O “nepotlesku”

Nebývalou reakci vzbudila poněkud úspornější reakce bývalého prezidenta Václava Klause na inaugurační projev nového prezidenta Petra Pavla. Je skoro žinantní o tom psát, ale stalo-li se něco takového skutečně předmětem veřejné debaty, nezbývá než pár slov říci.

Potlesk je formou vyjádření kladných emocí, formou vzdání úcty, formou poděkování, ale hlavně neverbální formou vyjádření souhlasu. Souhlasným potleskem (aklamací) se jednou zvolil i prezident (TGM). Je to tedy akt či jednání přímo vycházející z vůle svého „vykonavatele“. Jako volní jednání je proto potlesk ze své podstaty nepovinný. Rozhodně není žádnou společenskou nutností. Naopak, je soukromým vyjádřením vůle a přesvědčení toho, kdo ne/tleská.

Vzhledem k tomu, že potleskem se projevujeme často ve větší sociální skupině a demonstrujeme jí tím zřetelně svůj názor, zdržet se potlesku v okamžiku pochybností nad tím, zda má či nemá cenu takto vyjádřit souhlas, nemusí být nutně úplně snadné. Člověk je zkrátka společenský tvor, a proto není pro něj vždy zcela komfortní, když stojí sám proti zbytku skupiny či davu. Silná osobnost si však svůj prostor i přesto vydobýt dokáže. Vynucování potlesku je pak typické pro diktatury a totalitní režimy. Obrázky freneticky tleskajících davů známe z naší vlastní historie ale i z dnešní Severní Korey. Tolik o potlesku.

Často se mne lidé ptají, jaký je Václav Klaus. Jaký je ve skutečnosti. Jaké jsou jeho vlastnosti. Jaká je jedna vlastnost, kterou bych vyzdvihl. Dlouho jsem hledal, jak na tyto otázky odpovědět jednou větou, jedním slovem, jednou vlastností. Včerejší den a jeho dnešní komentování mi v tom velmi pomohly. Václav Klaus je upřímný. Neumí se, dle mého soudu, vůbec přetvařovat. Je zvyklý říkat přesně to, co si myslí. Naopak snaha vyjádřit co nejpřesněji své vnitřní přesvědčení je tím, co ho nutí nezůstat nikdy u první verze svých vystoupení a textů, ale přepisovat a cizelovat je vždy až do posledního okamžiku.

Rozdíl mezi tím, co Václav Klaus říká za zavřenými dveřmi a tím co říká na veřejnosti, je proto – na politika – absolutně minimální. Projevit svůj názor, souhlas i nesouhlas mu nedělá a nikdy nedělalo žádný problém. Je to pro něj něco absolutně přirozeného. Nerozlišuje přitom příliš, zda souhlasí se svým blízkým nebo cizím člověkem, jde mu v té chvíli o obsah. Na ty bližší bývá naopak dokonce ještě přísnější, klade na ně větší nároky, než na ty vzdálenější. Ne každý z jeho okolí se s tím vždy uměl vyrovnat.

Nedávno při obědě mluvil o tom, že vždy nesnášel, když někdo za komunismu v hospodě u stolu šeptal, aby ostatní náhodou neslyšeli, o čem se baví. A že to úplně stejně nesnáší i dnes, kdy se to znovu začíná dít. Tenhle subtilní popis podvolování se totalitnímu chování na mne tehdy velmi zapůsobil, a to říkám sebekriticky.

Bývalý prezident vyjádřil tomu novému respekt svým potleskem při jeho slavnostním příchodu do sálu, stejně jako po složení slibu, čímž fakticky převzal prezidentský štafetový kolík, který před lety dostával a poté předával on sám. Souhlasit s jeho projevem ale přece nemusí. Nebo ano?

Podle jednoho náměstka ministra zahraničí byl včerejší nepotlesk výrazem Klausovy malosti a ubohosti. Souhlasit úplně se vším snad, doufám, ale ještě nejsme povinni. Politika je střet idejí a zájmů. Neberme to takto osobně. Naučme se znovu umět přijímat kritiku, nesouhlas a odlišný názor.