Nový Twitter I.: O špetce důvěry, která má velkou cenu

Milí zlatí, poslední dobou se mi opravdu nedaří plánovat autorskou činnost, protože se toho děje hodně a předešlé články také vyvolávají (zajímavé) reakce ze strany ctěného publika. Proto se dnes ještě musím vrátit ke včerejšímu článku a doplnit jej o nějaké úvahy.

A jelikož mi rozsah textu během psaní opět narůstal nesmlouvavým tempem, bude to zase dvoudílná stať.

Kdybych měl nějak charakterizovat největší problém, který v současné době Big Tech firmy (Google, Facebook, Amazon, Twitter, Instagram …) mají, tak je to těžký nedostatek důvěry mezi širší veřejností – ale hlavně mezi tou částí veřejnosti, která se o jejich fungování aspoň trochu zajímá. Čím víc průměrný člověk tuší, jak ta jejich reálná činnost vypadá, tím více se mu z nich zvedá žaludek. Lidé sice v dnešním digitálním světě vesměs pociťují nutnost jejich produkty používat, ale stejně jim zároveň nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Dokonce i ti, kdo jejich současné fungování “Big Tech” firem obhajují nebo akceptují, je považují spíš za nutné zlo než za co jiného. Vyslovených fanoušků je pramálo.

(Přitom zrovna důvěra je ta jedna věc, kterou si nemůžete vynutit ani koupit, i kdybyste se v miliardách přímo váleli. Tu získáváte – nebo ztrácíte – na základě vlastní činnosti.)

Vždycky tomu tak nebývalo. Ještě někdy kolem roku 2010 měly Google nebo Facebook pověst převážně neškodných organizací typu “nerdi sobě”. Důvěra lidí vůči firmám samozřejmě není černobílý jev. Je to spíš průběžná škála, kontinuum. Na tomto pomyslném kontinuu ale bývala ona střelka, která ukazuje průměrnou hodnotu důvěry ve velké IT firmy, ještě před deseti lety úplně někde jinde než dnes – v podstatně příznivější a lichotivější pozici. A tenhle vývoj nebyl náhodný, všechny ty velké firmy si to nějak vykoledovaly.

(Pro pamětníky: ve stejné pozici nenáviděné a obávané entity býval v IT světě kolem roku 2000 Microsoft.)

Určitý vliv na tenhle vývoj měly personální změny, které od té doby nastaly. Valná většina otců-zakladatelů oněch velkých firem je dnes mimo hru – buď odešli do ústraní nebo zemřeli (Steve Jobs). Z téhle gründerské generace zbývá na scéně Jeff Bezos, robotická a chladná osobnost, se kterou málokdo dokáže nějak emocionálně “rezonovat”, a pak také Mark Zuckerberg, člověk, který má naprosté anticharisma.

U málokteré IT osobnosti mi tak intenzivně “zvoní výstražné zvonky”, jako zrovna u Marka Zuckerberga. Stačí si pustit pět minut rozhovoru s ním a ihned mám dojem, že se dívám na zkušeného manipulátora, který neřekne upřímně ani jediné slovo, a za jehož každou větou a úsměvem se skrývá nějaký pečlivě rozmyšlený plán, jak vás odrbat. Brrr.

Uznávám, že to zní paranoidně, ale podle míry “popularity”, kterou zakladatel Facebooku Zuckerberg sklízí i jinde po internetu, to vypadá, že tenhle dojem ulízaného sociopata z něj nemám sám. Třeba takový ve skutečnosti není, do hlavy mu nevidíme. Ale působí tak, což je bohužel rozhodující.

No, a ten samý problém jako Zuckerberg mají dnes velké IT firmy. Big Tech roku 2022 působí jako sbírka neprůhledných, nepochopitelných entit, které si s běžným uživatelem různě postrkují sem a tam, aniž byste úplně chápali, proč tak činí a na základě jaké logiky.

“Toto si nepřečteš, toto nebudeš sdílet, toto si nesmíš nainstalovat, tobě zrušíme účet, protože jsou zrovna skvrny na slunci, a tebe, tebe dáme do shadowbanu, takže si možná myslíš, že jsi něco napsal a zveřejnil, ale nikdo jiný to nevidí.” A jelikož tyto platformy disponují velkou mocí, hodně těch jejich rozhodnutí má potenciál zničit celé firmy nebo organizace “jen tak mimochodem”. Jako když slon na procházce zašlápne celou myší rodinu a ani z toho nemá výčitky svědomí, protože si toho prostě nevšiml.

Taková atmosféra je úplně fantastickou živnou půdou pro růst všeobecné paranoie, protože do těch rozhodnutí opravdu nevidíte. Větší část z nich nejspíš dokonce dělají softwaroví roboti, protože tolik zaměstnanců ani ten Google nebo Facebook zkrátka nemá, aby dokázal hladce pokrýt ty miliardy uživatelů hovořící stovkami jazyků; ale co přesně má být cílem téhle neprůhledné moderace, to nemáte šanci zjistit.

Racionálně můžete usoudit, že jedním z těch hlavních cílů je maximalizovat zisk, čili zobrazit vám co nejvíce reklam, které vás pošťouchnou ke koupení něčeho, třeba i když to vlastně nepotřebujete. To je sice manipulativní, ale aspoň pochopitelné. Tím platíte za skutečnost, že příslušná služba je zadarmo: stáváte se produktem. Ale co jiné cíle? Nejsou třeba i nějaké jiné cíle?

Velké technologické firmy vesměs sídlí v Křemíkovém údolí, na dosah od San Franciska. Oblast kolem San Franciska je hodnotově značně vzdálená od politického středu západní civilizace, a naklání se mnohem více k postmoderní “woke” levici (takové ty rasové a jiné kvóty), než průměrný volič v průměrném státě USA nebo EU.

Opravdu se to neprojevuje v činnosti takových firem, třeba při zobrazování reklamních kampaní před volbami? To by přece bylo trochu divné, kdyby v silně sociálně progresivním regionu všeobecně demokratům nakloněného státu vznikly perfektně politicky neutrální instituce.

Jenomže to nemůžete dokázat ani vyvrátit. Veškeré vnitřní fungování algoritmů Googlu, Facebooku apod. je jejich obchodní tajemství a nic se o něm nedozvíte. Výsledek? Paranoia, nedůvěra, stihomam. Ještě hlubší, než by musely být. Někteří lidi budou paranoidní vždycky, ale tváří v tvář všem těm záhadným zákazům, mizením, obstavením účtu atd. propadají paranoii i zcela normální jedinci, kteří by to jinak normálně brali s rezervou.

Poměrně často si chodím číst programátorské fórum Hacker News, kde se spolu baví převážně programátoři ze Silicon Valley. Řada z nich v těch velkých firmách přímo dělá. A dokonce i oni jsou paranoidní. Ani oni totiž nevědí, co se vlastně v těch jejich obřích systémech děje. Vidí jen malé kolečko, na kterém sami osobně pracují, ale celkový charakter systému už je mimo jejich dohled. Je to moc velký moloch a dost možná mu úplně přesně nerozumí nikdo.

Tenhle jev nastal víceméně organicky. Nevěřím, že to byl něčí plán, tak rafinovaní ti lidi tam nahoře nejsou. Big Tech firmy jednoduše v uplynulých letech rostly tak rychle, až jaksi “urostly” samy sobě, čemuž hodně pomáhala skutečnost, že většinu těch svých služeb poskytují zadarmo. O technicky kvalitní službu (a ty jejich služby vesměs jsou technicky kvalitní, o tom není sporu) za 0 Kč bude vždycky velký zájem.

Problémy plynoucí z toho, do jakých rozměrů ty zástupy uživatelů mezitím nabobtnaly a jak málo jsou v takových olbřímích měřítkách platné různé vágní “zásady komunity”, ty se začaly projevovat až později. Kdybych to měl k něčemu přirovnat: vyžere-li se dvacetiletý mladík na sto padesát kilo živé váhy, ještě nějakou dobu to trvá, než se přihlásí všechny ty důsledky v podobě diabetu, vysokého tlaku, zničených kloubů atd. Pár let si může namlouvat, jak je vlastně zdravý, i když se pod ním třesou dřevěné schody a o patro níž se kymácí lustr.

(Spolupracovníka podobných rozměrů jsem kdysi měl, a vzhledem k tomu, že jsme byli tlupa matfyzáků, snažili jsme se z toho rozkyvu lustru v přízemí spočítat, kolik kilo během posledního měsíce přibral nebo zhubnul. Moc to nešlo. Problém byl hlavně v tom, změřit příslušné veličiny s dostatečnou přesností.)

To, co by teď Musk mohl udělat, by bylo postavit aspoň jeden sektor Big Tech světa na jiný základ. Transparentnější, předvídatelnější, méně manipulativní, méně hnaný potřebou nacpat vám ještě více reklam, ve kterém uživatel nebude úplné zboží. Tím by se ta chybějící důvěra veřejnosti mohla aspoň trochu vrátit. Ne moc, ale každý posun té ručičky na kontinuu důvěry je potřeba jak sůl.

Co mu v tom může zabránit? Nejvíce se obávám jeho ega. Musk má docela velké ego a to jej občas přivedlo k naprosto absurdním konfliktům s cizími lidmi online.

Pokud má Twitter pod jeho vedením získat zpátky nějakou důvěru, nesmí být veden jako nějaká jednomužná benevolentní diktatura, i když pokušení bude velké. Bude to muset být spíše něco jako konstituční monarchie, kde Ufon Marťan I. sedí na svém raketovém trůně a žehná svým poddaným, případně občas někomu udělí obřadnou milost, ale většinu své moci převedl nevratně na nezávislé soudy a parlament.