Mzdy, nezaměstnanost a inflace (II.) od von Misese |

Sdílet článek:

6. Politika odborů

Jedním z nemilých rysů tohoto procesu, který ničí chiméry a navrací ke střízlivému odhadu reality, se týká výše mzdových sazeb. Pod dopadem progresivní inflační politiky si odborářská byrokracie osvojuje zvyk požadovat v pravidelných intervalech zvyšování mezd a byznys se po nějakém předstíraném odporu vzdá. Jako výsledek tyto mzdové sazby byly v daný okamžik příliš vysoké pro daný stav trhu a byly by přinesly viditelné množství nezaměstnaných. Ale nekončící progresivní inflace je velmi brzy zkrátí. Potom odbory znovu požádají o zvýšení mezd, a tak dokola.

7. Argument kupní silou

Nezáleží na tom, jaký druh ospravedlnění odborů a jejich přisluhovačů se používá k podpoře jejich nároků. Nevyhnutelné následky nucení zaměstnavatelů k odměňování odvedené práce vyšší sazbou, než tou, kterou jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za nakoupené produkty je vždy ten stejný: rostoucí čísla nezaměstnanosti. V současnosti odbory se snaží používat starou, stokrát vyvrácenou pohádku o kupní síle. Prohlašují, že tím, že se dá do rukou zaměstnanců vícero peněz – pomocí nárůstu mzdových sazeb, zvýšením dávek nezaměstnaným a zahájením nových veřejných prací – by se umožnilo pracujícím utratit více, a tak stimulovat podnikání a přivede to ekonomiku z recese do prosperity. Tento falešný proinflacionistický argument chce udělat všechny lid šťastné pomocí tištění papírových bankovek. Samozřejmě, pokud množství cirkulujících peněžních prostředků vzroste, ti do jejichž kapes přichází nové fiktivní bohatství – jedno, zda jsou to dělníci nebo farmáři anebo jiné skupiny obyvatel – zvýší své útraty. Ale je to přesně tento nárůst utrácení, který nevyhnutelně přináší obecnou tendenci ke vzestupu všech cen nebo což je to samé vyjádřené jiným způsobem, k poklesu kupní síly peněžní jednotky. Tak pomoc, která inflační aktivita může dát těm, co vydělávají mzdy, je jen krátkého trvání. Při opakování tohoto, musí člověk hledat východisko opět a opět v nových inflačních opatřeních. Je jasné, že toto vede ke katastrofě.

8. Nárůst mezd jako takový je neinflační

O těchto věcech se říká mnoho nesmyslů. Někteří lidé tvrdí, že nárůst mezd je „inflační.“ Ale on není sám o sobě inflační. Nic není inflačního mimo inflace, tj. vzestup v množství peněz v oběhu a depositní peníze. A za současných podmínek nikdo kromě vlády (její centrální banky) nemůže přivodit existenci inflace. Co odbory mohou vytvořit pomocí nucení zaměstnavatelů, aby akceptovali mzdové sazby vyšší, než jsou potencionální tržné sazby, není jen inflace a vyšší ceny komodit, ale nezaměstnanost části populace, která horlivě usiluje o pracovní místo. Inflace je politikou, kterou se vláda pokouší zabránit nezaměstnanosti velkého měřítka, kterou by jinak přinesl nárůst mezd vyvolaný odbory.

9. Dilema současné politiky

Dilema, kterému tato země – a mnoho jiných zemí – musí čelit je velmi vážné. Extrémně populární metoda zvyšování mezd nad hodnotu neregulovaného pracovního trhu, je-li ustanovena, by vytvořila katastrofální masovou nezaměstnanost, pokud by tomu inflace úvěru nezabránila. Ale inflace nemá jen velmi zhoubné sociální dopady. Nemůže jíti do nekonečna bez výsledného kompletního selhání celého monetárního systému.

Veřejný názor, zcela pod vlivem mylných odborářských doktrín, sympatizuje více nebo méně s poptávkou odborářských vůdců stran značného nárůstu mzdových sazeb. Když jsou dneska takové podmínky, že odbory mají moc podrobit zaměstnavatele svému diktátu. Mohou vyvolat (okupační) stávky bez toho, aby byly mírněny autoritami, spoléhat se na beztrestnost násilí proti těm, co jsou ochotní pracovat. Jsou si vědomi, že zvýšení mzdových sazeb zvýší množství lidí bez práce. Jedinou náhradou, kterou navrhují, jsou rozsáhlejší fondy na podporu v nezaměstnanosti a větší množství úvěrů, tj. inflace. Vláda pokorně poddajná mylnému veřejnému názoru a strachující se o výsledek nastávající volební kampaně, naneštěstí již začne obracet svoje pokusy o návrat k politice tvrdých peněz. Tak opět pácháme zhoubnou metodu vměšování se do nabídky peněz. Pokračujeme v inflaci tak, že urychlíme snižování kupní síly dolaru. Jak to skončí? To je otázka, kterou pan Reuther a zbytek nikdy nezodpoví.

Jen ohromující ignorace může nazývat politiky přijaté samozvanými progresivisty za politiky „pro pracující.“ Ten, kdo vydělává mzdu stejně jako ostatní občané má pevné zájmy v uchování kupní síly dolaru. Jestliže díky tomu, že je v odborech, jeho týdenní plat vzroste nad tržní úroveň, musí velmi brzy zjistit, že pohyb cen nahoru ho nejen připravuje o výhodu, kterou očekával, ale kromě toho sníží hodnotu jeho úspor, jeho pojištění a jeho penze. A co je horší, ještě může přijít o svoji práci a nenajít novou.

10. Neupřímnost v boji proti inflaci

Všechny politické strany a nátlakové skupiny protestují, že prý odporují inflaci. Ale to, co opravdu míní je to, že nemají rádi nevyhnutelné následky inflace, totiž nárůst životních nákladů. Ve skutečnosti dávají přednost všem politikám, které nutně vedou k nárůstu množství peněžních prostředků. Nevolají jen po politice levných peněz, která by učinila odborářské zvyšování mezd možným, ale také po větším utrácení vlády a – ve stejný čas – po snížení daní skrze zmnožování výjimek.

Napáleni falešným marxistickým konceptem nesmiřitelných konfliktů mezi zájmy společenských tříd, lidé předpokládají, že zájmy majetných tříd jsou opačné k požadavkům odborářů po větších mzdových sazbách. Ve skutečnosti ti, co vydělávají mzdy nejsou méně zainteresovaní na návratu tvrdých peněz, než jakákoliv jiná skupina nebo třída. Mnoho bylo řečeno v posledních měsících o škodícím podvodném managementu, který trestá členství v odborech. Ale škody způsobené pracujícím pomocí nadměrného nárůstu mezd požadovaného odbory jsou mnohem zhoubnější.

Bylo by přeháněním tvrdit, že taktiky odborů jsou jediným ohrožením monetární stability a rozumné ekonomické politiky. Organizovaní pracující nejsou jedinou nátlakovou skupinou, jejíž nároky dnes ohrožují stabilitu našeho peněžního systému. Ale jsou nejmocnější a nejvlivnější z těchto skupin a primární odpovědnost spočívá na nich.

11. Důležitost politiky tvrdých peněz

Kapitalismus zlepšil standard života těch, co vydělávají mzdu v bezprecedentním rozsahu. Průměrná americká rodina si dne užívá pohodlí, o němž jen před sto léty ani nesnili ani bohatí nabobové. Všechen tento blahobyt je podmíněn nárůstem úspor a akumulací kapitálu; bez těchto fondů, které umožňují podnikání praktické využití vědeckého a technologického pokroku, by američtí pracovníci nemohli vyrobit více a lepších věcí za hodinu práce, než asijští kuliové, nevydělali by více, a jako oni by žili uboze na hraně strádání. Všechna opatření, která – jako náš příjmový a korporátní daňový systém – míří k zabránění další akumulace kapitálu nebo i k deakumulaci kapitálu, jsou tak fakticky proti práci a jsou protispolečenské.

Ještě musí být učiněna jedna poznámka stran věci úspor a tvorby kapitálu. Zlepšení blahobytu přinesené kapitalismem umožnilo obyčejnému člověku spořit, a tak se sám stát tímto skromným způsobem kapitalistou. Pozoruhodná část kapitálu pracující v americkém podnikání je dána spořením mas. Miliony zaměstnanců vlastní spořící účty, dluhopisy a pojištění. Všechny tyto nároky jsou splatitelné v dolarech a jejich hodnota závisí na tvrdé národní měně. Ochrana dolarové kupní síly je také z tohoto bodu pohledu životním zájmem mas. Ve snaze zajistit tento cíl není dostatečným natisknout na bankovky vznešenou zásadu „In God We Trust.“ Lidé musí přijmout vhodnou politiku.