Nesmyslné regulace oslabily kdysi Španělsko. Poučení pro současnost?

Mesta, nebo v plné verzi „Počestná rada Mesty”, byla profesní organizace pastevců ovcí. V roce 1273 ji založil svým výnosem kastilský král a přežila až od počátku 19. století. Mesta sdružovala nejen všechny španělské chovatele a pastevce ovcí, ale dohlížela i na chovatele dobytka.

Jednalo se o mocnou organizaci, která měla úzký vztah s Kastilskou korunou, jež vládla dlouhou dobu na Pyrenejském poloostrově. Výměnou za významné příspěvky do státní pokladny dostala Mesta od krále řadu politických a dalších výsad. Svým způsobem ovlivnila i Ameriku, neboť název „mustang” pro amerického divokého koně je odvozen od koně patřícího Mestě, kterému říkali „mestengo”.

Výsady a regulace

Nejvýznamnější výsadou Mesty byla ochrana cest a rozsáhlých pastvin pro ovce. Cesty se nazývaly „cañadas” a ty nejvýznamnější dostaly navíc přívlastek „královské”. Pastevci na koních po nich hnali svá stáda na konci léta ze severnějších částí Španělska do zimních pastvin na jihu v oblasti dnešních regionů Andalusie a Extremadury. Mesta pro své členy garantovala mimo jiné volný průchod po „caňadas”, pastevci nemuseli platit mýto nebo majitelé pozemků nesměli stavět ohrady, aby nebránili průchodu stád.

V 15. století začalo Španělsko vyvážet kvalitní vlnu plemene Merino. Plemeno byl vyšlechtěno ve Španělsku, které si chtělo udržet monopolní postavení v jeho produkci, a proto dlouhou dobu tvrdě trestalo jakýkoli pokus o vývoz ovcí Merino do jiné země. Vývozcům dokonce hrozil trest smrti.

Export kvalitní vlny byl pro chovatele výnosný mimo jiné proto, že Mesta zajistila pro své členy od královské koruny různé daňové výhody při vývozu. V čím dál větší míře tak členové Mesty rozšiřovali řady španělských vyšších vrstev.

Obilí netřeba

Na konci 15. století začal chov ovcí omezovat pěstitele obilí. Majitelé pozemků, na kterých bylo do té doby pěstováno obilí, museli zrušit jejich ohrazení a Mesta zajistila významné rozšíření pasteveckých cañadas ze severu na jih. Královský dvůr pěstitele obilí dále zatížil zvláštní daní, která financovala údržbu cest.

Na počátku 16. století začala v Evropě růst cena obilí. Španělský královský dvůr se obával, že růst cen bude znamenat tlak na to, aby se na pastvinách začalo znovu pěstovat obilí. Reagoval regulací jeho cen a umožnil majitelům pozemků, aby bez ohledu na dlouhodobé smlouvy zvedli pěstitelům obilí cenu za pronájem.

Farmáři se dostali pod tlak, neboť na jedné straně jim rostly náklady na pronájem půdy a na straně druhé jim stát reguloval prodejní cenu. Výsledkem byl krach mnoha pěstitelů obilí a vylidnění venkova, neboť lidé se začali přesouvat do měst.

Hladomor a zaostávání

Španělsko muselo dovážet obilí z Evropy, ale protože jeho distribuce do centrálních oblastí země byla ve středověku náročná, postihla v průběhu 16. století španělské regiony období hladomoru. A to přesto, že pravděpodobně až třetina půdy vhodné pro pěstování obilí ležela následkem dřívějších regulací ladem.

Podle některých historiků byla podpora chovu ovcí a pastevectví rozsáhlými regulacemi včetně zasahování do majetkových práv důvodem, proč se ve Španělsku nerozvinula v následujících stoletích průmyslová výroba stejným způsobem jako ve zbytku Evropy.

To nebylo vše. Na konci 15. století zmrzačil královský dvůr slibně se rozvíjející španělskou textilní výrobu. Jak? Vydal zhruba stovku regulací.

Post scriptum

Pozn. autora:

Historická záhada

Španělsko není jediné, které uregulovalo svoji ekonomiku k úpadku. Needhamova otázka je název pro historickou záhadu, která zkoumá, proč Čína zaostala za světem, přestože ve 14. století byla technologicky daleko před západní Evropou. Vynalezla střelný prach, magnetický kompas i papír. Odpověď na Needhamovu otázku není definitivní, ale jedna z teorií říká, že důvodem postupného propadu Číny byl „úředník silnější obchodníka”.

Stát nikdy nebude schopen určit, která nová technologie bude ta vítězná, protože nemá dost informací. Nové technologie vznikají metodou pokus a omyl v nejrůznějších koutech společnosti a ta vítězná se pozná podle toho, že jsou za ni ochotni ostatní lidé zaplatit peníze. Svoje, ne z dotací. 

Stejně tak není stát schopen poznat, který průmyslový obor si zaslouží, aby byl podporován jako třeba Mesta ve Španělsku, a který je nutné zatížit dodatečnými daněmi. 

Největší problém

Neschopnost vybrat to, co má býti státem podporováno, není ale největším problémem. Největším problémem je zarputilost, se kterou stát trvá na tom, že společnost musí kráčet po nesprávně zvolené cestě.

Když soukromý sektor vsadí špatně třeba na elektroauta, relativně brzo se proti němu postaví nepřemožitelný soupeř. Jmenuje se Madam Ztráta. Je nestranná, naprosto spravedlivá a nezkorumpovatelná. Je jedinou silou, u které si může být každý jistý, že měří podle hesla „padni, komu padni”. Madam Ztráta přemůže každé ego, které si nechce přiznat, že tudy cesta nevede. Donutí firmu, aby změnila kurz a začala dělat něco jiného nebo něco jinak přesně v okamžiku, kdy soukromé peníze dospějí k závěru, že šance na úspěch neodpovídá riziku.

Na stát, jeho experty a státem placené aktivisty je Madam Ztráta krátká. Stát si natiskne peníze nebo je ukradne občanům. Ego elektroautařů a různých aktivistů nemá soupeře. Oni sami jsou povětšinou placeni státem, a proto jsou jejich jedinou argumentací výkřiky, že stát musí občany okrást ještě více, aby oni mohli rozhodnout, kdo si zaslouží ochranu před Madam Ztrátou.

Vláda je horší než lupič

Americký podnikatel Lysander Spooner ve svém slavném eseji kdysi napsal:

Teorie naší vlády je ale zcela odlišná od reality. Skutečnost je taková, že vláda stejně jako lupič říká člověku: Tvé peníze, nebo tvůj život.

Vláda vskutku nepřepadne člověka na osamělém místě, nevrhne se na něj z příkopu, nepřiloží mu k hlavě pistoli a neprohledá mu kapsy. Ale vládní loupež není o nic méně loupeží; je mnohem podlejší a hanebnější.

Lupič na sebe bere odpovědnost za svůj zločin a riskuje sám. Nepředstírá, že má na vaše peníze oprávněný nárok nebo že je hodlá použít ve váš prospěch. Nepředstírá, že je něco jiného než lupič. Není tak drzý, aby prohlašoval, že je pouhým „ochráncem” a že bere lidem peníze proti jejich vůli jen proto, aby je mohl „chránit”.

Protože proti státu a jeho expertům nestojí Madam Ztráta, je výsledkem zarputilé pokračování po cestě, která vede, jak historie opakovaně ukázala, k úpadku společnosti.