Obhajoba svobody slova stará sto let je dnes aktuálnější než kdy jindy

Náhled americké společnosti na svobodu slova se vyvíjel a výklad prvního dodatku je určován desítkami rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V řadě precedenčních rozhodnutí Nejvyšší soud stanovil, že určité typy projevů mají pouze ‘malou’ hodnotu pro potřeby ochrany prvním dodatkem. Mezi projevy s ‘malou’ hodnotu patří například pomluva. Pomluva jako projev s ‘malou’ hodnotou si nezaslouží silné ochrany, a proto soud stanovil, že úmyslně lživá prohlášení mohou pro ty, kteří je vyslovili, znamenat odpovědnost za škodu. Dále do kategorie projevů s malou hodnotou zařadili soudci v dalších precedenčních rozhodnutích ohrožující slova, jako například „zabiju tě, když mi nedáš peníze”, nebo pornografii.

Poslední širokou kategorií s malou ochranou jsou komerční sdělení, u kterých Ústava chrání svobodu slova výrazně méně než u jiných projevů. Zjednodušeně řečeno může stát zakázat zavádějící komerční reklamu, ale nemůže zakázat zavádějící politický projev.

Nelze volat hoří v divadle

Projevy, které nespadají do kategorie projevů s malou hodnotou, požívají široké ochrany americké Ústavy. Nicméně i u nich se názor vyvíjel a formoval v přelomových rozhodnutích. Jedním z takových je případ Abrams versus United States, který rozhodoval Nejvyšší soud v roce 1919. Případ je hojně citován díky stanovisku soudce O. Holmese, ve kterém položil základy současné interpretace svobody projevu v USA.

Soudce Holmes je známý jako autor rčení, že ani nejstriktnější výklad ústavní ochrany svobody projevu nemůže před spravedlivým trestem ochránit člověka, který začne v plném divadle křičet „hoří”. Zápis na seznam historických soudních stanovisek si však získal svojí obhajobou svobody slova v případu Abrams versus United States.

Abrams versus United States

Případ Abrams se týkal skupiny ruských protiválečných aktivistů, kteří byli zatčeni podle zákona o pobuřování z roku 1918. Tento zákon přijal Kongres v reakci na vypuknutí první světové války a výslovně v něm zakazoval „šíření, tisk nebo publikování jakéhokoli materiálu, který používá vulgární nebo neloajální jazyk týkající se vlády Spojených států”, a dále zakazoval „úmyslné podněcování k omezení produkce věcí potřebných k vedení války”.

Ruští aktivisté v čele s mužem jménem Jacob Abrams byli zatčeni, protože v New Yorku distribuovali letáky, které se kriticky vyjadřovaly k roli Spojených států v první světové válce. Obhajoba tvrdila, že činnost ruských aktivistů spadá pod ochranu prvního dodatku Ústavy.

Nejvyšší soud argumenty obhajoby odmítl. V poměru sedm ku dvěma potvrdil rozhodnutí nižších soudů, že roznášení letáků není chráněno prvním dodatkem Ústavy. Dva soudci byli proti. Jedním z nich byl soudce Holmes, který sepsal nesouhlasné stanovisko, jež je citováno dodnes:

„Pronásledování za vyjádření názorů se mi zdá naprosto logické. Pokud nemáte pochybnosti o svých předpokladech nebo své moci a toužíte po určitém výsledku celým svým srdcem, je přirozené, když vyjádříte svoji touhu v zákoně a smetete jakoukoli opozici.

Ale když si lidé uvědomí, že čas převrátil mnoho názorů, za které se bojovalo, mohou dojít k závěru, že nakonec bude žádaného dobra lépe dosaženo svobodnou výměnou názorů. Že nejlepší zkouškou pravdy je síla myšlenky, která je akceptována v konkurenční výměně názorů, a že pravda je jedinou pozicí, na jejímž základě mají být plněna přání lidí. To je teorie naší Ústavy.

Je to experiment, jako je celý život experimentem. Každý rok, když ne každý den, musíme spoléhat při své spáse na nějaké proroctví, které je postaveno na nedokonalém poznání. I když je tento experiment součástí našeho systému, myslím, že bychom měli být navěky ostražití proti pokusům kontrolovat vyjádření názorů, které se nám hnusí a věříme, že jsou obtěžkány smrtí.

Pouze stav nouze znamenající okamžité nebezpečí, pokud necháme nápravu zlých názorů na test času, pouze taková nouze nás opravňuje k tomu, abychom udělali výjimku z širokého pokynu, že Kongres nesmí přijmout žádný zákon omezující svobodu slova.”

Nejvyšší soud potvrdil trest pro Abramse. Stanovisko soudce Holmese je však i dnes považováno za jedno z nejznámějších nesouhlasných stanovisek a ovlivnilo rozhodnutí Nejvyššího soudu v pozdějších letech, která posílila ochranu svobody slova i za cenu toho, že lidé budou říkat věci, které ostatním připadají odporné. Jako v případě Brandenburg, kdy soud zamítl trest pro člena Ku Klux Klanu za výzvy k vystěhování černochů.