Čím dál víc.
Už nějaký měsíc máme – prý – pravicovou vládu, bohužel, krom opatrné rétoriky, změny obličejů na obrazovkách a zahraniční politiky to nikde vidět není. A především ne tam, kde by to mělo být vidět především – tedy v hospodářství.
Jestli je – tradičně – něco silnou stránkou pravice, pak je to hospodářství. A hlavně – měna. Podle toho se také snadno pozná fungující pravicový stát.
Tedy – hospodářství – šlape, inflace – mírná nebo skoro žádná, měna – tvrdá a vyhledávaná.
To ostatní – už je vedlejší.
A teď : Co z toho vidíme u nás ??
Stručně řečeno – NIC.
Jen jakousi středo-levou udržovací vládu, která zásadně NIC ZÁSADNÍHO NEPODNIKÁ, NIC ZÁSADNÍHO NEMĚNÍ, NIC ZÁSADNÍHO NEROZHODUJE – a přesto si myslí (o sobě), jací to jsou duševní fešáci.
No – nejsou.
Bohužel, se naplnila černá – ale zcela realistická – očekávání, kvůli kterým jsem jim třeba já lístek do urny nehodil.
NEZMĚNILO SE TOTIŽ NIC.
Od pravicové vlády bych čekal, že – především : ZKROTÍ, a to hodně rychle, INFLACI. Ta – naopak – roste dál, do astronomických čísel, aniž by se s tím vláda byť jen pokusila cokoliv udělat.
Namísto toho přišla s typicky levičáckým “řešením”, že dá každému dítěti 5 tisíc – za nic – čímž inflaci jenom dále popožene a roztočí.
Zavádění nízkoenergetických tarifů – to také není pravicový krok. Naopak.
Typické levicové flikování rozpadající se ekonomiky, namísto zásadního pravicového řezu a zeštíhlení. Jistě, to mnohé bolí – ale pomáhá.
Asi jako úspěšně provedená operace na těle pacienta. Bolí, ale pomáhá.
Co zadarmo, po tom nic. Dávno známá zkušenost. Co nebolí, také obvykle nic nepřináší.
Chcete-li zhubnout, musíte cvičit, miň jíst – prostě, něco to stojí a nějak to bolí. Když to neuděláte, tak sice nic nebolí, ale nezhubnete.
Zdá se, že pravicové ekonomy, natož politiky – prostě nemáme. A dokud je mít nebudeme, můžeme na dohánění Evropy zapomenout. Rozdáváním z ničeho a zadlužováním se ještě žádný stát na světě ani nevyrostl, ani ekonomicky neozdravěl.
Tak aspoň že se Fialova vláda jasně postavila do jedné linie s ostatními zeměmi NATO stran Ukrajiny – a že tedy jsme platným členem tam, kde jsme, a ne jen na papíře a ve slovních prohlášeních.
Být velením NATO, Maďarům bych v tomto kontextu vzkázal, že pokud OKAMŽITĚ nepřehodnotí svou politiku vůči Rusku a Ukrajině, mohou, v případě ruského útoku, na ochranu NATO zapomenout. Jistě si ostatně pomohou nejlépe sami, mají s tím dozajista bohaté zkušenosti od r. 1956.
Jenže – posílat staré, vysloužilé tanky k dožití na Ukrajinu, je až příliš jednoduchý krok.
Vláda by neměla zapomínat, že je především českou vládou, pro české občany – a těm zatím, krom dalšího rozdávání na dluh, nepředvedla vůbec nic.
Obávám se, že na to ani nemá…
Právem se potom můžeme ptát, jaký je vlastně rozdíl mezi Burešovými estébáky a Fialovými “pravičáky” ?
No – vcelku jenom v tom, že ti druzí vypadají o něco přijatelněji na obrazovkách, i pro mezinárodní vjem zvenčí.
Pro praktické výsledky pro běžného českého občana je to, bohužel, zatím prašť, jako uhoď.
O tom, že by se tahle středo-levá udržovací vláda pustila do nějakých zásadnějších reforem třeba chodu státního aparátu, justice a policie pak především – o tom, ani slechu ani dechu na další dvě volební období.
Prostě – zapomeňte.
Jsme u vesla – a to je taky všechno, co jsme chtěli (a mohli) předvést…
1 Trackback / Pingback