Opotřebování čili “attrition”

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí.

(Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.)

Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste).

V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom “porazit na hlavu”, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom “opotřebovává” a není přitom zároveň “opotřebováván”.

Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží.

Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí.

Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové.

Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá.

Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji.

Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno.

Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků.

(Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.)

K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou.

(Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.)

To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy.

Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní.

Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou na cca 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než 7 miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost.

To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní.

Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní.

Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20-30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod.

Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo.

V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa.

Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo … ?

Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay? Odpovězte si sami; prozatím adios a ozvu se zase po víkendu.