Pokrok znamená návrat |

Sdílet článek:

BENJAMIN KURAS

„Kupředu do minulosti“ je titulek seriálu komentářů a rozhovorů na internetovém Radiu Universum. Jestli nad ním kroutíte hlavou a připadá vám bizarní až nesmyslný, nejste sami. Podivují se nad ním i někteří jeho účastníci, včetně takových, kteří na témata v něm obsažená zasvěceně hovoří. Nejsem si dokonce jistý, zda mu zcela rozumí i sama redakce, která jej vymyslela.

Do minulosti se přece chodí zpět čili zpátečnicky. A kupředu se přece jde do budoucna, čili pokrokově. To pak už se jen tak nechodí, nýbrž rovnou kráčí. Postaru se žít nedá, žijme nově, mládí vpřed. A podobná hesla, jaká pokrok provázejí modernismem a pak postmodernismem, a pak dalším progresivismem a liberální demokracií a pak čímsi, co ještě ani nemá jméno, až se někde narazí do zdi nebo dokráčí na pokraj propasti. Vždy pod vedením osvícených řad, kterým se dříve říkalo „avant-garde“, dnes „woke“.

U propasti couvej!

„Když dojdeš na pokraj propasti, začni rychle couvat,“ radívali talmudičtí rabíni. Teda on to radí i selský rozum, na to ani nepotřebujete pámbíčkáře. Jenže kdo dnes naslouchá selskému rozumu, dostává nálepky plné ohyzdných konotací a hysterických emocí, jichž bychom raději zůstali ušetřeni. Tak se smiřujeme s vírou, že pokrok se zastavit nedá.

Dá se s ním ale dělat něco lepšího. Hodně lepšího. Vědecky to možná souvisí s objevy relativity času a kvantové mechaniky, v níž lze v čase dlít na několika místech zároveň, v budoucnu i v minulu, případně všude ve věčnu, kde čas není přímka, nýbrž kruh či dokonce koule, a místo kráčení vpřed se motá dokola kolem.

Filozoficky a historicky to v naší době objevil poměrně málo známý a hodně zanedbávaný francouzský myslitel Guillaume Faye. Málo známý, protože pravicově konzervativní. Zanedbávaný, protože dnešnímu levicovému liberalismu nic neříkající.

Katastrofa liberalismu

Jenže tomu liberalismu už pár desetiletí dochází dech. Faye to pozoroval už od 80. let minulého století, kdy opustil de Benoistovu „Novou pravici“ francouzských filozofů. Místo, aby se s ní podílel na konzervativních snahách o zastavení pádu Evropy a liberalismu, začínal se připravovat na jejich krach – který už vnímal jako nezastavitelný, neboť působený „konvergencí katastrof“.

Těch vnímal příliš mnoho, než aby se dalo všem ubránit. Vyjmenoval je jako „ekologické, demografické, ekonomické, náboženské, epidemické a geopolitické.“ Jako příčinu kolapsu Evropy identifikoval „implementaci jejích ideologických plánů.“ Jednodušeji řečeno, ničíme se sami svou ideologií modernismu, která koliduje s realitou.

Ta ideologie si sice stále ještě říká liberalismus, ale ve skutečnosti se nám cvrkla na několik utopických prvků, které ji ženou do záhuby: egocentrický individualismus, rovnostářství, ztráta mužnosti („devirilizace“) a víra v trvalý materiální pokrok (alias „udržitelný růst“) pro všechny. „Modernismus selhal a modernisté jsou ti skuteční reakcionáři.“

A začal konstruovat civilizačně-politickou „vizi post-katastrofického věku“, kterou zveřejnil v roce 1999 v nenápadné knížečce, pod názvem „Archeofuturisme“. Což se dá přeložit jako „budoucnost dávnosti“. Vysvětluje ji jako návrat k „archaickému nastavení mysli“, které by oživovalo přirozeně vyvíjené hierarchie hodnot, ale i společenských a ekonomických žebříčků dávajících společnosti řád, smysl a stabilitu.

Cesta k němu vede oživováním historické paměti a obnovováním „virility“ (s prvky jako statečnost, výdrž, kreativita, loajalita, fair-play). Podle historických vzorů zakořeněných v hrdinských mýtech a legendách západní civilizace, které stále ještě rádi říkáme „anticko-biblická“, i když z antiky ani z Bible už téměř nic neznáme.

Obnova v návratu

Je těch Fayových vizí 250 stránek, zaměřených na téměř všechny aspekty západní civilizace, jejích vad, selhání, promarněných možností a budoucích nadějí. My zde na chvíli nakoukneme do jednoho z těch „archeo-pramenů“ a všimneme si něčeho, co uniklo i Fayovi a co by jeho vizi potvrzovalo. Skrývá se to v samotném jazyce a k jeho objevení mě přivedlo nezřízené lingvistické požitkářství.

„Obnov nás po svém, Hospodine, abychom se my mohli navrátit a ty oživil naše dny jako za pradávna.“ Jedna z hebrejských modliteb činících pokání v Den smíření Yom Kipur. Citát z biblické knihy Pláč Jeremiášův.

To „pradávno“ se v hebrejštině řekne „kedem“. Ze souhláskového kmene K-D-M. Pravěký nebo pradávný je „kadum“. Prapůvodní (též prototyp nebo archetyp) je „kadmon“. Ale teď pozor: Pokrok je „kidma“. Pokročit je „hitkadem“. Pokrokový je „mitkadem“. Iraelská Strana pokroku se jmenuje Kadima. Pokrok je návrat.

To čumíte. A nelžete, že ne.

Kupředu do minulosti. Fofrem.