Nový český rekord

Pokud něco doopravdy udivilo ty z nás, kteří v roli ukázněných diváků sledují dění na prknech, jež si říkají demokracie, bylo to náhlé vzplanutí pocitu vlastenectví, který se zmocnil všech špiček pětikoalice. Hluboké pochopení pro národ a národní soudržnost vyzařuje už po několik dnů z členů Fialovy vlády. Podivnou shodou okolností ve stejné době, kdy se rozhoduje o osudech korespondenční volby.

Ještě docela nedávno se řadila slova jako „vlast“ a „vlastenectví“ do kategorie věcí v lepším případě beznadějně zastaralých, v případě horším krajně podezřelých. Zdálo se, že pokud vůbec existují nějaké národní hodnoty, patří do etnografického muzea, někam do zaprášených přihrádek mezi místní kroje a regionální nářečí.

Najednou se z lavic parlamentní většiny dozvídáme, že pro budoucí fungování naší demokracie je naprosto nezbytné radikálně oživit hluboká pouta, která spojují potomky národa napříč celou planetou. Statisíce krajanů na všech kontinentech hoří touhou, dát co nejsilněji zaznít svému hlasu při rozhodování o osudech nás tady doma. Vlastně hoří touto touhou už po čtyři generace, což se nám až dosud z nějakého důvodu tajilo.

Petr Fiala a jeho koaliční spojenci jsou připraveni jednou provždy napravit tuto křivdu a umožnit lidem stejné krve, aby promluvili do věcí veřejných. Bude-li to v zájmu našeho národa, připraví jim třeba i obálky a známku přelepí vlastními slinami, kterými by jinak zbytečně plýtvali v parlamentu.

Národovecké vzplanutí je tak silné, že donutilo pana premiéra přehodnotit zcela zásadně svůj přístup ke korespondenční volbě. Nebylo to tak dávno, co ji zpochybňoval, ba přímo odmítal, když na stránkách Lidovek vyjadřoval obavy z toho, že nové formy hlasování představují obrovské riziko. „Pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální a legitimní“, domníval se ještě 8. listopadu 2020. „Dvakrát měř a jednou řež“ radil tehdy sociálním inženýrům, kteří by chtěli u nás pořád něco měnit.

Ukazuje se, jak hodně současné vládě křivdili ti, kdo o ní prohlašovali, že nehájí české zájmy. Kdyby tomu tak nebylo, nedělala by vláda maximum pro to, aby nikdo z těch, u koho nelze zcela vyloučit, že by se mohl eventuálně považovat třeba i za Čecha, nemusel v den voleb jezdit kdesi v cizině až na vzdálené velvyslanectví či konzulát.

Zákon byl definitivně přijat, nyní bude možno donekonečna se přít o to, nakolik korespondenční volba usnadňuje volební podvody, do jaké míry pozmění váhu hlasu občanů jednotlivých krajů, o kolik zvýší beztak už nemalou nedůvěru ve fungování demokracie. Snažme se být optimisty a věřme, že i pokud by měli pravdu kritici korespondenční volby, nebudou její dopady nijak významné. O důležitých věcech se stejně ve volbách rozhoduje stále méně a méně. Mohou něco změnit třeba voliči z Kalifornie anebo Texasu, jestliže si voliči z Čech a Moravy sami zvolili ty, kteří si klidně kdykoliv odhlasují změnu pravidel? Odhlasují si ji stejně ochotně jako spoustu dalších věcí, které vůbec neměli ve svých volebních programech.

Zajímavější je informace, že tato vláda je schopná v případě potřeby plynule přeladit třeba i na strunu vlastenectví, vzájemnosti, hlubokého pouta národního náležení. Když se to právě hodí, je pro ni i češství  dobré. Škoda jen, že přebory v pokrytectví nebyly zařazeny jako nová sportovní disciplína na olympijské hry. Naši vládní borci by letos v létě v Paříži rozhodně nebyli bez šancí.