Pravda mezi hony na čarodějnice

Ačkoli si ji spojujeme především s dnešní woke ideologií a kampaněmi v sociálních médiích, pokusy o Wilsonovu ostrakizaci probíhaly dávno před Facebookem, vlastně už v době, kdy byl Mark Zuckerberg teprve kojenec. „Přijďte si poslechnout Edwarda Wilsona, sociobiologa a zvěstovatele pravicového patriarchátu,“ stojí na plakátu z roku 1984. A kdyby nebylo zcela jasné, co tím autoři kampaně míní, dodávají úplně na konci: „Něco na dělání kraválu s sebou.“ Wilson vždy vířil vody a vyvolával pobouření levicových aktivistů. „Nádherná teorie, ale špatný živočišný druh,“ prohlásil prý kdysi o marxismu, který se svou podstatou dokonale hodí pro mravence, jimž zasvětil svou vědeckou kariéru, ale ne pro lidi.

Zúčtujeme spolu!

Wilsonovo nedávné úmrtí vyvolalo obdiv nad celoživotním dílem, ve woke kruzích ale podle očekávání probudilo dřívější odpor. „Jestli chceme spravedlivou budoucnost, musíme zúčtovat s rasistickými [sic] nápady E. O. Wilsona a dalších vědců,“ napsala Monica R. McLemorová v hojně sdíleném článku „Problematické dědictví E. O. Wilsona“. „Jeho vlivná kniha Sociobiologie: Nová syntéza přispěla k vytvoření falešné dichotomie příroda versus výchova a ke vzniku celého oboru behaviorální psychologie, který vychází z představy, že rozdíly mezi lidmi lze vysvětlit genetikou, dědičností a dalšími biologickými mechanismy.“ Autorka se ve svém komentáři rozčiluje, že si Wilson zaslouží důraznější kritiku, protože ho uchvátilo studium mravenčích kolonií (kolonialismus je špatný a kolonie by člověka měly odpuzovat, kdyby někdo marně hledal souvislost). Pokračuje tím, že se vymezuje proti konceptu normální distribuce (základní kámen statistiky), protože snad lidem nutí představu, že je někdo normální a někdo ne.

McLemorová, která působí ve zdravotnickém výzkumu, však spolu s Wilsonem účtuje i s dalšími velikány – matematikem Karlem Pearsonem, antropologem Francisem Galtonem, objevitelem přirozeného výběru Charlesem Darwinem, a dokonce s praotcem genetiky Gregorem Mendelem. Všichni podle autorky „také publikovali práce plné rasistických teorií o rozložení zdraví a nemocí v populacích, aniž by se dostatečně věnovali souvislostem, za kterých vznikají“. (Chudák Mendel se patrně provinil objevením vědy, která pracuje s termíny jako zákon segregace nebo dominantní gen. Ty v očích woke subkultury typicky odkazují k násilí, což je špatné.) McLemorová proto požaduje několik opatření, aby se tento „strukturální rasismus“ ve vědě nadobro eliminoval, například aby se závadná díla publikovala s dodatečnými zásahy a komentáři, které by je dovysvětlovaly, tlumily jejich závěry a stavěly je do správného světla.

Všechna tato slova nezazněla na nějakém obskurním osobním blogu, ale v časopise Scientific American. (Následnou odmítavou reakci řady vědců, která poukazovala na to, jak moc je autorka mimo, však časopis už nepřijal.) Není to úplné překvapení. Řada lidí, včetně editorů v časopisech, se usilovně snaží prosazovat myšlenky, že příbuzenství člověka se zbytkem přírodního světa je tabu nebo že člověk ve skutečnosti do přírody nepatří a že jeho tělo je jen jakýmsi nedokonalým prvotním návrhem, který má povznesený a patřičně uvědomělý duch přetvořit v něco nového a lepšího. Člověk ve woke světě například nemá biologické pohlaví, ale v nejlepším případě „po­hlaví přiřazené při narození“, jak uvádí nejnovější verze oficiálních jazykových doporučení vlivné Americké asociace psychologů (APA). Podtext je jasný: je na každém z nás, zda si své pohlaví ponechá, zvolí si jiné, vymyslí si vlastní nebo se třeba rozhodne, že zrovna žádné nepotřebuje. Fakt, že by naše vlastnosti byly výsledkem nikoli výlučně svobodné vůle, ale do jisté míry i genetické výbavy a přirozeného výběru, je nepříjemný.

Zkoumání podobně závažných otázek je v dnešním světě stále složitější a únavnější, protože woke ideologie, jež se těší neúměrnému vlivu na veřejnou debatu, v zájmu uchovávání všeobecného emocionálního bezpečí požaduje, aby ve veřejném prostoru nezaznívalo nic, s čím by křehké lidské bytosti nemusely souhlasit, zejména pokud jde o otázky rasové a společenské spravedlnosti. Nemůže tak fungovat nejen hledání vědecké pravdy, ale ani vzdělávání, osobní rozvoj nebo skutečné mezilidské vztahy – nic, co vyžaduje konfrontaci s odlišným názorem. Zužuje se tedy i okruh témat, které je bezpečné řešit na akademické půdě a ve veřejném prostoru. Falzifikace v otevřené debatě, jediný mechanismus, který může spolehlivě vyloučit platnost vědecké hypotézy a posunout naše poznání vpřed, nemůže fungovat, když debata ani nesmí proběhnout. Věda ve službách ideologie totiž předkládá návody, co a jak je vhodné zkoumat, a výzkum proto často začíná od interpretace – čili doslova od konce. Stále rozsáhlejší výseč reality, která by mohla kohokoli urazit nebo rozrušit, se postupně stává něčím zapovězeným. A jedním z průvodních jevů postupného rozšíření wokismu do médií a akademického prostředí se stalo dobře známé rozsáhlé vylučování a blokování těch, kdo s těmito východisky mají problém.

Akademický disent vrací úder

Loňský rok však přinesl něco pozoruhodného. Skupina akademiků a veřejných intelektuálů z nejrůznějších amerických univerzit a médií oznámila založení University of Austin (UATX), zcela nové vzdělávací instituce, která se hodlá postavit do opozice vůči převládající ideologii a bojovat proti kultuře umlčování nepohodlných hlasů. Univerzita vznikne na zelené louce, podle slov jejích zakladatelů bude striktně finančně i politicky nezávislá a jejím primárním cílem bude „pěstování svobody bádání, svědomí a veřejné diskuse“. Řada, ne-li většina zakladatelů má přitom zkušenosti nejen s kobercovými nálety pobouřených davů na sociálních sítích, ale i s přímými zásahy do jejich veřejných výstupů, se snahou o umlčování, nebo dokonce s ideologicky motivovanými vyhazovy z práce. Jedno z prvních oznámení o založení univerzity proto uvádělo, že instituce „vítá čarodějnice, které odmítají shořet“, tj. všechny, kteří byli odněkud vyloučeni za své názory, ale nechtějí se vzdát.

Často jde o špičkové univerzitní učitele, spisovatele či novináře, nezřídka známé i v Česku. Ve správní radě zasedají akademik Pano Kanelos, historik Niall Ferguson, novinářka Bari Weissová, bioložka Heather Heyingová a byznysman Joe Lonsdale. Jako akademiky zodpovědné za vybudování studijních programů univerzita uvádí Petera Boghossiana, Roba Hendersona, Ayaan Hirsi Aliovou a Kathleen Stockovou. V širším okruhu dvou tuctů neformálních poradců, kteří pomáhají vznikající instituci ukotvit a vyprofilovat, jsou elitní autoři, jako je psycholog Jonathan Haidt, novinář Jonathan Rauch, ekonom Tyler Cowen, komentátor Andrew Sullivan, ekonomka Deirdre McCloskeyová a další. (Původně se mezi ně počítala i globální celebrita psychologie a populární vědy Steven Pinker, který se však po krátké době rozhodl síť poradců z nejasných důvodů opustit.)

Kromě masového zájmu – záměr studovat nebo se podílet na výuce prý vyjádřily tisíce lidí – se oznámení podle očekávání setkalo s odsuzováním a zesměšňováním. Kritici vnímají University of Austin nikoli jako maják svobody slova v absurdním woke prostředí, ale jako spolek, který bude pěstovat předpojatost, rasovou nenávist a bigotnost a stane se pravicovou komnatou ozvěn (echo chamber), navzdory tomu, že ideologické spektrum zakladatelů a podporovatelů je poměrně široké. Objevily se i odkazy na kontroverzní společnosti, které se zaštiťovaly univerzitní značkou, i když se jí ve skutečnosti nikdy nepřiblížily (typicky Trump University, někdejší firmu Donalda Trumpa zatíženou skandály a žalobami, která nabízela vzdělávací kurzy v tématech, jako je realitní trh nebo vytváření bohatství).

Téměř čtvrtina amerických akademiků ve společenských a humanitních vědách by vyhodila svého kolegu za nesprávný názor na ožehavé otázky, jako je imigrace nebo rozdíly mezi pohlavími. Více než polovina konzervativních akademiků uvedla, že jim kvůli jejich názorům hrozilo disciplinární řízení. Čtyři z pěti doktorandů jsou ochotny diskriminovat pravicově smýšlející vědce. (…) Mnohé univerzity ztratily motivaci vytvářet prostředí, kde je chráněn intelektuální disent a zpochybňují se názory, které jsou zrovna v módě. (…)

Univerzity jsou místem, kde společnost přemýšlí, kde se formují zvyky a mravy. Pokud nebudou otevřené a pluralitní, pokud budou umlčovat projevy a ostrakizovat ty s nepopulárním názorem, pokud povedou vědce k tomu, aby se ze strachu vyhýbali celým výzkumným tématům, pokud budou upřednostňovat emocionální pohodlí před často nepohodlným hledáním pravdy – kdo tu zůstane, aby usměrňoval debatu, nutnou pro zachování svobody?

Už máme dost čekání na to, až se stávající univerzity samy dají do pořádku. A tak si zakládáme svou vlastní.

(Pano Kanelos)

 Ačkoli UATX zatím není akreditovanou institucí, která by měla právo udílet diplomy, během následujících dvou let plánuje spustit bakalářské i magisterské programy a už na letošek připravuje první cyklus přednášek „Zakázané kurzy“, zaměřený na dnešní stav veřejné debaty. Slovy Nialla Fergusona půjde o „výuku, která se na většině zavedených univerzit už nenabízí a která bude otevírat provokativní otázky spojené s dnešní autocenzurou a ideologicky motivovaným propouštěním“. Nabízí se otázka, zda je vůbec reálné takový plán stihnout, zejména když zakladatelé – navzdory stále rychlejšímu přesunu vzdělávání do online prostoru – od začátku trvají na tom, že půjde o tradiční akademické společenství, jehož činnost bude založena téměř výhradně na živé debatě tváří v tvář na půdě plánovaného kampusu přímo v texaském Austinu.

Myslí nová univerzita svou neobvyklou misi vážně? Zatím se nezdá, že by její zakladatelé či poradci hromadně podávali výpovědi u svých současných zaměstnavatelů a hromadně se stěhovali do Texasu. Někteří se mezitím vyjádřili, že nepočítají s prací pro univerzitu na plný úvazek. Jiní dokonce různě tlumili a relativizovali úvodní prohlášení Pana Kanelose, které nešetřilo příkrými proklamacemi, jak je současné vzdělávání v Americe prohnilé a neopravitelné. Není tedy zcela jasné, kolik ze tří desítek osobností, které s univerzitou zatím spojily své jméno, svou roli chápe spíše symbolicky, jako morální podporu vznikající opozici. Je univerzita pouze příspěvkem do debaty, nebo snad praktickým vědeckým experimentem, k čemu takový počin nakonec povede?

Akademická Fox News?

 Případ otevírá i mnohem širší otázky ohledně toho, co se z veřejných institucí – univerzit nebo médií – stalo a co od nich můžeme čekat. Instituce (zejména) ve Spojených státech jednak následují, jednak samy přiživují společenskou polarizaci. Dospěli jsme do světa, kde liberální univerzity „ruší“ nepohodlné republikány, zatímco konzervativní školní rady odstraňují z knihoven „závadnou literaturu“. Obě strany mají ze svých zdrojů pocit, že je ta druhá chce zničit. Namísto relativně férových médií, která kompetentně moderují debatu, totiž sledují kanály pro předem definovaný okruh příznivců, kde má posluchač jistotu, že jeho názory nikdy nikdo nezpochybní. Mezi radikály na obou stranách pak postupně mizí shoda na základech politického systému. Od televizní společnosti Fox News vede přímá cesta k Donaldu Trumpovi a k útoku na Kapitol v lednu 2021.

Kdo na tom nese větší vinu – hysterická, polarizující média, která nepokrytě aktivizují své bubliny, nebo vyprázdněná mainstreamová média, která se přestala snažit o něco lepšího? Instituce, které si zachovávají jistou míru férovosti, totiž stále častěji podléhají veřejnému tlaku a po nějaké vykonstruované kauze vyhodí nepohodlného autora, který si pak založí vlastní kanál na platformě Substack a komunikuje se svými čtenáři přímo, čímž je rozdrobení veřejného prostoru dotaženo do konce. Stejně tak je zřejmé, že zesměšňování republikánských potrhlých nápadů je v dnešní Americe běžnou součástí společenského života, zatímco zesměšňování absurdit ze světa nové levice je všeobecně dodržované tabu. Převládající klima tím vyrábí zbytečné radikály z těch, kteří se ve své společnosti necítí doma.

„Pokud je předpojatá nějaká výstřední konzervativní komnata ozvěn [Fox News] − no a co jste čekali? Pokud je ale předpojatá rádoby neutrální vlivná instituce, pak teprve máme problém,“ uvádí Scott Alexander v článku z roku 2017, kde také varuje před zakládáním utopických institucí čistě na základě negativního vymezení vůči mainstreamu. Stanice Fox News podle něj klidně mohla začínat s ušlechtilými ideály, protože se však vymezovala primárně jako bezpečný přístav pro vyvržence, časem se stala domovem pro ty největší republikánské extremisty. V reakci na to se ale „neutrální“ média posunula ještě víc doleva, než byla předtím! Cyklus se opakuje a debata utichá.

Právě tady se nabízí jasná paralela s nástrahami, které čekají University of Austin, protože drobení společného prostoru do jednotlivých bublin probíhá i ve světě vzdělávání. Zavedené univerzity podléhají woke ideologii, disidenti se ocitají bez institucionálního zázemí a občas pochopitelně zahořknou, a vedle toho už nějakou dobu vznikají relativně úspěšné projekty na pomezí zábavy a propagandy, které mají šíření partikulární ideologie a vlastní varianty historie zakódované už ve své základní misi (viz konzervativní Prager University versus progresivní Gravel Institute).

Ross Douthat, konzervativní komentátor z New York Times a autor knihy The Decadent Society, se proto logicky zamýšlí, nakolik se zakladatelům tak náročného projektu, jako je univerzita, může podařit dnešní tlaky ustát. Na jedné straně budou usilovat o seriózní akademickou práci, ale na druhé straně se nevyhnou zapojení do probíhající kulturní války, aby na sebe upozornili potenciální sponzory. Douthat však připouští, že „dnešní prostředí elitních univerzit připomíná spíš kartel než svět vzkvétajících inovací“, a právě University of Austin se může stát vlaštovkou, která tuto stagnaci zpochybní. Tyler Cowen souhlasí: „Zavedené univerzity ovládá určitý soubor zájmových skupin. Zkusme tedy něco nového! […] Nové univerzity byly dřív v Americe běžné, tak proč bychom od nich teď měli upouštět?“ A podobnou radu, namířenou primárně na četné kritiky, má Oliver Burkeman, spisovatel a dlouholetý sloupkař z The Guardian: „Jsem v myšlenkách s těmi, kteří dělají, jako kdyby bylo studium na UATX povinné. Ale víte co? Oni si můžou dělat, co chtějí, a vy také.“

Nezbývá než si počkat, zda se novou univerzitu nakonec podaří rozběhnout, zda dokáže dostát svým ideálům a jestli něco doopravdy změní. Ale pokud nechceme, aby naše politická společenství dále degenerovala zpátky do kmenů, měli bychom jí přát štěstí.

Petr Dvořák