Nejúčinnější válečná propaganda, jakou kdy svět viděl

Historie kampaně za vstup USA do první světové války začíná jeden den po oficiálním zapojení Velké Británie do válečné vřavy.

Odkaz na zdroje zde uvedených informací na konci článku.

Na počátku první světové války měla Velká Británie nejrozvinutější podmořský kabelový systém, který obepínal celý svět a spojoval jednotlivé části britského impéria. V srpnu roku 2014 vyhlásila Velká Británie válku Německu. O den později byl vydán tajný rozkaz posádce lodi jménem Alert.

Odřízněte Německo

Úkolem lodi bylo přerušit německé podmořské kabely. Loď svoje poslání splnila. Od tohoto okamžiku musela veškerá německá transatlantická korespondence projít přes infrastrukturu, kterou kontrolovali Britové. Němci, kteří si byli vědomi, že jejich korespondence bude monitorována, museli spoléhat na šifrování. Nicméně Britům se dařilo prolamovat jejich kód.

V kancelářích britské telegrafní společnosti zasedli muži, kterým se říkalo cenzoři. Téměř 600 pracovníků ve 120 kancelářích po celém světě monitorovalo 50 tisíc zpráv každý den.

Všechny informace o válečném dění, které se Američanům dostaly, prošly rukama britských zpravodajců. Po válce se Američané dozvěděli, že je Britové upravovali k obrazu svému s cílem získat Ameriku na svou stranu.

Ministerstvo informací

Po vstupu USA od války ustavil prezident Woodrow Wilson v roce 1917 propagační agenturu s názvem „Committee on Public Information” neboli výbor pro veřejné informace. Podle svého předsedy George Creela se jí také říkalo Creelova komise. Jejím cílem bylo získat veřejné mínění pro účast Ameriky ve válce. Bylo to první vládní ministerstvo informací.

Předseda informační komise George Creel byl původně novinář a spisovatel. V rámci agentury vytvořil přes tři desítky oddělení s různým zaměřením. Obrazová divize zaměstnávala stovky nejtalentovanějších amerických umělců, kteří vytvořili přes tisíc vlasteneckých motivů pro letáky a časopisy.

Čtyřminutové projevy

V divizi, která se jmenovala „Čtyřminutoví muži”, působily desítky tisíc dobrovolníků. Tito občané na veřejnosti, například v kinosálech, obhajovali rukování do války nebo přídělový systém. Hovořili po dobu čtyř minut, což byla doba výměny filmového kotouče a čas, po který dokázali posluchači udržet pozornost.

Komisi se podařilo získat na svoji stranu venkovské učitele, akademiky, kněze nebo podnikatele. Jakmile se válečná propaganda rozběhla, byli všichni lidé, kteří se na ní nepodíleli, vnímáni jako problematičtí. Komise se spojila s různými organizacemi vlastenců, například skupinou, která se jmenovala Vigilantes. Členové skupin pronásledovali občany, o kterých se domnívali, že jsou zrádci. Polévali je dehtem, sypali peřím a v některých případech došlo i na lynčování (pozn. autora: takto doslova to uvádí kniha).

Zákaz neloajality

Americký Kongres přijal ve stejné době zákon o pobuřování, který zakazoval neloajální jazyk týkající se vlády Spojených států. Podle současných právních komentářů je zákon považován za příklad toho, kdy stát překročil hranice dané ústavní ochranou svobody slova a Nejvyšší soud o padesát let později tehdejší rozsudky zvrátil.

Creelova komise změnila fungování tisku a šíření informací, který se již nikdy nevrátil k dřívějším zvyklostem. Komise modernizovala metodu masové výroby zpráv, příběhů a dat, kterými zavalila tisk. Tady se poprvé objevila praxe předávání vládních tiskových zpráv zástupcům tisku.

Cenzury netřeba

Komise upravovala tisková prohlášení a omezovala „nevhodné” informace, které mohly obyvatelstvo demoralizovat. Vedoucí komise Creel se chlubil, že se v podstatě nemusel uchylovat k cenzuře, neboť tisk se chopil příležitosti přispět k válečnému úsilí. Mnohdy byl tisk horlivější než samotná komise ve snaze přilákat pozornost a získat předplatitele. Nejfalešnější zprávy, které v té době byly publikovány, nebyly dílem vlády, ale nadšených novinářů a editorů.

Editor New York World napsal po válce, že „po dobu pěti let neexistovalo svobodné veřejné mínění”. „Konečnou funkcí vlády bylo potlačovat všechny informace, které chtěla vláda z nějakého důvodu potlačit.”

Agentura byla velmi úspěšná a zpráva vládního výboru, která byla publikována v roce 1940, ji charakterizovala jako „nejúčinnější válečnou propagandu, jakou kdy svět viděl”, jež způsobila „revoluční” změnu ve veřejném mínění během první světové války.

Komise ukončila svoji činnost v říjnu roku 1918 po konci první světové války.

Autor knihy o Creelově komisi píše, že „jeho kniha je varovnou lekcí o opojné síle propagandy”. Jeden z recenzentů knihy napsal, že „idealismus dobrovolníků dělá z činnosti výboru pro veřejné informace hluboce ironickou a tragickou kapitolu americké historie”.

Post Scriptum

Nebylo to poprvé, kdy noviny a emoce výrazně přispěly k válečné vřavě. Když v roce 1898 vybuchla americká loď Maine v havanském přístavu, měl mediální magnát Hearst údajně říci svému zaměstnanci, aby „sehnal obrázky a že on dodá válku”. Následovala španělsko – americká válka. Více zde.

Riskantní sicilská expedice během peloponéských válek, proti které se lidé díky válečným emocím neodvážili protestovat, byla pravděpodobně příčinou konečné porážky Athén Spartou, po které podle encyklopedie Britannica „přišli bohatí o peníze, pracující o životy a všechny společenské vrstvy o iluze”. Nastoupila vláda 400 oligarchů.