Německá elita po volebním vítězství AfD volá po „firewallu“ k znemožnění konzervativní vlády |

Sdílet článek:

TYLER DURDEN

Koaliční systém vlády, jaký je v evropských zemích běžný, je údajně konstruován tak, aby bránil formování autoritářských režimů tím, že moc rozpustí mezi velký počet stran. Jak se ale v posledním desetiletí ukázalo, povoluje se to jen za účelem čím dál více socialistické kontroly v EU pod progresivistickými a globalistickými politiky. Většina stran nezastupuje vůli veřejnosti, nýbrž kuje pikle k formování byrokratických kartelů, které z tohoto procesu vylučují konzervativce.

Většina Evropanů nepodporuje otevřenou imigraci z třetího světa, nepodporují útlak přes kontrolu uhlíku a nepodporují rozšiřování válek s východními zeměmi jako Rusko. To vše jsou ale politiky, které se progresivisté z EU pokouší veřejnosti tak jako tak vnutit. Tomu se říká tyranie.

Zdaleka se nezastavuje autoritářství, koaliční strany naopak normalizovaly levičáckou oligarchii. Avšak lid Evropy (i Británie) už nezůstává potichu.

V Německu konzervativní strana AfD (německou špionáží označovaná za pravicové extremisty) dosáhla největšího vítězství této strany od jejího založení roku 2013. Toto hnutí si s velkým náskokem zajistilo volební vítězství ve spolkové zemi Durynsko a je těsně druhé v Sasku. AfD do velké míry podporují mladí voliči (18-24), kteří jsou unaveni německým socialistickým režimem vysokých daní, vysoké inflace a rostoucí kriminality.

Tento výsledek ohromil německé levičáky, kteří mají hrůzu jak z budoucích voleb ve spolkových zemích, tak z celonárodních voleb v roce 2025, že budou mít podobný výsledek.

Volby ve všech německých spolkových zemích jsou nesmírně důležité. Nejenže jsou to jedny z nejmocnějších pod-národních orgánů v Evropě, ale mají vliv i na spolkové úrovni přes Bundesrat – tj. přes německou horní sněmovnu. Založení AfD bylo přímou reakcí na politiku masové imigrace v Německu a v EU, kdy se na Západ zvaly miliony migrantů z třetího světa spolu s islamistickými fundamentalisty bez jakéhokoliv schvalovacího procesu.

Progresivističtí a globalističtí vůdci po celé Evropě ale dále dělají, jako by obavy z imigrace byly věcí jen malé menšiny, a pak jednají šokovaně, když strany jako AfD ve volbách zvítězí. Německý kancléř a poslanec za centro-levicovou Sociálně demokratickou stranu (SPD) prosazuje, že konzervativcům se nesmí v Německu dovolit dostat se k moci bez ohledu na rozhodnutí voličů. Prohlásil to tento týden:

„Naše země si na tohle nemůže zvyknout a nesmí to dovolit… AfD je pro Německo škodlivá. Oslabuje ekonomiku, rozděluje společnost a ničí reputaci země…“

Kancléř se neobtěžoval, aby vysvětlil, jak by AfD mohla „oslabit ekonomiku“, když ekonomika byla po desítky let pod socialistickou kontrolou. Pan Scholz na ostatní strany naléhal, aby zablokovaly AfD vstup do vlády a aby vůči ní udržovaly tzv. „firewall“.

„Všechny demokratické strany teď vyzýváme, aby zformovaly stabilní vlády bez pravicových extremistů,“ prohlásil, kdy takovéto výsledky označil za „trpké“ a „znepokojivé“.

Média establishmentu se už zapojila do zlovolné propagandistické války proti AfD, kdy je mnohé kanály srovnávají přímo s „nacisty“, i přes skutečnost, že nacisté byli krajní levicí, nikoliv krajní pravicí.

Jak Adolf Hitler, tak Benito Mussolini byli oba otevření zastánci určitého Marxismu a snažili se marxistické ideje uplatňovat v rámci Národně socialistických vlád. Jak Hitler 27. Ledna 1934 uvedl v interview s Hannsem Johstem ve Fronforter Voksblatt:

„Národní socialismus se odvozuje z obou táborů čirých idejí, které jej charakterizují, národní odloučení od buržoazních tradic; vitální, kreativní socialismus odvozený od učení Marxismu…“

Fašismus měl jen málo společného s konzervativními hnutími. Obrana národních hranic a kulturní identity nejsou nutně fašistickými idejemi. Politická levice by ale ráda, aby tomu všichni věřili.

Scholzova výzva ke koaličnímu „firewallu“ v Durynsku, Sasku a v dalších spolkových zemích jako k prostředku zabránění AfD je tou samou taktikou, jakou použil Emmanuel Macron ve Francii, aby vyřadil konzervativní stranu Národní obroda Marine Le Pen ve Francii i přes její četná volební vítězství. Macron tlačil „umírněné“ progresivisty, aby se spřáhli s plnocennými komunisty, a fungovalo to jako prostředek znemožnění vůle francouzských voličů a k opětovnému udržení konzervativců mimo tento proces.

Ač je tato strategie technicky legální, tak jde proti demokratickému procesu, o kterém levičáci tvrdí, že ho chrání jako svátost. Tito šampioni „demokracie“ zuří, že většina nevolí podle nich, a tak se rozhodli volební proces úplně uzurpovat.

Za těchto podmínek je konflikt nevyhnutelný.