Panika! Vláda nás tajně pošle na Ukrajinu! A nebo ne? Za jakých podmínek a kdo (ne)může vyhlásit válku, vyslat síly a mobilizovat

Je fascinující, kolik inteligentních lidí se pohybuje na nebo za hranou paniky z údajné hrozby, že se ČR nebo NATO hodlá zapojit do války na Ukrajině svými vojáky, nebo dokonce „nedobrovolně mobilizovanými“ civilisty, a prý už o tom byly podepsány tajné „pakty“ s ukrajinskou vládou. Pro normální lidi dobrá a pro lháře špatná z práva: nic takového nedovoluje Ústava ČR ani naše zákony, dá se to objektivně dohledat a prokázat, a Armáda ČR má povinnost takovému hypotetickému rozkazu vlády odepřít poslušnost.

Stačí nebýt intelektuálně líný a namísto hltání hysterie na sociálních  sítích a cucání si názorů z prstu si jít přečíst platné zákony.

Tím samozřejmě nemyslím vytrhnout si z kontextu jediný paragraf, ten překroutit a zase nadšeně panikařit. Je nutné znát absolutní základy práva, a znát kontext a hierarchii zákonů. To všechno vám dá tento článek.

Základní principy fungování a výkladu práva, a jejich zdroje

V právu platí několik základních pravidel. Jedno z nich je, že právní normy jsou hierarchické: nejvýše je Ústava, pod ní Ústavní zákony, pod nimi normální zákony, pod nimi vyhlášky. Říká se tomu „kolizní pravidlo lex superior derogat lex inferiori.“

V českém právním systému je toto kolizní pravidlo naprosto zásadně ovlivněno ještě Článkem 2 naší Ústavy, který zavádí celosvětově poměrně výjimečně tvrdý nárok: stát nesmí dělat nic, k čemu není výslovně zmocněn nějakým zákonem. Říká se tomu „princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí“:

Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Na individuální úrovni to policajti a úředníci totálně ignorují, ovšem na systémové úrovni se to musí respektovat. To znamená, že pokud vláda nebo ministerstvo nebo úřad něco chtějí, musejí si na to pořídit zákon, který je k tomu tzv. „zmocní“. V opačném případě jim to soud musí sestřelit, a také to udělá. Je to proto, že podle Ústavy jsme „parlamentní zřízení“, což znamená že jak vláda, tak prezident se zodpovídají parlamentu.

Parlament výslovně „dominuje nad výkonnou mocí, zejména nad vládou“:

Další právní princip je, že zákon je pouze z principu nedokonalým nástrojem ke
1) sdělení vůle zákonodárce a
2) dosažení účelu sledovaného zákonem.

Žádný zákon totiž z principu nemůže vystihnout všechny myslitelné situace. Proto nemáme robotický automat na rozsudky, nýbrž soudy, které musí vykládat zákon v kontextu dané situace.

Jak soud vykládá zákony? Právě s přihlédnutím k účelu sledovanému zákonem a vůli zákonodárce. A jak soud zjistí, jaká byla vůle zákonodárce?

Jednak v důvodové zprávě. Ta je nedílnou přílohou textu zákona při jeho projednávání v Parlamentu, a je pak uložena v archivu téhož. Je veřejně přístupná a je nutné si ji přečíst pro porozumění významu a výkladu paragrafových ustanovení. Pokud si vymyslíte výklad paragrafu, který je v radikálním rozporu s důvodovou zprávou téhož zákona, soud vám to shodí.

A jednak v komentářích. Komentář není právně závazný, ale zahrnuje kondenzované shrnutí důvodových zpráv a navíc k tomu i rozsudky soudů zejména nejvyšších instancí, které -ač naše justice nefunguje na bázi precedentů- autoritativně vykládají vůli a účel zákona pro určité konkrétní kontexty.

Které české zákony regulují vstup do války, odvody, mobilizaci

Pokud chce libovolný Čech pochopit, co vláda může či nemůže v oblasti války, mobilizace a odvodů, potřebuje tyto dokumenty.

Zaprvé: kopii Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Tyto si dejte permanentně do záložek prohlížeče:
https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

Zadruhé: odkazy na Ústavní zákony. Tím je zejména Ústavní zákon 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR.

Zatřetí: zákony běžné právní síly o obraně, odvodech, vojácích atd. Hezky všechny pohromadě je odkazuje MOČR na stránce „základní zákony v působnosti Ministerstva obrany„.

Začtvrté: komentář k Ústavě. Zkuste si do vyhledávače zadat „Ústava České republiky_ Komentář – KO1_1993CZ“ a stahujte rychle, než to smažou. Je to komentář Rychetského, takže jakkoli není závazný – zachycuje ústavněprávní názory předsedy Ústavního soudu.

A potom jsou tu zákony 222/1999 Sb. O Zajišťování obrany ČR, a 219/1999 Sb. O Ozbrojených silách ČR.

To všechno musíte poskládat dohromady, abyste mohli doopravdy říci a chápat, co zákony říkají a co z toho plyne.

Ucelený pohled na podmínky vstupu ČR do války a mobilizaci

Ústava hovoří naprosto jednoznačně. Ohledně války je v ní klíčové:

(1) Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.

(2) Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.

(3) Parlament vyslovuje souhlas
a) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky,
b) s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky,
nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě.

(4) Vláda rozhoduje o vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky a o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60 dnů, jde-li o
a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení,
b) účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu,
c) účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích.

(6) O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu. Parlament může rozhodnutí vlády zrušit; ke zrušení rozhodnutí vlády postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor přijaté nadpoloviční většinou všech členů komory.

Zásadní důsledky:

• Je důsledně rozlišováno mezi „vyhlášením válečného stavu“ a „vysláním vojsk“. Komentář k Ústavě čl. 43 podotýká, že je to poměrně zřídka viděné dělení, a „vysláním vojsk“ se zpravidla rozumí jiná zahraniční mise, než vstup do války: záchrana rukojmích, protiteroristická mise, pomoc armády proti živelným pohromám aj.
• Nasadit armádu do války je možné pouze při vyhlášení válečného stavu
• Armáda ČR nesmí být povolána do války pokud se nejedno BUĎ o obranu území ČR, NEBO o plnění smluvních závazků o společné obraně
• o smluvních závazcích o společné obraně rozhoduje parlament, nikoli vláda
• Parlament může vládě kdykoli zatrhnout i to, k čemu je vláda zmocněna samostatně odst.4, a to pouhým usnesením

To dále rozvádí a upřesňuje Ústavní zákon o bezpečnosti. Z něj je klíčové:

Čl.1
Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů,
zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu.

Čl.2
(1) Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový
stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav

(1) Ozbrojené síly jsou doplňovány na základě branné povinnosti

Z toho plyne:

• Obrana území ČR, životů a zdraví občanů je základní povinnost státu – tedy důležitější, než sociální dávky, důchody, stavba dálnic nebo třeba i zdravotnictví (zákon o zdravotních službách žádnou klauzuli o „základní povinnosti státu“ nemá)
• jelikož Nouzový stav a SoS platí jen „dovnitř“, k plnění mezinárodních závazků o společné obraně je nutné vyhlásit výhradně Válečný stav – jinak to nejde
• Občané ČR-nevojáci podléhají branné povinnosti

Co to znamená, když tyto zákony propojíte?

Čeští vojáci nemohou být vysláni do války na Ukrajině, pokud by parlament ČR nevyhlásil válečný stav.

Parlament ČR nemůže vyhlásit válečný stav, pokud není BUĎ napadeno fyzické území ČR, nebo napaden takový náš spojenec, se kterým máme uzavřenou mezinárodní smlouvu o společné obraně proti napadení.

S Ukrajinou žádnou takovou smlouvu uzavřenou nemáme a ani se prokazatelně neprojednává ani na vládě, ani ve Sněmovně. Viz dále.

V žádném jiném případě není vstup ČR do války možný, protože Ústava to ve článku 43. nedovoluje a ve Článku 2 to naopak zakazuje.

Prověřujeme drby o „kyjevském paktu“

Někteří prodavači strachu, zejména profesor ekonomie Staněk, nádhernou rétorikou prodavačů hrnců („ale víte, co je to kyjevský pakt? Mělo by vás to zajímat!“) tvrdí, že toto všechno již prý vláda obešla. Prý uzavřela se Zelenským tajnou smlouvu o kolektivní obraně, „Kyjevský pakt“, kvůli kterými všechny Čechy a Slováky vláda „nažene do mlýnku na maso“. Bojte se, děste se, a tady klikněte na tlačítko Odebírat!

To naráží na jeden zásadní problém: jak říká Ústava a zákony viz výše, neexistuje, aby si vláda sama o sobě upekla nějakou tajnou smlouvu, díky které by pak mohla vyslat armádu. Nemůže a nesmí. Armádu ČR nelze nasadit do války bez parlamentem schválené smlouvy o společné obraně proti napadení. A tak prodavači strachu udělali fatální taktickou chybu: prohlásili, že „už je to ve sněmovně“.

Jenže víte – náš zákonodárný proces je, na evropské poměry, naprosto unikátně transparentní. Nejen že lze vše, co bylo předloženo ke čtení ve Sněmovně, dohledat a procházet na stránkách Sněmovny.

Dokonce i materiály, které vláda teprve připravuje a projedná před odesláním do Sněmovny, jsou již viditelné v systému ODOK.

Tak se na ně podívejme. Je „kyjevský pakt“, vůbec jakákoli zahraniční smlouva s Ukrajinou, projednávána ve sněmovně? Svítí nám v registru projednávaných mezinárodních smluv Sněmovny? Ne:

Tak jdeme do ODOKu. Co si vláda peče s Ukrajinou o „obranných paktech“, co navrhuje nebo navrhla sněmovně? S Ukrajinou spoustu, ale o vzájemné obraně nic:

Ale tak možná se prodavači strachu jen spletli, třeba to vláda připravuje, ale do Sněmovny ještě neposlala. Tak se na to mrkneme! ODOK zVlády – „Ukrajin*“ nic. Ale co *Kyjev*? Ha, ano, máme to?

Aha, nemáme. Je to jen pravěký archivní dokument z roku 2008, kde se píše:

Účast ministra a předsedy Legislativní rady vlády Cyrila Svobody na Mezinárodním fóru věnovaném 75. výročí hladomoru na Ukrajině (Kyjev, 21. až 23. listopadu 2008)

Jejda, někdo nám tu lhal. Jaké to překvapení.

Vždycky, když se vám nějaký Prodavač Strachu snaží nabulíkovat, že se právě chystá strašná konspirace a už je to v parlamentu… Se prostě podívejte sami. Dvě kliknutí a vidíte.

Mimo to – pokud máte nějaké životní zkušenosti, vypěstujete si cit pro jazyk. Západ a po desetiletí již i ČR používá pro své a partnerské zahraniční smlouvy pojmy „smlouva“, „úmluva“, „aliance“, „dohoda“ apod. Oproti tomu Rusové odjakživa používají slovíčko „pakt“ zejména když hovoří o někom, koho nemají rádi. Například NATO, kterému my říkáme „severoatlantická aliance“, Rusové a jejich slovenští přátelé s urputností buldočka říkají „severoatlantický pakt“. Analogicky Západ říkal na oplátku Varšavské smlouvě „Varšavský pakt“.

Je to jako ve starém vtipu: „špioni jsou jejich, rozvědčíci naši.“ Pakt je vždycky nepřátelský. Takže „Kyjevský pakt“? Samotný termín očividně pochází od někoho, kdo nesnáší Ukrajinu a západní pomoc jí – od Ruska nebo našich slovenských soudruhů.

Armáda má nikoli možnost, ale výslovně povinnost nesplnit zločinný rozkaz

I kdyby vláda zkusila rozkázat armádě účast ve válce nedovolené Ústavou bez souhlasu Parlamentu, armáda by se jí vzbouřila – protože musí. Je to její povinnost. Všechny armády NATO mají v důsledku Norimberského procesu právně zakotvené, že voják nejenže nemusí poslechnout nezákonný rozkaz – ale pokud je rozkaz trestným činem, potom jej voják výslovně poslechnout přímo nesmí.

V našem zákonu je to v Hlavě II – „Základní povinnosti vojáků a nadřízených“ – paragraf 48:

(2) Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit.

Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.

Jít do války neposvěcené Ústavou trestný čin je – protože jelikož zákon 222/1999 Sb. O zajišťování obrany ČR definuje obranu takto:

(1) Obrana státu je souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního
státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením.

Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému
obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému

Plyne z toho, že nasazení armády v rozporu s Ústavou, tzn. nikoli na obranu území ČR ani smluvního spojence, není obrannou válkou, a tedy je krom zjevné protiústavnosti a nelegálnosti na základě článků 2 a 43 Ústavy ČR i přinejmenším podezřelá z trestného činu Podněcování útočné války dle §406 Trestního zákoníku – ergo vojáci musí protiústavní rozkaz k válce v zájmu ne-smluvního ne-spojence odepřít.

(Tohle je samozřejmě trošku účelová interpretace, ale každý voják ví, že vyhlášení války a vyslání armády do války v rozporu s Ústavou je nelegální, akorát že samotné porušení ústavy není trestný čin a tudíž by jej musel splnit, kdyby na tom nadřízený přesto trval. Namapovat vyslání do války v rozporu s Ústavou na §406 ale z dikce zákona 222/1999Sb. lze, a to už voják odepřít poslušnost musí, protože se jedná o trestný čin.)

Chybějící dílek skládačky – mezinárodní smlouvy

Jaksi bokem k „domácímu“ právu stojí mezinárodní právo v trošku schizofrenní pozici. Je totiž zároveň vahou nadřazeno i Ústavě, protože kdyby stát něco podepsal a pak prohlásil „ale ono to vlastně neplatí protože naše Ústava“, neexistovala by právní jistota. Jenže zároveň platí, že Ústava je nejvyšší zákon.

Rozhřešení je podobné, jako katolický katechismus versus Bible: prohlásí se, že Ústava a mezinárodní právo nemohou být v rozporu, čímž zaručeně nekolidují. A pokud se zdá, že kolidují, je to určitě jen mylný dojem, který se spraví výkladem.

V praxi by to měl zajišťovat zákonodárný proces, kdy Sněmovna, Senát nebo Ústavní soud jednoduše zakážou ratifikaci takové mezinárodní smlouvy, která by byla v rozporu s Ústavou – aby kolize nemohla vzniknout.

Každopádně z hlediska války jsou klíčové tyto mezinárodní smlouvy, které ČR ratifikovala:

• Charta OSN – ve sbírce jako 30/1947 Sb.
  Klíčové: dovoluje výhradně válku v sebeobraně proti vojenskému napadení, ať individuální nebo kolektivní – nikoli za prosazování zájmů či řešení sporů.
• Mezinárodní Humanitární a válečné Právo (na portále IHL Mezinárodního Červeného Kříže)
  MZČR oficiálně akceptuje IHL IIRC jako závazné pro ČR. IHL mimo jiné jasně stanoví, co je právně vstup cizího státu do války: nikoli posílání zbraní, ale pokud cizí stát dovolí použít své základny k vypravováno bojových misí jedné ze stran konfliktu, sdílí zaměřovací data za podmínky, že je to v reálném čase a v přesnosti dostačující pro navedení zbraní, atd. Tedy – podle mezinárodního válečného práva Bělorusko je účastníkem války na Ukrajině, protože z něj startovaly ruské bojové lety; ale Polsko není, protože z něj odjíždí jen bedny s municí a nevyzbrojená, nebojeschopná bojová technika na transporty.
• Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (na stránkách MOČR)
  Rozšiřuje Chartu OSN, výslovně zakazuje anexe, invaze a útok na území cizího státu-signatáře, zakotvuje neměnitelnost hranic signatářů násilnou cestou s výjimkou práva menšin na sebeurčení – ta se však týká vyhlášení nezávislosti, nikoli odtržení se a připojení k jinému státu.
• Severoatlantická smlouva (na stránkách MOČR)
  Odvolává se výslovně na Chartu OSN a mapuje článek 5 na „kolektivní sebeobranu“ z Charty OSN:

  Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru.

Ústava ČR zakazuje válečné nasazení vojsk ČR v zahraničí, pokud se nejedná o společnou obranu smluvních stran. Takovou smlouvu o společné obraně má ČR jen v NATO.

Článek 5 NATO se výslovně týká výhradně smluvních stran NATO, tedy stávajících členů. Jediný případ v historii, kdy byl aktivován Článek 5 NATO, bylo 11. září 2001, kdy jej aktivovaly USA proti Al-Kajdě a Talibanu v Afghanistánu.

Ukrajina není členem NATO, podle závazných úmluv NATO se jím nemůže stát dokud je ve válce a nemá dořešené hranice, a NATO opakovaně striktně trvá na tom, že bude hájit „každý palec území členů NATO“ – ale ani o krok dál.

Altermédia teď hysterčí z výroků předsedy Vojenského výrobu NATO, Bauera vytrženého z kontextu – že „NATO je připraveno na přímou konfrontaci s Ruskem“. Jenže Bauer řekl něco jiného – celé to znělo takto:

Toto je pro Rusko důležitý signál (…) Že jsme připraveni, pokud se [oni] rozhodnou jít po NATO. Toto je červená linie. Pokud je zde červená linie, pak je to Rusko překračující naše [státní] hranice.

Stejně tak oficiální pozice NATO je tato:

NATO není ve válce s Ruskem, a nechceme konfrontaci s Ruskem. NATO pouze podporuje Ukrajinu v jejím právu na sebeobranu, jak je zakotveno v Chartě OSN.

Během uplynulých měsíců jsme přijali striktně obranná opatření na posílení jednotek NATO ve východní části Aliance. To vyloučí nedorozumění, že by Moskva mohla mít pochyby o naší připravenosti chránit a bránit všechny členy Aliance.

Náš hlavní úkol je udržet našich třicet členů v bezpečí. Máme zodpovědnost zajistit, že konflikt nebude eskalovat a nerozšíří se mimo hranice Ukrajiny, protože to by bylo ještě více devastující a ještě více nebezpečné.

Rekapitulace

ČR žádné vojáky do války na Ukrajinu poslat nemůže, protože jí to zakazuje Ústava. Protože ČR nemá s Ukrajinou žádnou smlouvu o kolektivní obraně, žádná taková smlouva není v Parlamentu ani předložená vládou, prostě prokazatelně neexistuje.

Vláda nemůže nic takového dělat sama, protože se zodpovídá parlamentu, podle Ústavy je mu podřízena, a Parlament má pravomoc vládě jakoukoli její svévoli v otázkách války pouhým nadpolovičním usnesením okamžitě zrušit.

NATO v žádném případě nehodlá riskovat válku s Ruskem, brání výhradně své území a Ukrajinu ani nechce, ani dle svých stanov nemůže přijmout, dokud válka neskončí. Jen dodává zbraně a zpravodajské informace v „non-weapon-track“ kvalitě a aktuálnosti.

Rusko (mimo blouznícího Goebblese-Solovjeva) dobře ví, že dodávky zbraní v nebojeschopném stavu bez posádek jsou legitimní a právně i vojensky na cizím území nenapadnutelná záležitost, což výslovně potvrdil i ředitel Ruské Rady Mezinárodních Vztahů Kortunov (což je diplomat promovaný na MGIMO, řídí RRMV zřízenou prezidentským dekretem, a je poradce Putina – úplně jiná liga, než televizní hysterik Solovjev.) Mohou je jen ostřelovat poté, co překročí hranice Ukrajiny. Což je (mezinárodněválečněprávně) legitimní, to už je věc Ukrajinců aby si je schovali.

Navíc, jak konstatuje Kortunov, „ani Rusko, ani NATO nechtějí zapojení do vzájemného konfliktu, protože obě strany dobře ví, že by bylo nesmírně těžké jej udržet nejaderný.“

Mobilizace se týká jen vojáků v záloze – a pro nasazení mimo území ČR ji lze zahájit pouze ve Válečném stavu, o kterém nerozhoduje ani vláda, ani prezident, nýbrž celý Parlament.

Nedobrovolné odvody se týkají jen Válečného stavu, kdy by armáda potřebovala více personálu, než mají Aktivní zálohy a Zálohy – a takový Válečný stav nemůže být ve prospěch Ukrajiny, protože ta není členem smluvní organizace kolektivní bezpečnosti dohromady s ČR.

I kdyby vláda zkusila zákony natvrdo ignorovat a prosadit si svou, vojáci AČR mají přímo povinnost odepřít splnění takového nelegálního rozkazu – zapojení do války bez jejího vyhlášení Parlamentem, protože by to byl trestný čin, který je každý voják ze zákona povinen odepřít.

Ať už to na Ukrajině dopadne jakkoli, Česká Republika ve válce na Ukrajině zapojena není, nebude a nemusí se vůbec vzrušovat.

Stačí jen znát alespoň elementární zákony, obtěžovat se rozkliknout, jaké materiály se doopravdy a nejen podle smyšlenek prodavačů strachu projednávají ve Sněmovně (PSP.cz) a na vládě (ODOK.cz), a trochu kriticky myslet.

(Kde „Kritické myšlení“ opravdu není totéž, jako vždy slepě a reflexivně věřit 180° opaku toho, co říká ČT1, potažmo slepě a bez ověřování věřit všemu, co hlásá takzvaná alternativa. „Kriticky“ naopak znamená nevěřit nikomu, drazí přátelé. Ani těm, jejichž úderné titulky vám konvergují. Ba ani mě nevěřte. Jděte a přečtěte si ty zákony sami. Já vás jen nasměroval.)