Naděje |

Sdílet článek:

MICHAL GULYÁŠ

Prezident je mrtev, ať žije prezident! – Nepovažujte, prosím, milí posluchači Rádia Universum toto první zvolání mého dalšího signálu za poplašnou zprávu! Jde o parafrázi historického zvolání v okamžiku odchodu zesnulého panovníka a automatického nástupnictví nového pokračovatele nad vládou země té, či oné koruny. Přidržím se tohoto společenského pocitu vyvěrajícího z aktuální situace, tedy volby, která v přirozeném běhu demokratických věcí nahradila smrt hlavy státu. Dnes se zaměřím na naději, která v takovém okamžiku vyvře, jako léčivý pramen v myslích i srdcích dříve poddaného lidu, dnes občana, řečeno současnou terminologií.

Byl-li předchozí král osvíceným vladařem, pak v prameni naděje dominují prvky přání, aby nástupce byl alespoň stejně moudrý, prozřetelný a shovívavý, jako jeho předchůdce. Byl-li však tyranem, bezohledným pošukem, či deviantním blbem, pak se v naději skrývá prosba k dobrým okolnostem, Bohu, či náhodě, aby nástupce byl opakem tohoto lidsky degenerovaného a společensky i politicky degenerativního monarchy. Byl-li rozdělujícím prvkem společnosti, pak se v prameni objevuje, zejména v osvícenější části populace, což nebývá bohužel ta nejpočetnější, prvek potřeby společnost opět sjednotit v komunitu vyznávající společné hodnoty – pokud ne všechny, pak alespoň ty základní, nejdůležitější. A my nyní stojíme, rozděleni okolnostmi a vlivy nejen vnitřními, ale především vnějšími, před velkým otazníkem. Bude náš nový prezident skutečně tak smiřujícím prvkem, jak slibuje jeho volba? Bude naslouchat nejen svým obdivovatelům, podporovatelům a voličům, a skutečně se rozhodne být novým otcem národní jednoty? Mám-li na mysli jednotu, pak ovšem tu jednotu garantovanou svobodou názorů, kdy být Čechem znamená myslet, projevovat a říkat myšlenky tak, aby za ně nebyl postihován, ale ve své vůli táhl za národní provaz směrem k ideálu, aby národní vlajka, znak, hymna a zvolená hlava nebyly jen marketingovou značkou, nad kterou ekonomicky i politicky bdí cizí šelmy, jako nad svou krmnou zásobou. Mám na mysli jednotu ve svobodě a nikoli jednotu vynucenou rozkazy a tresty, jak to mají ve zvyku totalitní režimy nebo totalitně smýšlející politici, kteří se v posledních letech uplatňují v demokratických režimech. Jednota ve svobodě však znamená naslouchat i protivům, šířícím mně nesympatické, ba dokonce nepříjemné názory, tedy i těm, kteří jsou dnes záměrně nálepkováni na jedné straně jako „libtardi“ nebo neomarxisté, progresivisté, ale na druhé straně těm, kteří jsou označováni například za ruské šváby a dezinformátory, nebo konspirátory, v tom primitivním smyslu také za dezoláty, přičemž jejich označení vždy nahrazují v očích nálepkářů pozice středověkých čarodějnic, jejichž osudem bylo vždy nejdříve zlikvidování jejich názorů a posléze také vězení, případně mučení a upálení na hranicích.

Slyšeli jsme o hrdinství nově zvoleného nástupce na prezidentský stolec. Bude tedy prezident skutečným hrdinou, nejen z vojenského, ale především politického hlediska a postaví se hrudí těm, kteří náš národ chtějí semlít do svého jediného správného a jediného povoleného názoru? Bude mít odvahu – protože k tomu je potřeba skutečné odvahy – zastat se i těch lidí a jejich stanovisek, které mu nekonvenují, nebo jsou mu dokonce odporné? Nebo se bázlivě skrčí před některými médii a bude hájit jen názory, které mu konvenují a jsou mu příjemné a sympatické? Je si vědom toho, že své vlastní názory a jemu sympatické chrání také všichni autoritáři a totalitně smýšlející politici? Ví, že podobně se na to díval i zakladatel státu Masaryk? Všechny tyto a mnoho dalších otázek jsou také součástí zmíněného pramene naděje. A já chci věřit, že tento prezident nás překvapí, že i přes všechny pochybnosti svých oponentů i odpůrců opět alespoň utlumí stále drsnější zákopovou válku ve společnosti a třebas i sblíží rozklíženou jednotu „Vé čtyřky,“ která pro naši zemi byla nadějným seskupením a jistou garancí, že budeme viděni a vyslechnuti. Ano, takovou naději proto i pro další, za sebe vkládám do muže, kterého nám marketéři představují sloganem obsahujícím slovo: řád. Věřím, chci věřit, že to nebude řád jediného správného a povoleného názoru, tedy řád totality a tyranie, ten jsme tady už měli po celé desítky let, ale že to bude řád spravedlnosti, řád respektu ke svobodě, řád bezpečí rodiny, práce, myšlenky a spravedlivého střetu diverzity názorů. Věřím, že nově zvolený prezident nebude jen Kenem na hradní poličce, na jehož spodní straně stojánku je razítko s podpisovým vzorem, který cizí ruka otiskne do zákonů proti občanstvu Čech, Moravy a Slezska. Ač se to tak v tuhle chvíli individuálně jeví, nebo ne, zachovejme si naději a věřme, že chce-li se budoucí nová hlava České republiky stát skutečným hrdinou, nikoliv jen dekorativním panákem pro formální vyznamenání, čestné doktoráty a kdejakou bezcennou rekvizitu v podobě kočičího zlata, nastaví svou hruď politickému mafiánství, propojenému se zájmovými skupinami, nadnárodnímu ideologickému diktátu a mediálním lžím, které zaplevelily náš životní prostor. A tak si pokládám otázku; pokud by pan budoucí prezident tuto naději nenaplnil, neudělal vše, co je v jeho silách ji uskutečnit, přišlo by na řadu zklamání? A není náhodou zklamání, taková nakažlivá mrcha, takový sociální jev, řekněme společenský humus, ve kterém začíná bujet nespokojenost, zprvu tiše, ale vitálně, a z nespokojenosti pak pozvolna vyrůstá vztek a ze vzteku revolta a z revolty následky, které si opojený jedinec a skupina nepřipouští, protože jsou si jisti mocí v ten okamžik? A nehrozí náhodou potom vzplanutí ohnivých vášní? – A nebývá to náhodou tak, že se posléze spálená země stane hořkým mementem nad nenaplněnou nadějí? – Sám za sebe obecnou odpověď znám a věřím, že ji zná i pan prezident, generál v poli našich budoucích dějin. Pokud naplní tuto naději, která vyvěrá z právoplatného a zcela legitimního očekávání, pak jako prostý občan České republiky budu stát za jeho zády a krýt je stejně, jako většina dalších občanů s radostí, že nakročil k opětovnému návratu a naplnění masarykovských ideálů.