Premiér zapomnění

Když někdo (slovy Karla Schwarzenberga) „kecá blbosti“, je to otravné, někdy možná k smíchu. Když je říká lídr země, člověka to trochu děsí. Ale historicky nejde o nic až tak výjimečného.

Milan Kundera napsal v románu Kniha smíchu a zapomnění, za nějž mu bylo odebráno československé státní občanství, o Gustávu Husákovi, že je prezidentem zapomnění, zpěváka Karla Gotta v něm označil za idiota hudby. Později to z knihy vyškrtl, nová vydání tak již tuto sentenci neobsahují. Možná to byl akt smíření, ale možná také reflexe toho, že následující vývoj v českých zemích vynesl na výsluní osobnosti ještě mnohem méně impresivní.

Prozaik nemohl v roce 1981, kdy román u Škvoreckých vychází, tušit, že tajemníkem ÚV KSČ se za pár let stane Miloš Jakeš. Ve srovnání s jeho kvalitami byla Kunderova slova vůči komunistickému prezidentovi opravdu zbytečně ostrá. Už vůbec pak nemohl Kundera tušit k jaké „kvalitě“ vrcholných představitelů dospějeme po více než třech dekádách fungování obnovené demokracie.

A Petr Fiala je takový „kůl v plotě“ naší doby. Dokonale odtržený od reality, žijící roky ve své zlaté intelektuální univerzitní kleci. Bez reálných kontaktů se zájmy a potřebami běžného českého občana. Poté co začal zajíždět na evropské summity do Bruselu a dostal se za hermetickou hradbu politických poradců a důstojníků ochranné služby, kteří od něj, jak známo, realitu České republiky drží co nejdál, se jeho neschopnost empatie a odpoutanost od české duše v posledních letech ještě znásobily.

Dřív byl schopen vidět věci mnohem realističtěji, někdy dokonce poměrně radikálně. Jeho projev z roku 2014, který je praktickým opakem všeho, co dnes Fialova vláda prosazuje, už zlidověl. Není tak žádnou velkou nadsázkou říci, že Petr Fiala roku 2024 by toho o dekádu mladšího dnes označil za proruského populistu.

Češi ale opravdu kašlou na Rusko. Putin je jim úplně ukradený. Nikdo relevantní tady nehledá záchranu na východě, odkud k nám toho nikdy moc pozitivního nepřišlo. Češi, kterým se dnes nelíbí, to, co se kolem nich děje, se nepřimykají k velikému tomu tam dubisku východních stepí (které mimochodem začínají hned za Karpatami). Ale chtějí jen žít své obyčejné normální životy. Ideálně v klidu a bez obav o svou bezpečnost, živobytí, tedy ideálně bez větších existenciálních starostí a stresu.

Udržet si jakous takous úroveň. Obyčejný život, nikdo tady nechce zázraky. Premiér žijící ve věži ze slonoviny tento obyčejný život naprosto ztratil ze zřetele.

Je-li schopen označit zájmy zemědělců a s nimi i mnoha z nás za proruské, můžeme si myslet, že je to jen popletenost či nepochopení, v někom může tento zastydlý Mccarthismus hraničící s obsesí už dokonce vyvolávat i určitou shovívavost. Stejně tak to ale může být chladnokrevně kalkulovaný úmysl. Vědomá Fialova snaha proti sobě navzájem stavět skupiny obyvatel, ke které nesahá zdaleka poprvé.

Traktoristé jedou protestovat proti jeho vládě a proti zeleným politikám, jež zde zavádí, a on z nich svými vyjádřeními udělá terč pro své příznivce, místo aby se tomu postavil on sám. Cena této zbabělé strategie je obrovská – rozeštvávání národa a nesvornost. A stačí se podívat na sociální sítě, kolik bahna se po jeho slovech vyvalilo. Účel však evidentně světí i tyto bolševické prostředky.

Zemědělci s Ruskem samozřejmě nemají nic společného. Bojují za své legitimní zájmy. Jsou první skupinou, která se hlasitě vymezuje vůči Green Dealu a dalším zeleným opatřením. Ty pro ně nejsou vzdálenou teorií, ale reálně už na jejich životy dopadají nebo dopadat začnou. Stejně jako vysoké ceny energií nebo posilování evropských kompetencí na úkor národních, jak píší ve svých programových protestních bodech. Navíc to jsou normální pracující, často dokonce dosti tvrdě pracující, lidé, tedy žádní profesionální aktivisté, na jejichž lepení se k vozovkám jsme zvyklí. Pro traktoristy, kteří v pondělí vyrazí do pražských ulic není protest cílem, ale prostředkem.

Jistěže v cestách, jak dosáhnout našich záměrů se můžeme lišit a lišíme se. Troufám si ale tvrdit, že tento logický nesoulad není v tomto okamžiku vůbec podstatný.

Dekarbonizace a zelené politiky mají reálné dopady a ty dopady se začínají projevovat. Pro politika, který by chtěl proti zeleným opatřením v Bruselu bojovat a necítil pro to domácí podporu, musí být proto traktoristé požehnáním.

Ne tak pro premiéra zapomnění.