Nemocná dáma

Evropa, ryze geograficky vzato takový poloostrov na západě Asie, se stala již ve staletích před Kristem svébytným kulturním a civilizačním okruhem. Vygenerovala posléze helénskou civilizaci a pak i světovou velmoc, římskou říši. Na jejích základech vznikla křesťansko-židovská civilizace, jež je svým způsobem synonymem Západu a představuje dodnes jeden z hlavních civilizačních okruhů. V raném novověku se stala Evropa mocenským těžištěm světa. Ve 19. století sice vznikl svým způsobem konkurenční mocenský pól Západu v Severní Americe, nicméně Evropa dostala pod svou přímou či nepřímou kontrolu většinu zbytku (neamerického) světa. Dostala se na vrchol. Odtud vede už jen cesta dolů. Pád počal Velkou válkou, jež po dvacetiletém příměří, které mnozí považovali za mír, pokračovala druhou světovou válkou. Na jejím konci nebylo pochyb o tom, co už platilo fakticky od konce Velké války. Dominantní mocností Západu, ale i světa, se staly USA. Tak je tomu dodnes. Zatím.

Evropa byla po druhé světové válce v troskách. Její východní část ovládli Rusové a zavedli tu bolševické pořádky. (Z toho se tato část kontinentu nevzpamatovala dodnes, ani po pětatřiceti letech.) Na západě byly sice obnoveny demokratické režimy, toho se ovšem lid nenají, a tak hrozila nestabilita. Rozhodla americká pomoc v podobě Marshallova plánu a šťastnější část kontinentu se tak vydala v padesátých letech nejen ke svobodě, ale i k prosperitě. Navíc se nacházela pod americkou ochranou, čti s garantovanou bezpečností. Spojenectví s USA se tak stalo axiomem zahraniční a bezpečnostní politiky evropských států. Amerika navíc iniciovala evropské sjednocování (což se poměrně málo ví). V čele evropských zemí se tehdy sešla řada mimořádných osobností, jako Adenauer, Schuman, de Gasperi a další, kteří tento proces prosadili a uskutečnili. Třeba dodat, že ve všech případech se jednalo o konzervativce.

Prvním úkolem bylo zamezit možné budoucí válce mezi tradičními rivaly, Německem a Francií. A druhým postupně propojovat ekonomiky jednotlivých států a budovat tak jednotnou a efektivní ekonomiku evropskou. Tedy zajistit volný pohyb zboží, služeb, lidí. To vše se beze zbytku podařilo, ač to trvalou dekády. Pravý opak platí ovšem pro společnou zahraniční politiku a obranu. Pokusy o společnou armádu se datují od padesátých let a krom nějakých symbolických jednotek jsme stále před startem. A tam asi také zůstaneme. Nadstátní armáda je nejspíš opravdu iluzorní, spíše však nesmyslná záležitost. A i zahraničně-politické zájmy jednotlivých zemí se příliš rozcházejí na to, aby bylo možno vygenerovat stálou jednotnou politiku. Proti politické efektivitě Evropy hovoří i její neustálé rozšiřování, jež pravda nejspíše přesáhlo hranice funkčnosti stejně jako absorpční schopnost unie.

Na přelomu tisíciletí ovšem počali zastánci eurofederalismu, přesněji jejich radikální část, silně přikládat pod kotel. Elity se postupně počaly oddělovat od „lidu“ a nějak jim to nevadilo. Souvisí to s plíživým pronikáním protagonistů nové levice, či jak se dnes říká progresivistů, do bruselského aparátu i jeho jednotlivých státních bratříčků, ale i do médií a dalších sfér, politiku nevyjímaje. A jako správná sekta je i potichu ovládli. Paradoxně se jim tak povedlo mnoho umírněných eurofederalistů překovat na euroskeptiky… Evropa se tak během posledních let přetvořila na něco úplně jiného. Evropa, do níž jsme vstupovali (se vcelku oprávněným nadšením) a Evropa dneška (na niž občas nevěřícně zíráme), to jsou dvě různé entity. Aktuální Evropa je jakousi konfederací. A jak známo, konfederace jsou útvarem metastabilním, buď se transformují na federace (příkladem budiž Švýcarsko, ale i Spojené státy) nebo se s větším či menším třeskem rozpadají. Federaci z Evropy nevytvoříme, rozpad by byl katastrofou. (Pro nás zcela určitě.) Řešením může být krok zpět, k určitému soustátí.

Evropa má svůj přímo volený parlament i svou nepřímo ustavenou vládu, Evropskou komisi. Ty ale reálně vládnout nemohou, státy je nenechají. A tak si nacházejí náhradní činnost. Regulují všechno možné i nemožné, vytvářejí nesmyslné omezující předpisy. Začínají dokonce hodnotit jednotlivé státy, Komise a jednotlivé země se ocitají v postavení učitele a žáčka. Namísto standardních vládních programů generují ideologicky orientované šílenosti jako třeba Green deal. (To není o tom, že se klima mění a že bychom se na to tedy měli připravit a přizpůsobit, ale o tom, že podobná řešení vykazují rysy poroučení větru, dešti a ideologicky motivovaného konání bolševických režimů…) A všechny ty regulace a omezování činí Evropu čím dál více fatálně nekonkurenceschopnou, světadíl, z něhož ti schopní odcházejí pryč. Zoufalé zaostávání Evropy už má své dopady v praxi, z hřiště rozhodujících světových hráčů (a nejen technologických) Evropané jaksi vyšuměli.

Atributem Evropy je i NATO. Pakt vytvořený pro obranu před Ruskem, vedený logicky Spojenými státy. Z tohoto pohledu historicky nesmírně úspěšná organizace. Jenže. Po pádu bolševismu nastala zdánlivě bezpečná éra, a evropské země měly jaksi za to, že to už je na věčné časy a nikdy jinak. Na armádách se začalo šetřit čím dál více, a armády nepřekvapivě chátraly. Mezitím se Evropa opájela svou soft power, z níž vyvozovala svou jakousi morální nadřazenost. A pak přišel náraz. Soft power se ukázala další fantasmagorií a Evropa je totálně bezpečnostně závislá na Americe. Kterou však zajímá čím dál méně (bez ohledu kdo je momentálně presidentem), americké problémy se nacházejí na opačné straně světa. Nesvéprávnost Evropy se po ruském vpádu na Ukrajinu ukázala ve vší nahotě.

Jenže zatím se toho moc neděje. Dva hlavní „spolupachatelé“ vpádu, ještě nedávno Putinovi sekundanti, trůní stále v čele Německa i Francie. Obranné výdaje se sice stydlivě zvyšují, zatím se ale pořád vzývá mantra 2 procent. Přičemž aby se Evropa opravdu pohnula, musely by se výdaje dostat někam mezi 5 až 10 procent, obnovit základní vojenská služba, a tak dále. To vše musí doprovázet masivní investice do zbrojního průmyslu. A banka, která odmítá z pochybných důvodů financovat tuto branži, by den na to měla být bez licence…

Vedle toho roste disgustace evropského publika z dopadů Green dealu, které počínají ohrožovat jeho životní standardy, aniž by reálně vedly alespoň k minimálnímu zlepšení klimatu. Jen dále srážejí konkurenceschopnost Evropy. Snaha jít příkladem světu je než směšná. Počíná se to projevovat ve volbách, zatím spíše mírně. Což ale vede „starou partu“, aby se snažila zakopat. Příkladem budiž staronová šéfka Evropské komise. Její agitace před volbou byla jen dokladem její absolutní bezpáteřnosti, hlavně ale prázdnoty. Nikdo se bohužel neměl k tomu, aby připomenul, že se jedná o hrobařku bundeswehru. Jako dlouholetá ministryně obrany řešila ty opravdu zásadní otázky, jako třeba problematiku těhotných vojákyň. Ale to, že by vojsko mělo býti i bojeschopné, to ji bohužel už na mysl nepřišlo.

Evropa je na hranici zlomu, Rusko nerusko. Buď se rychle promění, začne budovat svou vojenskou sílu, stane se tak i pro Ameriku atraktivním spojencem. Ale také se přestane topit v regulacích a omezeních, ale i dotacích a otevře se inovacím a všestrannému rozvoji. Nebo… Nebo bude bezradně pokračovat v bezmocnosti a úpadku, což povede jen k rozkladu a rozpadu. Varianta první by ale vyžadovala nejprve nové lidi. A pak odvahu a vůli. Pravděpodobnější je tedy ta druhá. A pak buď Bůh a všichni svatí s námi.