„Polsko nebude nikdo vydírat!“ Projev premiéra Mateusze Morawieckého v Evropském parlamentu

Polský předseda vlády Mateusz Morawiecki vystoupil v úterý v Evropském parlamentu, kde obhajoval pozici Varšavy ve vleklém sporu o stav právního státu v Polsku. Morawiecki zdůraznil, že Polsko zůstává loajálním členem EU. Trvá ovšem na dodržování zásady svěření pravomocí, podle níž Unie může jednat pouze v mezích kompetencí svěřených jí členskými státy v zakládacích smlouvách. EU není státem, ale společenstvím 27 států. Ony jsou suverény, ony jsou „pány smluv“ a ony vymezují rozsah pravomocí Unie. Vzhledem k významu projevu ho přinášíme v plném znění v češtině. Klíčové pasáže jsme zvýraznili.

• Projev polského premiéra Mateusze Morawieckého v Evropském parlamentu 19. října 2021

Pane předsedo,

Paní předsedkyně,

Paní poslankyně a pánové poslanci,

Stojím dnes před vámi zde v parlamentu, abych vyložil náš postoj k některým elementárním otázkám, jež považuji pro budoucnost Evropské unie za zásadní. Nejenom pro budoucnost Polska, ale také pro budoucnost celé naší unie.

Zaprvé budu hovořit o krizích, jimž dnes Evropa čelí – a jimiž bychom se měli zabývat.

Zadruhé  budu hovořit o pravidlech a o standardech – jež by měly být vždy pro všechny stejné – a o tom, že příliš často takové nejsou.

Zatřetí budu prezentovat názor na principy, podle nichž by žádný orgán veřejné moci neměl přijímat jakákoliv opatření, aniž by k nim měl právní základ.

Čtvrtý bod mého vystoupení se bude týkat nálezu polského ústavního soudu – a toho, co tento verdikt a další podobná rozhodnutí pro Evropskou unii znamenají. Ten bod pojednává také o významu rozmanitosti a vzájemného respektu.

Následně, za páté, představím náš pohled na ústavní pluralismus. Dále poukážu na obrovská rizika, jež  pro celé  společenství vyplývají z aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie a jež se v Polsku již naplňují.

Nakonec pak shrnu všechny konkluze a pohlédnu s nadějí – jak věřím –  do budoucnosti.

Začnu základní věcí – jsou to výzvy, jež mají klíčovou roli pro naši společnou budoucnost.

Vážené poslankyně, vážení poslanci! Sociální nerovnosti, inflace a rostoucí životní náklady, které mají dopad na všechny občany Evropy, vnější hrozby, rostoucí veřejný dluh, nelegální imigrace či energetická krize, jež umocňuje výzvy klimatické politiky, se projevují v  sociálním neklidu a rozšiřují řadu závažných problémů.

Dluhová krize nás poprvé po válce postavila před otázku, zda dokážeme dalším generacím zajistit lepší život.

V blízkosti našich hranic narůstá neklid. Na jihu se oblast Středozemního moře stala pod  náporem milionů lidí dějištěm tragédií. Na východě čelíme  agresivní politice Ruska, které se uchyluje dokonce i k válkám, jen aby zemím v našem sousedství znemožnilo zvolit si evropskou cestu.

Ocitli jsme se dnes na prahu obrovské plynové a energetické krize. Náhlý nárůst cen  – způsobený mj. záměrnými kroky ruských společností – staví už dnes mnohé firmy v Evropě před volbou, zda mají omezit výrobu, anebo přenést  náklady na spotřebitele. Rozsah této krize může už v nejbližších týdnech otřást Evropou. Mnoho podniků může zkrachovat. Plynová krize a s ní související nekontrolované zvyšování nákladů v celé Evropě může milionům domácností, desítkám milionů lidí přinést úpadek do chudoby a strádání. Je také nutno  počítat s rizikem efektu domina – jedna krize může vyvolat celou řadu následných propadů.

Mluvím neustále v první osobě množného čísla – žádnou z těchto záležitostí totiž nemůžeme vyřešit samostatně. Některé ze zmíněných problémů nepostihly mou zemi tak dramaticky, jak tomu bylo v jiných zemích Evropské unie. Nic to nemění na skutečnosti, že všechny tyto problémy považuji za „naše problémy“.

Nyní krátce pohovořím o tom, čím Polsko přispívá do našeho společného projektu.

Evropská integrace pro nás znamená civilizační a strategickou volbu. Jsme zde, tady je naše místo a nikam se odsud nechystáme. Chceme tvořit Evropu, jež bude opět silná, ambiciózní a odvážná. Proto nehledíme pouze na krátkodobé zisky, ale také na to, co můžeme Evropě dát.

Polsko na integraci získalo  především díky obchodní výměně na společném trhu. Velmi důležité jsou také přenosy technologií a přímé transfery. Polsko však nevstoupilo do unie s prázdnýma rukama. Proces ekonomické integrace rozšířil možnosti firem z mé země, otevřel ovšem také velké příležitosti pro německé, francouzské a nizozemské společnosti. Podnikatelé z těchto zemí mají z rozšíření unie nesmírný prospěch.

Stačí spočítat, jak obrovský je odliv dividend, úrokových příjmů a dalších finančních nástrojů – ze zemí střední Evropy, jež nejsou tak bohaté, do západní Evropy – k těm bohatším. My přitom chceme, aby z této spolupráce nikdo nevycházel jako poražený, abychom všichni byli  pouze vítězi.

Bylo to Polsko, kdo podporoval  ambiciózní fond obnovy, aby dnešní reakce na výzvy klimatické, energetické a postpandemické transformace byla úměrná potřebám. Aby hospodářský růst byl silný, aby dával naději, aby miliony dětí, žen a mužů nezůstaly napospas, bezbranné vůči globalizaci. V těchto otázkách jsme s Evropským parlamentem mluvili jedním hlasem.

Polsko rozhodně podporuje jednotný evropský trh. Chceme strategickou autonomii, která 27 členských států posílí.

Proto Polsko, podobně jako Německo, Česká republika a další středoevropské země, prosazuje kroky, jež zvyšují konkurenceschopnost evropské ekonomiky v duchu uplatňování čtyř základních svobod – volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob. Zároveň neschvalujeme aktivity tipu daňových rájů, což bohužel nadále činí některé západoevropské země a ochuzují tak své sousedy. Ano, vážená  sněmovno – daňové ráje, jež v Evropské unii tolerujeme, znamenají, že ti nejmajetnější se obohacují. Je to spravedlivé? Přispěje to ke zlepšení údělu střední třídy či těch nejméně majetných? Patří to do souboru evropských hodnot? Velice o tom pochybuji.

Polsko a střední Evropa jsou rovněž pro ambiciózní politiku rozšíření, která Evropu posílí v oblasti západního Balkánu. V zeměpisném, historickém  a strategickém smyslu završí evropskou integraci. Chceme, aby unie měla globální ambice, a podporujeme silnou evropskou obrannou politikou – ve struktuře, která je plně v souladu s NATO!

Dnes, kdy se východní hranice unie staly terčem organizovaného útoku, jenž k její destabilizaci cynicky využívá migrace ze Středního východu, zajišťuje právě Polsko Evropě bezpečnost, když společně s Litvou a Lotyšskem tvoří obrannou bariéru těchto hranic. Posílením našeho vlastního obranného potenciálu také umocňujeme bezpečnost unie v tom nejtradičnějším slova smyslu.

(…) Bezpečnost má mnoho dimenzí. Dnes, když všichni pociťujeme, jak rostou  ceny plynu,  je naprosto jasné, k čemu může vést krátkozrakost  v otázkách energetické bezpečnosti. Politika Gazpromu a akceptace plynovodu Nord Stream 2 se již dnes promítají do rekordních cen plynu.

Zatímco v zemích, které stály u zrodu společenství, dnes úroveň důvěry v unii klesla na historicky nízkou úroveň – ve Francii například na 36% – v Polsku se tato důvěra v Evropu udržuje na nejvyšší úrovni. Přes 85% polských občanů jasně říká: Polsko je a zůstane členem unie. Má  vláda a parlamentní většina, jež za onou vládou stojí,  jsou v Polsku součástí této proevropské většiny.

Neznamená to, že Poláci dnes nepociťují pochybnosti a obavy ze směru evropských změn. Tento neklid je patrný a – bohužel – oprávněný. Mluvil jsem o tom, čím  vším Polsko unii přispělo. Bohužel však nadále slyšíme o dělení na lepší a horší… Příliš často jsme konfrontováni s Evropou dvojího metru. Povím vám teď, proč musíme s tímto modelem skoncovat.

Dnes od nás všichni Evropané očekávají jednu věc. Chtějí, abychom čelili výzvám, které přináší několik souběžných krizí, a ne abychom se stavěli proti sobě, hledali za každou cenu viníky – nebo spíše ty, kdo ve skutečnosti nic nezavinili, na něž je však pohodlné vinu shodit.

Bohužel, při pohledu na některé zvyklosti v unijních orgánech si dnes mnoho občanů našeho kontinentu klade otázku: znamenají ony naprosto odlišné rozsudky a rozhodnutí,  jež jsou v Bruselu a Lucemburku za podobných okolností vydávány ohledně různých členských států, a přitom  prakticky utvrzují dělení na země unie silné, staré, a té nové, dělení na silné a slabší, bohaté a méně bohaté – znamenají skutečně rovný přístup?

Předstíráme-li, že problémy neexistují, má to velmi špatné výsledky. Občané nejsou slepí ani hluší. Pokud to samolibí politici a úředníci nevnímají, postupně přijdou o důvěru. Současně ztratí důvěru také instituce. A to už se děje, vážení poslanci.

Politika se musí držet pravidel. Hlavním pravidlem, jež v Polsku vyznáváme a jež je základem Evropské unie, je princip demokracie.

Proto nemůžeme mlčet, když je naše země – také v tomto sále –  nespravedlivým a zaujatým způsobem napadána.

Pravidla hry musí být pro všechny stejná. Povinnost dodržovat je platí pro všechny, rovněž pro instituce, jež byly na základě těchto pravidel zřízeny. V tom spočívá právní stát.

Je nepřípustné rozšiřovat svévolně kompetence a stavět státy před hotovou věc. Je nepřípustné vnucovat ostatním svá rozhodnutí bez právního základu. Už vůbec nelze připustit, aby se k těmto účelům užívalo jazyka finančního vydírání, výhrůžek sankcemi, ba aby se vůči některým členským státům užívalo ještě radikálnějších slov.

Odmítám jazyk hrozeb, pohrůžek a vydírání. Nesouhlasím, aby politici Polsko vydírali a hrozili mu prstem. Aby se z vydírání stal způsob, jakým se vede politika vůči jakémukoliv z členských států. V demokracii se tak nejedná.

Jsme hrdá země. Polsko patří k zemím s nejdelšími dějinami státnosti a rozvoje demokracie. Ve 20. století jsme za cenu velkých obětí třikrát bojovali za svobodu Evropy a světa. V roce 1920 jsme zachránili Berlín a Paříž před bolševickým náporem. V roce 1939 jsme se pak jako první odhodlali k boji na život a na smrt s Německem, se Třetí říší, což ovlivnilo průběh války Naposledy pak v roce 1980, kdy Solidarita vzbudila naději na svržení další totality – krutého komunistického systému. Poválečná obnova Evropy byla možná díky obětem mnoha národů, avšak ne všem národům bylo dáno jí užívat.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, nyní několik vět o principech právním státu. O právním státu se dá mluvit dlouze a každý bude tento pojem chápat do určité míry odlišně. Většina z nás by se však, domnívám se, shodla, že právní stát se bez několika předpokladů neobejde. Jsou jimi rozdělení moci, nezávislé soudy, dodržování principu, že každá moc má omezené pravomoci, a také respektování hierarchie pramenů práva.

Unijní právo je nadřazeno právo národnímu – po úroveň zákonů a v rámci pravomocí unii svěřených. Tato zásada platí ve všech unijních zemích. Nejvyšší právní normou však zůstává ústava.

Členské státy musí mít nástroje, jejichž pomocí by reagovaly v situaci, kdy orgány zřízené na základě unijních smluv překročí své kompetence.

Unie je velkým výdobytkem evropských zemí. Je silným hospodářským, politickým a sociálním svazkem. Jedná se o nejsilnější a nejrozvinutější mezinárodní organizaci v dějinách. Avšak Evropská unie není státem. Států  je 27, jsou jimi členské země! To státy jsou nadále evropským suverénem – jsou „pány smluv“ – a právě státy definují rozsah kompetencí svěřených Evropské unii.

Ve smlouvách jsme unii svěřili velmi široký rozsah pravomocí. Nesvěřili jsme jí však všechno. Mnoho oblastí práva je nadále v pravomoci národních států.

Nemáme pochybnosti o nadřazenosti evropského práva nad národními zákony ve všech oblastech, kde členské státy svěřily pravomoci unii.

Polský ústavní soud se však – podobně jako ústavní soudy mnoha dalších zemí ­– táže, zda je správné, aby Soudní  dvůr EU měl monopol na vymezování skutečného rozsahu, v jakém byly tyto pravomoci předány. Vzhledem k tomu, že určení tohoto rozsahu je rovněž tematikou ústavní, musí se někdo vyjádřit také k ústavnosti takových možných nových pravomocí, zvláště když Soudní dvůr EU ze smluv vyvozuje stále více nových kompetencí pro unijní instituce.

Jinak by bývalo nemělo smysl zahrnout do Smlouvy o Evropské unii článek 4., který pojednává o respektu unie vůči politickým a ústavním strukturám členských států. Nemělo by smysl zahrnout do smlouvy článek 5., kde se praví, že unie může jednat pouze v mezích svěřených, přiznaných pravomocí. Oba tyto články by byly prázdné – ano, prázdné! – pokud by se kromě Soudního dvora EU k této záležitosti nemohl nikdo vyjádřit z hlediska ústavních předpokladů národního právního řádu.

Jsem si vědom toho, že nedávný rozsudek polského ústavního soudu se stal předmětem zásadního nedorozumění. Kdybych slyšel, že ústavní soud v jiné zemi zrušil unijní smlouvy, asi bych byl sám také překvapen. Především bych se však pokusil zjistit, na čem se soud skutečně usnesl.

To je také jeden z důvodů, proč jsem požádal o hlas v dnešní rozpravě.  Chci vám vyložit, co je skutečným předmětem sporu. Nejsou jím pohádky o „polexitu“, vymýšlené z politických důvodů, ani lži o údajném porušování zásad právního státu.

V další části vystoupení bych proto rád představil fakta. Nejlépe je ilustruje několik přímých citátů:

„V národním právním řádu se primát  unijního práva nevztahuje na ustanovení ústavy – ta stojí na vrcholu vnitrostátního právního systému.“

„Zásada nadřazenosti unijního práva (…) nesmí v národním právním řádu zpochybňovat svrchovanou moc ústavy.“

„Ústavní soud může vykonat přezkum ultra vires (…), tedy určit, zda jednání unijních orgánů porušuje zásadu přenosu pravomocí, pakliže unijní  instituce, struktury, orgány a agendy překročily rámec svých pravomocí způsobem, který je v rozporu s touto zásadou. V důsledku takového nálezu nemají akty ultra vires na území členského státu uplatnění.“

„Ústava zakazuje svěřování pravomocí v rozsahu, který by znamenal, že stát nelze považovat za suverénní a demokratickou zemi.“

Přeskočím několik následujících citátů, abych Vám nezabral příliš mnoho času. Přejdu k posledním dvěma.

„Ústava je nejvyšší právní  normou Polska ve vztahu ke všem mezinárodním dohodám, jež ji vážou, včetně smluv o svěření pravomocí v určitých záležitostech. Ústava má přednost co do platnosti a použití na území Polska.“

A poslední citát:

„Přenesení pravomocí na Evropskou unii nesmí být v rozporu se zásadou nadřazenosti ústavy a nesmí být v rozporu s žádnými ustanoveními ústavy.“

Vidím ve vašich  tvářích pohybnosti.

Chápu, že s tím nesouhlasíte, alespoň část přítomných v tomto sále. Jen nechápu proč. Tyto citáty se totiž týkají rozhodnutí francouzské ústavní rady, dánského nejvyššího soudu a německého spolkového ústavního soudu.  Vynechal jsem citáty italského a španělského soudu.

Citáty z nálezů polského ústavního soudu se zase týkají let 2005 a 2010. Byly tedy vydány poté, co se Polsko stalo členem Evropské unie. Doktrína, kterou dnes hájíme, je již léta zavedená.

Za uvedení stojí také slova  prof. Marka Safjana, bývalého předsedy polského ústavního soudu a dnes – soudce Soudního dvora EU: „Podle současné ústavy neexistují důvody pro tezi, že unijní právo je nadřazeno celému národnímu právnímu řádu včetně ústavních norem. Neexistují žádné důvody! Podle znění samotné ústavy jde o nejvyšší právní normu Polské republiky (čl. 8 odst. 1). Výše probírané ustanovení obsažené v odst. 2 čl. 91 předpokládá expressis verbis přednost unijního předpisu v případě rozporu se zákonnou normou, nikoli však s normou ústavní.“

Takové nálezy národních ústavních soudů nejsou ničím novým. Mohl bych citovat desítky nálezů z Itálie, Španělska, České republiky, Rumunska, Litvy a dalších zemí.

Slyším rovněž hlasy, že některé z těchto verdiktů se týkaly jiných záležitostí, s menším dopadem. Je to pravda – každý rozsudek se vždy týká něčeho jiného. Mají však –  dobrý Bože – jednu věc společnou: potvrzují, že národní ústavní soudy potvrzují své právo na přezkum. Právo na přezkum! Nic víc a nic méně! Na přezkum, zda je unijní právo uplatňováno v mezích toho, co bylo unii svěřeno.

Nyní věnuji několik vět  unii jako prostoru ústavního pluralismu.

Vážené poslankyně, vážení poslanci. Jsou mezi námi představitelé zemí, kde ústavní soudy neexistují – a zemí, kde existují. Některé země mají členství v Evropské unii  zakotveno v ústavně – a někteří nemají. V některých státech jsou soudci voleni demokraticky zvolenými politiky – jinde je volí samotní soudci.

Ústavní pluralismus znamená, že mezi námi, mezi našimi právními systémy, existuje prostor pro dialog. Tento dialog se odehrává rovněž  prostřednictvím soudních nálezů. Jak jinak mají soudy komunikovat, ne-li prostřednictvím svých nálezů? Je však nepřípustné, aby někdo státům vydával pokyny a příkazy. To není smyslem Evropské unie.

Máme mnoho společného, ​​chceme mít stále více společného – avšak existují mezi námi rozdíly. Pokud máme spolupracovat, musíme existenci těchto rozdílů přijmout, musíme je akceptovat, musíme se navzájem respektovat.

Kvůli rozdílům v  našich právních systémech se unie nerozpadne. Existujeme takto už sedm desetiletí. Možná někdy v budoucnu provedeme takové změny, jež naši legislativu ještě více sblíží. Má-li však k něčemu takovému dojít, je k tomu nezbytné rozhodnutí suverénních členských států.

Dnes můžeme zaujmout dva postoje: buďto přitakáme všem pokusům o mimoprávní, mimosmluvní omezení suverenity evropských zemí, včetně Polska, plíživému rozšiřování pravomocí takových institucí  jako je Soudní dvůr EU, „tiché revoluci“, jíž nepředcházela demokratická rozhodnutí, nýbrž soudní  verdikty  – anebo řekneme: „kdepak, vážení“ – pokud chcete z Evropy učinit superstát bez národů, získejte k tomu nejprve souhlas všech evropských zemí a jejich obyvatel.

Znovu opakuji: nejvyšší právní normou Polské republiky je ústava. Má přednost  před ostatními prameny práva. Tuto zásadu nemůže ignorovat žádný polský soud, žádný polský parlament a žádná polská vláda.

Je však také třeba zdůraznit, že polský ústavní soud nikdy, a to ani v posledním rozsudku, nekonstatoval, že ustanovení Smlouvy o Evropské unii jsou zcela v rozporu s polskou ústavou. Naopak! Polsko unijní smlouvy plně dodržuje.

Právě proto polský ústavní soud zjistil, že v rozporu s ústavou je jeden, velmi konkrétní výklad některých ustanovení unijní smlouvy, který vzešel z nedávné judikatury Soudního dvora EU.

Abych to vysvětlil, přejdu nyní k další části proslovu: týká se ohrožení celého systému společnosti, k němuž by došlo, pokud by jeden soudce zpochybňoval status jiného soudce.

Podle výkladu lucemburského soudu by soudci polských soudů byli povinni uplatňovat zásadu nadřazenosti evropského práva nejen nad národními právními normami na úrovni zákonů – což nebudí žádné pochybnosti -, ale také porušovat ústavu a rozsudky vlastního ústavního soudu!

Přijetí takovéto interpretace může následně vést k závěru, že miliony rozsudků vydaných v posledních letech polskými soudy mohou  být svévolně zneplatněny a tisíce soudců mohou být odvolány z funkce. Miliony rozsudků! Stalo by se tak s narušením principu nezávislosti, neodvolatelnosti a také  principu stability  a jistoty práva na spravedlivý proces, jež vyplývají přímo z polské ústavy. Cožpak si neuvědomujete, k čemu taková rozhodnutí mohou vést? Opravdu se mezi vámi najde někdo,  kdo by chtěl v Polsku  vyvolat anarchii, zmatek a bezpráví?

Mělo by to za následek podstatné snížení ústavního standardu soudní ochrany polských občanů a nepředstavitelný právní chaos.

Žádný suverénní stát nemůže s takovouto interpretací souhlasit. Přistoupit na ni by znamenalo, že unie přestala být společenstvím svobodných, rovných a suverénních zemí – a že by se sama metodou dokonaných událostí  proměnila v centrálně řízený nadstátní organismus, jehož instituce by si mohly na svých „provinciích“ vynutit vše, co by uznaly za vhodné. K tomu nikdy nikdo nedal souhlas.

Na tom jsme se v unijních smlouvách nedohodli.

Určitě stojí za to vést diskusi o případných změnách unie.   Neměla by sestavovat větší rozpočet? Neměli bychom více přispívat na  společnou bezpečnost? Neměly by se výdaje na obranu vynechat z řízení o  rozpočtovém schodku? Polsko přesně toto navrhuje! Neměli bychom posílit naši odolnost vůči hybridním nebezpečím a kybernetickým hrozbám? Neměli bychom lépe kontrolovat investice ve strategických sektorech hospodářství? Jak spravedlivě a efektivně financovat energetickou a klimatickou transformaci? Jak zefektivnit náš rozhodovací proces? Co můžeme udělat, aby se naši občané necítili v unii stále více odcizeni?

Kladu tyto otázky, protože věřím, že odpovědi na ně rozhodnou o budoucnost Unie.

O tom všem bychom měli diskutovat.

Nyní tedy věnuji několik vět problematice hranic pravomocí unie a jejích orgánů.

K zásadním rozhodnutím by nemělo docházet změnou výkladu práva.

Úspěch evropské integrace spočíval v tom, že právo se odvozovalo z mechanismů, jež naše země spojovaly v jiných oblastech. Pokus zvrátit tento model o 180 stupňů – a vnutit integraci prostřednictvím právních mechanismů – znamená rozchod s principy, jež stály u zrodu úspěchu evropských společenství.

O deficitu demokracie se diskutuje už léta. A tento deficit se prohlubuje. Nikdy to však nebylo tak viditelné jako v posledních několika letech. Kvůli  soudcovskému aktivismu se  stále častěji rozhoduje  za zavřenými dveřmi, což členské státy stále více ohrozuje. Stále častěji  jsou bez jakékoli kontroly vydávána rozhodnutí, jež nemají jasný základ ve smlouvách, jsou pouze jejich kreativní reinterpretací. Tento fenomén se rozmáhá už léta.

Dnes tento proces dospěl do takové fáze, že je třeba říci: dost. Pravomoci Evropské unie mají své meze. Nesmíme již mlčet, pokud jsou tyto meze překračovány.

Proto říkáme ANO evropskému univerzalismu – a NE evropskému centralismu.

Já – stejně jako vy všichni zde přítomní – se podrobuji demokratické kontrole. My všichni se tímto způsobem budeme zodpovídat z veškerého svého jednání. Zastupuji vládu, která byla zvolena v roce 2015 a získala tehdy poprvé v dějinách Polska samostatnou většinu. Přijala proto ambiciózní program reforem společnosti.

A Poláci rozhodli: v následujících volbách v letech 2018, 2019 a 2020 naši vládu demokraticky zhodnotili.  S historicky nejvyšší volební účastí   jsme získali historicky nejsilnější demokratický mandát. Žádná, pražádná strana za celých 30 let nedosáhla takového volebního výsledku jako Právo a spravedlnost. A to bez podpory ze zahraničí, bez podpory velkého kapitálu,  za situace, kdy jsme neměli ani ze čtvrtiny takový vliv  na média,  jaký měli naši konkurenti, kteří Polsko „zařizovali” po roce 1989.

Doléhá k nám paternalistické poučování o demokracii,  o právním státu, o tom, jak bychom měli zorganizovat svou vlastní zemi, o tom, že činíme špatná rozhodnutí, že jsme příliš nezralí, že naše demokracie je prý „mladá“.  Takový nešťastný styl komunikace nám někteří navrhují.

Polsko má dlouhou demokratickou tradici. Patří k ní  nepochybně také tradice solidarity.

Tresty, represe ekonomicky silnějších zemí vůči těm, které se stále potýkají s dědictvím dob, kdy zůstaly na špatné straně železné opony – to není správná cesta.

Všichni musíme počítat s jejími důsledky.

Polsko dodržuje principy unie, ale nenechá se zastrašit. Polsko v této věci očekává dialog.

Má-li se  proces tohoto dialogu podpořit, stojí za to navrhnout institucionální změny. Pro trvalý dialog, který by probíhal v souladu se zásadou checks and balances, je možné zřídit komoru Soudního dvora EU, jež by sestávala  ze soudců jmenovaných ústavními soudy členských států. Předkládám vám  dnes takovýto návrh. Konečné rozhodnutí musí být ponecháno démosu a státům, ale soudy by měly mít takovouto platformu, jejímž prostřednictvím by hledaly společného jmenovatele.

Na závěr si, vážené poslankyně, vážení poslanci, musíme také zodpovědět otázku, z čeho Evropa po celá staletí čerpala svou převahu. Proč byla evropská civilizace tak silná.

Dějiny odpovídají na tuto otázku následovně: byli jsme mocní, protože jsme byli nejrozmanitějším kontinentem na světě.

Jak píše Niall Ferguson, „monolitní  říše Orientu potlačily schopnost inovace, zatímco v hornaté, řekami protínané západních Eurasii  četné monarchie a městské státy tvořivě soupeřily a neustále spolu komunikovaly“.

Evropa tedy zvítězila tím, že udržovala rovnováhu mezi tvořivou konkurencí a komunikací. Mezi soupeřením a spoluprací. Dnes znovu potřebujeme jedno i druhé.

Vážené poslankyně, vážení poslanci. Chci silnou a velkou Evropu, která bojuje za spravedlnost, solidaritu a rovné příležitosti. Evropu  schopnou  čelit  autoritářským režimům. Evropu, která se orientuje na nejnovější ekonomické postupy. Evropu, jež si váží kultury a tradic, z nichž vyrostla. Evropu, jež identifikuje výzvy budoucnosti a pracuje na nejlepších řešeních pro celý svět.

To je náš velký úkol. Úkol nás všech, drazí přátelé. Jedině tak získají obyvatelé Evropy naději na lepší zítřky. Naleznou v sobě vůli jednat a bojovat. Je to obtížný úkol. Ale pusťme se do něj. Pusťme se do něj společně. Ať žije Polsko, ať žije Evropská unie suverénních států, ať žije Evropa, nejnádhernější místo na světě!

Děkuji mnohokrát.