta Erdogana v Teheránu je toho ukázkou. Už tam se dohodly první věci. Rusko koupí íránské drony, ale to je jenom začátek bližší spolupráce. A to je mezi zeměmi, které mají diametrálně odlišné obchodní zájmy, například pokud jde o vývoz ropy. Ale i tady ten rozpor bude překonán – i kvůli západnímu tlaku budou nuceni spolu daleko více spolupracovat a společně se tomu západnímu tlaku bránit.
Luděk: Ony přicházejí zprávy také o tom, že o účasti na tomto společenství uvažují i další země, a to poměrně zásadní, donedávna ještě spojenci Západu – nebo přinejmenším Spojených států –, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie. Bylo to vidět i při návštěvě Joea Bidena v Saúdské Arábii, kde úplně nepochodil. Je tím hlavním důvodem právě přílišný tlak na Ruskou federaci, nebo je to ještě něco jiného, co je k té spolupráci vede?
Jan Kavan: Tlak na Ruskou federaci je jeden z faktorů, ale samozřejmě není jediný. Jejich společným jmenovatelem je snaha bránit se zase vytvoření světa, ve kterém budou rozhodovat Američani – Pax Americana. Tady Putin zcela prozíravě na tyhle země apeluje, aby mu pomohly ukončit Pax Americana. To je rétorika, která nalezne velké pochopení nejenom v zemích, které jsou blízko Rusku, ale až na druhé straně zeměkoule – v Brazílii, v Jihoafrické republice; zcela pochopitelně. Pax Americana je něco, čeho se spousta zemí právě díky minulým zkušenostem, které nemusí mít nic společného s Ruskem, obává. A prospekt, že by se proti tomu mohlo spojit více zemí, je pro ně výhodný. Jenom maličkost – v českých médiích bylo oslavováno, když se podařilo hlasováním OSN vyloučit Ruskou federaci z Komise pro lidská práva, a nakonec Česká republika tu roli pak převzala po Rusku. Když se podíváte na to hlasování, tak to jednak bylo dosti těsné vítězství – řada států se zdržela –, a když se podíváte na země, které hlasovaly proti vyloučení a nebo se zdržely, tak ty reprezentují sedmdesát procent světové populace. Sedmdesát procent… A pak chcete uplatňovat sankce ve chvíli, kdy se Ruská federace může obrátit třeba na Indii, ne jenom na Čínu. Indie je klasický příklad, dneska dováží spoustu ruské ropy za poměrně levné peníze. Pro ně je to velmi výhodné, a to jsme kdysi říkali, že Indie je jedna z největších demokracií, která je na straně Západu.
Luděk: Vy jste zmínil Pax Americana. Analytici a komentátoři často zdůrazňují, že americký řád nemá vůbec nic společného s nějakým spravedlivým nebo rovným světovým řádem, ale že to je reálná nadvláda Ameriky. A dodávají, že tato nadvláda je stále arogantnější, bezskrupulóznější… Je tenhle jejich pocit reálný?
Jan Kavan: Že i nadále prosazuje své zájmy poměrně tvrdě, tak to já myslím, že je mimo jakoukoliv pochybnost. Některé, z pohledu českého zájmu menší akce, jsme ani nezaregistrovali. Například přepadení malého ostrova Grenada – jistě bez dopadu na střední Evropu, ale s velkým dopadem na obyvatele Grenady, kde Američani nebyli schopni tolerovat volební vítězství politické strany, která byla kritická ke Spojeným státům americkým. Tak tam poslali invazní vojsko a zařídili si tam pořádek po americku. Takových akcí vidíte po světě řadu.
Mluvíme-li o vývozu demokracie, lžeme sami sobě – invazemi demokracie nevzniká
Luděk: To je to takzvané vychovávání.
Jan Kavan: Kdysi jsme se to snažili ospravedlnit odkazem na vývoz demokracie, ale demokracie se takhle nevyváží, a nakonec, když se podíváte na Střední východ, který jste zmínil, tak je to naprosto klasické – že by tam invazí do Iráku vznikla demokracie, to je víc než úsměvné. A jinak s tou Saúdskou Arábií máte pravdu. Pro nás to byl vždycky velký spojenec, protože sedí na největším množství ropy na světě, největší vývozce ropy na světě, ale z hlediska porušování lidských práv si myslím, že Saúdská Arábie patří mezi jedny z největších viníků. Dokonce když nechali na svém velvyslanectví v Istanbulu zabít a pak rozčtvrtit saúdskoarabského novináře, který nakonec pracoval pro americké noviny, tak Biden během své volební kampaně sliboval, že tohle Saúdské Arábii nikdy neodpustí a že z nich udělá toho vyvrhele, on říkal pária, jakými skutečně jsou. No a neuplynuly ani dva roky, změnil názor, protože ropa a peníze jsou důležitější. Dneska se tam pokoušel… se saúdskoarabským princem, který je de facto hlavním vůdcem, jeho starý otec už moc velkou roli nehraje, ale nedohodli se. A naopak Rusové byli úspěšnější. Teď dokonce Foreign Policy, americký prestižní časopis, srovnával výsledky jak Bidenovy, tak Putinovy návštěvy Středního východu a došel k názoru, že Putin je daleko úspěšnější v celém tomto regionu.
Luděk: A teď mi povězte, uškodily si západní země – opět v čele s Amerikou – snahami o vychovávání, o export demokracie do jiných zemí a těmi neustálými apely na to, čemu říkají morálka, přestože jiné země mají úplně jiný hodnotový systém? Uškodil Západ sám sobě vnucováním svých postojů a svých hodnot?
Jan Kavan: Já se domnívám, že ano. Vidíte, že většina těchto akcí se ospravedlňuje odkazem na naše hodnoty – nebo jak jste před chvilkou řekl morálku, etiku. Nebereme v úvahu, že hodnotové systémy v jiných zemích jsou odlišné. Vnucováním našeho pojetí svobody, demokracie a euroatlantických hodnot narazíme na obrovský odpor daný politickou, kulturní, historickou odlišností, kterou my často ani nevnímáme. Jsem překvapen, že i státy, které tam pošlou své vlastní vojáky, si neudělají domácí úkol, aby se důkladně seznámily s prostředím, do něhož ty vojáky posílají. A pak jsou překvapeni, že se jim nedaří navodit nebo vnutit jim politický režim, který by si oni přáli. Daří se jim někdy vojensky, ale ne nadlouho. Afghánistán je klasický příklad – po dvaceti letech bojů tam dneska máte u moci zase Tálibán. Co je tohle za úspěch…?
Luděk: A co s tím? Jak by se západní země měly zachovat? Měly by změnit svůj způsob jednání, nebo se snažit ještě o větší změnu těch zemí, ve kterých se pokusily zavést demokracii?
Jan Kavan: George W. Bush, bývalý americký prezident, používal termín regime change, změna režimu, což se nepovedlo. Znovu opakuju – klasický příklad byla snaha o změnu režimu v Iráku. Ano, sesadili a zabili Saddáma Husajna, ale o demokracii nelze hovořit. Naopak aktivity západních vojsk na území Iráku nakonec vedly k tomu, že na tomto území se pak narodil Islámský stát, jedna z největších teroristických organizací, kterou jsme tu zažili. To Američani dlouho podceňovali, ale to bylo z tohoto území, ze kterého začali růst, a pak přešli na území dalších států. A jednu chvilku to byl velmi mocný nepřítel, kterého jsme si de facto sami „vychovali“.
Udržení dolaru v pozici světové obchodní měny je pro USA zcela zásadní
Luděk: A jak velkou roli v tom konfliktu, řekněme, mezi Západem a de facto zbytkem světa hraje boj o americký dolar, o ten petrodolar, o současnou zažitou praxi nakupovat všechny fosilní paliva v dolarech? Je to pro Ameriku tak zásadní?
Jan Kavan: Naprosto zásadní. Kdyby se podařilo oslabit petrodolar, jak jste to správně nazval, tak tím oslabíte americké mocenské postavení obrovsky. Proto se dějí tyto pokusy – uvidíme, zda dlouhodobě budou úspěšné, krátkodobě to není tak snadné – vytvořit alternativní systém. Dneska to vede Čína, proto si myslím, že Američané mají oprávněně obavu z čínského vlivu, který roste, a Čína už taky samozřejmě nechce obchodovat především v dolarech. A to je Čína největší americký věřitel. Zatím se nerozhodla své dluhopisy koupit, což by podtrhlo americkou ekonomiku značně, ale snaží se vyhnout právě roli petrodolaru. A tady si myslím, že země BRICS mohou hrát dlouhodobě významnou roli. Ty se spojí a je v jejich zájmu oslabit petrodolar. V dávné minulosti jsem se domníval, že pokud by se v Evropě prosadily některé zasuté myšlenky, řekněme, generála de Gaulla a nebo některých jiných politiků, kteří zdůrazňovali ne samostatnost, ale jistou odlišnost evropských zájmů od amerických zájmů, mohli posilovat roli eura i v mezinárodním systému, což se samozřejmě nestalo. Dnes je většina evropských politiků vůči Spojeným státům nesmírně vstřícná, ale je otázka, zda to bude takhle dlouhodobě platit. Nakonec jste viděl – jeden z největších spojenců na evropském kontinentu, pokud to tak lze nazvat, byl Boris Johnson, největší podporovatel Ukrajiny ve válce. Přes jeho původní popularitu takového zábavného téměř šaška v Anglii dneska prohrál a končí. Čili ne každý, kdo se dá na cestu totální podpory Spojených států, musí skončit úspěšně. Nakonec válku v Iráku podpořil Tony Blair s odůvodněním, že je třeba podpořit právě Spojené státy americké, a nakonec ve své vlastní zemi prohrál a dneska tam žádnou velkou roli nehraje – právě kvůli jeho podpoře Spojených států v této zcela nespravedlivé válce proti Iráku. Takže je možné, že dlouhodobým vývojem Evropa začne zdůrazňovat evropské zájmy nejenom vojenské, ale i ekonomické a politické, a to se může promítnout do jejich vnímání role eura.
Luděk: Nicméně v současné době stále jsme v Pax Americaně…
Jan Kavan: Ano, jsme.
Luděk: Řekněte mi, jak nové rozdělení světa skončí? Protože je zjevné, že se tady teď něco takového děje. Jsme svědky pádu moci a vlivu Západu?
Jan Kavan: No zatím ne. Já si myslím, že Západ nyní oslabuje, respektive Spojené státy částečně oslabují, ale termín „pád“ bych v žádném případě nepoužil. To mocenské postavení je stále nesmírně silné a dolar stále je určující světovou měnou a to bude ještě nějakou dobu trvat. I když vnímám, že například Čína a další země prosazují možnost vytvoření třeba alternativního systému proti SWIFTu, který dnes totálně kontrolují Spojené státy – taky ho velmi úspěšně použily v rámci sankcí proti Íránu. Ale právě toto propojení BRICSu, Íránu a dalších zemí může vést k tomu, že v čase si oni v jakési sebeobraně vytvoří alternativní systém a dolar se oslabí. Ale to hovoříme až o skutečně delší budoucnosti. V téhle chvíli o pádu Západu není možné hovořit.
Luděk: A může budoucnost znamenat novou studenou válku? Nebo dokonce horkou válku, jako je teď na Ukrajině?
Jan Kavan: Já nevím, proč hovoříte o nové studené válce, protože z mého hlediska my už tady novou studenou válku máme. Doba, kdy skončila první studená válka, to jsem ještě zažil, tak jsme měli všichni – nebo většina z nás – jisté iluze, jistá růžová očekávání koexistence a spolupráce mírové a nového bezpečnostního systému, který mimo jiných prosazoval třeba ruský politik Medveděv. Ten mimochodem navazoval na to, co v minulosti prosazoval Gorbačov. Tak jsem se domníval, že by mohlo dojít k úpravě evropské bezpečnostní architektury, čímž by se udělala taková symbolická tečka za studenou válkou jako takovou. Ale k tomu nedošlo. Tohle období konce první studené války a než začala druhá, bylo plné nejistot a nestability, hledání nových cest, ale výsledek bohužel byl opak toho, co jsme si přáli. Výsledek je, že dnes jsme svědky nové studené války, a pokud jde o evropský kontinent, tak dokonce i částečně horké války.
Je třeba dojít k dohodě, kterou jak Ukrajina, tak Rusko budou moci prezentovat jako své vítězství
Luděk: A co s tím vším mohou dělat stávající mezinárodní instituce, třeba OSN? Nic… nebo jen apelovat…?
Jan Kavan: Samozřejmě vliv OSN nemůžete přeceňovat, protože OSN nemá vlastní armádu, OSN je dneska organizace 193 členských států. Vůle OSN je tedy společná vůle těchto států. Ta struktura bohužel nedoznala od roku ’45 velkých změn – to znamená, že o bezpečnostních otázkách rozhoduje stále de facto Rada bezpečnosti a tu nelze reformovat v New Yorku nebo v rámci OSN. Tam může k reformě dojít pouze jakýmsi konsenzem mezi hlavními velmocemi, a to právě za nové studené války nevidím, že by bylo na stole. Ale OSN i tak může hrát významnou roli jako prostředník, jako spolugarant jistých dohod. Myslím si, že OSN teď sehrála významnou roli při dohodě o zajištění vývozu ukrajinského obilí i z přístavů, které kontroluje Ruská federace. Tady hovoříme o milionech tun, které jsou zapotřebí například v Africe a v jiných zemích, kde jsou na tom obilí závislí. Tady si myslím, že nejenom Turecko, ale právě OSN včetně generálního tajemníka Guterrese hrály významnou roli. Doufám v hledání mírového řešení a stále opakuji, že nevidím jinou možnost, jak ukončit tuhle válku, než příměřím a pak nalezením mírové dohody. Tady si myslím, že OSN musí být jedním z několika mezinárodních hráčů, kteří musí mírovou dohodu iniciovat, pak ji prosadit a nakonec garantovat. Že to bude znamenat, že obě strany budou muset provést jisté bolestné ústupky, to je nabíledni, ale to je každá mírová dohoda. Ani jedna strana nebude moct prosadit totální vítězství, i když si myslím, že dohoda umožní oběma stranám aspoň vůči vlastním lidem říct – my jsme uhráli, co se dalo, pokud ne přímo vítězství. To je důležité pro to, abychom neskončili jako po první světové válce. Ale tady si myslím, že OSN vzhledem ke svým zkušenostem a zkušenostem diplomatů, kteří tam jsou, může sehrát významnou roli. Ale předpoklad pro to je, že obě strany dojdou k závěru, že vojensky se jejich situace už moc nezlepší. Ve chvíli, kdy se aspoň jedna z těch stran domnívá, že tady je stále šance vojensky své postavení zlepšit – a tím pádem zlepšit i postavení možného budoucího diplomatického jednání –, tak k dohodě nedojde. Ve chvíli, kdy se Ukrajina domnívá, že sice dnes ztrácí území, ale malá a pomalu, ale může to zvrátit dodáním dalších supermoderních západních zbraní, tak nebude ochotná přistoupit k dohodě. Rusko, pokud se domnívá, že sice postupuje pomalu, ale postupuje, a pokud se páni ruští generálové domnívají, že by mohli získat ještě Mykolajiv a Oděsu a otevřít si možnou cestu k Podněstří a ovlivňovat celý ten jih a samozřejmě i přístup k Černému moři, tak ani Rusové k tomu nebudou moc ochotni. Ale domnívám se, že obě strany už jsou poměrně vyčerpané, a musí se blížit bodu, kdy začnou chápat, že vojensky si svou situaci kvalitativně obrovsky nezmění. A proto budou hledat mírové řešení. A tady se mohou obrátit i na OSN, ale i další země, Turecko nevyjímaje, aby hrály roli prostředníka. A tady se domnívám, že někteří evropští politici, jako je pan prezident Macron, by mohli pomoct.
Luděk: A když se ze světa vrátíme zpátky do české kotliny… Dokáže Česká republika ustát energetickou krizi, vyvolanou odporem k ruským fosilním palivům? Nemůže to způsobit ještě větší problémy než ty, které máme teď?
Jan Kavan: Že jsou čeští politici s prominutím posedlí myšlenkou získat nezávislost na těchto ruských produktech, to máte pravdu. I když je to relativně novodobá posedlost, protože tuto závislost tady máme roky a roky, a naopak jsme využívali toho, že jsme mohli v minulosti prostřednictvím ropovodu Družba získávat tyhle cenné produkty relativně levněji. Potom naší vlastní politikou došlo k tomu – což je fantastické –, že ruský plyn de facto kupujeme od německého prostředníka místo od Gazpromu. Takže Němci ho koupí od Gazpromu, a pak za další peníze to prodají nám, takže my to vlastně kupujeme dráž, než bychom museli. To vnímám jenom jako selhání české politiky, neumím jinak. A teď jsem slyšel – i české noviny začaly vítězoslavně tvrdit –, že když Evropská unie ušetří patnáct procent naší spotřeby, tak se staneme nezávislí na ruském dodavateli. To nevím, kolik politiků tomu uvěří… Ale asi ano, protože už jsem si zvykl na to, že politik řekne nějakou s prominutím hloupost, noviny to převezmou, zdůrazní to, politik si to pak v těch novinách přečte, uvěří tomu, a začne to dokonce prosazovat, přestože si několik týdnů předtím myslel, že to je hloupost.
Ale už dneska vidíte, že řada členských států Evropské unie říká, že my na těch 15 % snížení spotřeby nepřistoupíme. To nemluvím jenom o Maďarsku, které se toho neúčastní, ale už i Španělsko, Řecko, Itálie. Čili my zase patříme k těm relativně méně početným zemím, které to až přehání. Tuhle jste to nazval odporem, to si myslím, že je skutečně zbytečné. Ale vytváří se tím atmosféra… Já vám dám příklad: Byl jsem nedávno na konferenci, kde hovořila řada českých expertů na plyn, ropu, ekonomii, zemědělství… skutečně významní pánové v našem hospodářském životě. A naprostá většina říkala – no, my to Rusko známe, to je naprosto jasné, že až skončí desetidenní technická odstávka, tak Rusové ten Nord Stream1 už neobnoví a přijdeme i o tenhle příjem. A jak víte, přesně ten den, kdy Rusové řekli, že to obnoví, tak to obnovili; byť tedy 40 %, ale to bylo i předtím 40 %, protože čekají na turbínu, která jim ještě nedošla z Kanady, a teď to prý uvízlo v Německu. Ale to je jedno. My automaticky jsme ochotní, pokud jde o Rusko, uvěřit tomu nejhoršímu scénáři, a pak ho začít prosazovat ještě v době, kdy je ten scénář jen na papíru nebo v našich hlavách.
Všude se snažily vlády situaci svým občanům ulehčit více než u nás
Luděk: Oni mnozí komentátoři také v této souvislosti hovoří o tom, že může dojít i k rozbourání sociálního smíru, který tady zatím stále ještě je. Myslíte si, že to může vyústit třeba až v nějaké nepokoje ve společnosti?
Jan Kavan: To si myslím, že ano. A to beru v úvahu, že na rozdíl třeba od Francie Češi nejsou národem, který se nechá vyprovokovat tak, aby šel protestovat do ulic. Kdyby se ty problémy, které my tu máme a ještě budeme mít, dělaly v Paříži, tak je Paříž už dneska napěchovaná protestujícími lidmi, na to ji znám dost dobře. Ale to by se stalo i v některých dalších evropských zemích. My jsme asi jedni z posledních. V tomto smyslu je česká nátura vskutku mírumilovná. My budeme sedět v hospodě a nadávat a stěžovat si a budeme naštvaní, ale tenhle vztek netransformujeme do nějaké protestní akce. To už by nám muselo být skutečně hůř. Jenomže já mám obavu, že tentokrát hůř bude. To zdražování už dnes je obrovské. Jestliže lidé v normálních domácnostech budou platit místo pětadvaceti tisíc osmdesát až devadesát tisíc, kde na to vezmou? A pokud se to zdražování bude promítat do všech ostatních oblastí – už dneska vidíte energetika, potraviny, ale taky bydlení, doprava a podobně –, tak téměř nikdo toho nezůstane ušetřen. A v tu chvíli se domnívám, že se vytvoří živná půda
pro možné protesty. Docela mě bude zajímat, zda v září odboráři sáhnou k některým varovným signálům, neříkám výhrůžkám, ale varováním, že by mohli přejít až třeba ke stávce. Zatím nechtějí, zatím čekají, zda jim vláda vyjde aspoň částečně vstříc. Ale pokud jim vláda nevyjde vstříc – aby to bylo aspoň znatelné –, tak nemůžete vyloučit, že se odbory postaví do čela znepokojených a naštvaných, otrávených lidí, kteří budou mít pocit, že nemají co ztratit.
Luděk: Možná i nešťastných…
Jan Kavan: Nešťastných, ano…
Luděk: Tušíte, proč česká vláda nešla podobnou cestou jako Maďarsko? Nezastropovala třeba ceny energií?
Jan Kavan: To jsem se domníval, že by mohli udělat, protože v Maďarsku to skutečně funguje a jistou dobu i Poláci se snažili víc než my. Myslím si, že i když se podíváte na okolní státy, začínaje Maďarskem přes Polsko až k Rakousku a dalším zemím, tak všude se snažily vlády situaci svým občanům ulehčit více než u nás. A to bylo pro mě velmi smutné zjištění, já jsem očekával, že vláda pomůže účinněji.
Luděk: A rozhoduje o cenách energií ještě vláda, nebo už jsme pod taktovkou těch energetických žraloků a gigantů, jako je třeba ČEZ, který si určuje cenu přes lipskou burzu?
Jan Kavan: No tak ČEZ je stále víc než polovládní, takže nemůžete úplně proti sobě stavět ČEZ a vládu. Nakonec – stát má v ČEZu 70 %. Ale teoreticky vláda stále tyto páky má. Proč je zatím nechce použít, nebo aspoň nechce použít v té míře, v jaké se domnívám, že by to bylo nutné, to znamená od zastropování cen po snížení DPH… Těch možností, které vidíme v okolních zemích, je řada, můžeme si z nich některé vypůjčit, okopírovat, protože tam byly úspěšné. Proč zatím nabízíme jenom některé finanční úlevy nebo jisté almužny, a to ještě jenom vybrané části obyvatelstva, tomu já dost dobře nerozumím.
Luděk: A vy sám – měl byste nějaký recept, který byste doporučil vládě, aby se lidé nemuseli bát, že v zimě nebudou mít čím topit, případně že jejich zaměstnavatel zkrachuje kvůli cenám energií?
Jan Kavan: To jsou dvě různé věci, co jste teď řekl. Osobně se domnívám, že nebezpečí, že nebudeme mít vůbec čím topit, asi nehrozí. Že když by se blížilo, tak pod tímto tlakem i tahle česká vláda, k níž já velkou důvěru, přiznám se, nemám, tak pod tímto tlakem sáhne do rezerv, sáhne do možností nakoupit – byť za velké peníze –, včetně amerického „zkapalněného“ plynu a podobně. Takže aby se zachránila před možnými nepokoji, tak najednou se ty peníze najdou. Ovšem to jsou scénáře, které bych nikomu nedoporučoval. Já se domnívám, že politik by měl naopak předvídat a snažit se svými kroky zabránit tomu zlomu v myšlení a pocitech obyvatelstva. Nakonec je to i v zájmu politiků, protože chtějí být znovu zvoleni. Ale tady se mě ptáte na čtvrtou dimenzi, já prostě některým krokům současné vlády nerozumím.
Opozice současné vlády není pro mnohé lidi důvěryhodnou alternativou
Luděk: Tak já se vás možná zeptám ještě na pátou dimenzi. Domníváte se, že současná vláda dokončí svůj mandát v obvyklém termínu, nebo by mohlo dojít k předčasným volbám?
Jan Kavan: Já osobně bych si přál předčasné volby, protože si myslím, že nemohou dopadnout hůř, než dopadly ty poslední. Ale byť u nás předčasné volby nejsou úplně výjimkou, tak se to u nás nestává zase tak často jako například v Itálii či jinde. Myslím si, že tenhle národ je ochoten – i když „ochoten“ je špatný výraz – si ještě nějakou tu dobu pod touto vládou protrpět, než bychom vytvořili krizi, která by vedla k předčasným volbám. A předčasné volby nejsou z mého hlediska zase tak moc pravděpodobné právě proto, že není lidem jasná alternativa. Není tady důvěryhodná opozice, která by měla širokou podporu a která by odpovídala právě na tyto vaše otázky. To znamená, která by měla jasný plán, jak lidem zlepšit jejich situaci a jak zabránit možnému ekonomickému kolapsu – nejenom těch nejzranitelnějších, ale řekl bych i střední třídy. Taková opozice tu zatím není, a proto si myslím, že k předčasným volbám v dohledné době nedojde, protože lidé by je vyprovokovali pouze ve chvíli, kdy by na obzoru měli přijatelnou alternativu.
Luděk: Na závěr – blíží se prezidentské volby, máte nějakého favorita?
Jan Kavan: Tak teď je otázka, jak definovat slovo „favorit“. Pokud se tím myslí, koho bych tam rád viděl, nebo koho se domnívám, že…
Luděk: … bude nejméně škodit. (smích)
Jan Kavan: (smích) Myslím si, že zatím je ještě dost brzo, protože jednak řada možných kandidátů své kampaně ještě pořádně nerozjela, a jednak si chci počkat ještě pár měsíců na skutečné vyjádření pana poslance Babiše, zda do toho půjde. Protože si dovedu představit řadu důvodů, proč by do toho chtěl jít. Nakonec výzkum veřejného mínění ukazuje, že by je mohl vyhrát. Na druhé straně znám i řadu důvodů, které by ho mohly přesvědčit, aby do toho nešel. Protože si myslím, že on do toho půjde pouze ve chvíli, kdy bude mít téměř jistotu (nebo aspoň značně silné přesvědčení), že by to mohl vyhrát. Skončit druhý Babiš nebude chtít. A na to, myslím si, je ještě brzo. A myslí si to i Babiš sám, proto taky už několikrát odložil termín, kdy řekl, že se k tomu vyjádří. Dlouho říkal září, teď dokonce říká listopad, uvidíme. Pokud by Andrej Babiš nekandidoval, tak bude zajímavé, kdo na to uvolněné místo nastoupí. A to by mohl být někdo, kdo zatím ještě v čele veřejných mínění, v tom výzkumu, není a kdo by mohl dav těch nespokojených, nebo dokonce – jak jste řekl – nešťastných občanů získat. Čili proto bych si teď nedovolil předvídat. Myslím si, že někteří z nich, kteří již kandidaturu ohlásili, tak v ní zůstanou, včetně pana generála Pavla. Osobně si ale nemyslím, že by pan generál prosazoval politiku, která by byla nějak významně odlišná od politiky, kterou prosazuje současná česká vláda. To už tedy odborářský předák pan Středula má jinou představu. Otázka je, zda by v tomto státě mohl odborář získat významnou podporu. Ale říkám – v téhle chvíli je ještě dost brzo na to spekulovat a já křišťálovou kouli u sebe nenosím.
Luděk: Pane Jane Kavane, děkuji vám za to, že jste se s námi podělil o svůj pohled na dnešní svět. Díky moc.
Jan Kavan: Děkuju za pozvání a omlouvám se, že chraptím, ale nejsem na tom zrovna zdravotně nejlíp.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment