Obětovat západní Evropu kvůli Ukrajině?

Sacrificing the health of Western Europe for the sake of Ukraine?

podle překladače

Stávající trajektorie americké politiky riskuje obětování západní Evropy v zájmu Ukrajiny a američtí politici si musí toto riziko uvědomit.

Pokud by se tak stalo, šlo by o jeden z nejhorších obchodů v celé historii americké strategie. Západní a střední Evropa, nikoli Ukrajina, jsou  po více než století oblastí skutečně životně důležitých zájmů USA na evropském kontinentu. Kromě toho by zmrzačení západní Evropy a Evropské unie zničilo skutečné šance Ukrajiny na budoucí demokratickou prosperitu a stabilitu; ty totiž závisí především na vazbách na EU, nikoli na Spojené státy.

Všechny současné důkazy naznačují, že ukrajinská protiofenzíva selhala , jen s velmi malými zisky a obrovskými ztrátami. Vzhledem k rovnováze vojenských a ekonomických sil mezi Ukrajinou a Ruskem neexistuje ani žádný důkaz podložený důvod doufat v příští rok na větší ukrajinský úspěch.

Tváří v tvář této realitě se stále více oficiálních i neoficiálních míst  mluví o vyzbrojování a podpoře Ukrajiny pro neomezený boj (ačkoli to samozřejmě nelze ve skutečnosti zaručit vzhledem k odporu jedné frakce Republikánské strany). Byla učiněna analogie . s případem Izraele, který se vyvíjel jako prosperující a bezpečná kvazidemokracie, zatímco setrvával ve stavu zmrazeného konfliktu a nevyřešených územních sporů se svými sousedy

Kromě děsivých událostí posledních dnů existuje mnoho důvodů, proč je tato myšlenka hluboce pošetilá. Patří mezi ně skutečnost, že kdyby Sýrie byla Ruskem, Izrael by nebyl Izraelem. Jinými slovy, kdyby Izrael nehraničil se zbídačenou zemí se zlomkem svého HDP a technologickými kapacitami, ale s jadernou ozbrojenou mocností se čtrnáctinásobkem HDP, pak by  se  Izrael  zcela jistě nevyvíjel jako úspěšná a prosperující demokracie. Neexistuje žádný způsob, jak by USA mohly trvale zajistit Ukrajinu ve válce s Ruskem s otevřeným koncem.

Snad nejdůležitější ze všeho je však způsob, jakým tato vize zcela ignoruje dopady na Evropu a zájmy USA v Evropě. To by příliš nevadilo, pokud by evropské země byly ekonomicky úspěšné a politicky stabilní, ale to rychle přestává platit.

Ve starém srdci EU se liberálně demokratická politika hroutí. Itálii vládne radikální konzervativní vláda. Průzkumy veřejného mínění ve Francii naznačují , že kdyby se volby konaly dnes, vyhrála by Marine Le Penová s velkým náskokem. Ve Švédsku – téměř neuvěřitelné na někoho, kdo prožil dlouhé nudné léto abbaesské švédské sociální demokracie – armáda je zavolána na  pomoc v boji proti násilí ze strany imigrantských drogových gangů a radikální nacionalističtí Švédští demokraté jsou druhou největší stranou.

Především je tu Německo, bez kterého se neobejde žádná stabilní a úspěšná Evropská unie. Německý historik Tarik Cyrul Amar  napsal :

„Dokonalé přilnutí Německa k západní politice vůči Rusku a Číně má zlověstnou cenu… Předpokládali jsme, že první zemí, která se pod ekonomickým napětím války o Ukrajinu zkroutí, bude Rusko. Ale co když je to Německo, kdo klopýtne jako první? Němci zdůrazňovali svou ekonomiku, nedůvěřovali svým elitám jako upřednostňoňujícím  cizí zájmy a byli rozčarováni centristickými hodnotami a metodami.

Zemské volby v Bavorsku a Hesensku tento měsíc ukázaly nárůst podpory pro pravicově nacionalistické strany Alternative fuer Deutschland (AfD) a Freie Waehler (Svobodný volič). Podle průzkumů veřejného mínění má nyní AfD celostátně druhou největší podporu, za křesťanskými demokraty, ale sociální demokraty odsouvá na třetí místo a je  daleko před Zelenými a liberály.

Všechny tradiční mainstreamové strany se dosud sjednocovaly v odmítání koalic s AfD. Pokud však bude pokračovat, nárůst podpory strany způsobí, že tento přístup bude stále více obtížnější. Buď bude muset CDU vytvořit vládní koalice s AfD (jak to již udělala sesterská strana CDU, Křesťanskosociální unie s Freie Waehler v Bavorsku), nebo všechny mainstreamové strany budou muset vytvořit stálé koalice, aby AfD udržely mimo vládu..

Druhý kurz by připomínal poslední roky Výmarské republiky a téměř jistě by ještě více posílil radikální strany, protože kritici vládní politiky by neměli kam jít. Nejradikálnějším návrhem je nazvat AfD neonacistickou stranou a zakázat ji, ale to by vedlo k masivním protestům a dohnalo by její příznivce k násilí. Ať se stane cokoli, zdá se, že Německo čeká dlouhé období hluboké politické nestability a polarizace.

Původní kořeny podpory AfD a podobných stran v Evropě spočívají ve strachu z masové migrace a nepřátelství vůči centralizačním (a někdy diktátorským) tendencím Evropské unie. Jejich podporu však výrazně zvýšila prohlubující se ekonomická recese , do níž se Německo uvrhlo v důsledku růstu cen energií v důsledku války na Ukrajině. Německý hospodářský úspěch v posledních desetiletích byl z velké části postaven na levném, hojném a spolehlivém ruském plynu.

Tento faktor pomohl maskovat zhoršující se strukturální defekty v německé ekonomice, které současná krize odhaluje. Ve spojení s koncem čínského boomu a ekonomickým válčením řízeným USA proti Číně je výsledkem, že se nyní v Německu vážně mluví o „ deindustrializaci “. Pokud by k tomu skutečně došlo, politické, sociální, kulturní a psychologické výsledky by mohly být katastrofální; neboť k obnově německé národní identity po roce 1945 došlo z velké části na základě „ekonomického zázraku“ a přesvědčení, že to odráží nadřazený německý model spolupráce mezi kapitálem a prací a silnou průmyslově založenou střední třídu (tzv. tzv. Mittelstand ). Pokud se víra v tyto hodnoty  zhroutí, mohli bychom se dívat na něco podobného národnímu nervovému zhroucení.

Nekončící polozamrzlá válka na Ukrajině by drasticky zhoršila hospodářský úpadek Německa – a Evropy – a následný politický nepořádek. Zejména ve spojení s opakovanými krizemi na Blízkém východě by to znemožnilo obnovení stability cen energií. Takový konflikt by nevyhnutelně periodicky přerostl ve velké bitvy, které by mohly vést k novým ruským vítězstvím. Existovalo by trvalé riziko, že nezamýšlená kolize mezi Ruskem a NATO může eskalovat až k jaderné válce. Nemělo by být těžké si představit, co by to udělalo s důvěrou podniků v Evropě.

Američané mají nyní tendenci si blahopřát k tomu, že se Evropa podřídila americké strategii v důsledku války na Ukrajině. To podceňuje ohrožení Evropy a tamních zájmů USA. Hrozba, jak je popsána, je v drtivé většině vnitřní, vyplývající ze smrtícího koktejlu ekonomické stagnace, nekontrolované migrace a politického extremismu, zhoršeného válkou na Ukrajině. Pokud budou současné vzorce pokračovat, výsledkem bude ochromit Evropu jak ekonomicky, tak politicky.

Hospodářská prosperita a liberální demokracie v Evropě tvoří klíčový pilíř americké moci ve světě, a proto jsou zásadním národním zájmem USA. Bez nich bude vlastní ekonomická síla Ameriky vážně oslabena a prestiž demokracie ve světě bude zničena. Pokud se USA zhroutí v Evropě, nebude mít žádný smysl prezentovat se jako vůdce demokracie v Asii.

Spojené státy navíc vedly v Evropě dvě světové války a studenou válku, aby zabránily tomu, aby se velké ekonomiky západní Evropy dostaly pod kontrolu nepřátelské velmoci. Ještě zhruba před deseti lety se žádnému Američanovi ani nesnilo, že uvidí Ukrajinu tímto způsobem. Pokud tedy analýza USA je taková, že Ukrajina nemůže zvítězit, v zájmu Evropy a tamních životně důležitých zájmů USA, měl by Washington vynaložit veškeré své úsilí na dosažení brzkého míru.

Autor:

Anatol Lieven

řídí program Eurasia v Quincy Institute for Responsible Statecraft. Dříve byl profesorem na Georgetown University v Kataru a na katedře válečných studií King’s College v Londýně. Působil také jako člen poradního výboru odboru jižní Asie Britského ministerstva zahraničí a Commonwealth Office a akademické rady diskusního klubu Valdai v Rusku. Je držitelem titulu BA a PhD v oboru historie a politologie na Cambridge University v Anglii.