S prvním červnovým dnem se spletitá změť politického systému Evropské unie rozrostla o dalšího „živého“ aktéra – Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO), který zastává Rumunka Laura Codruța Kövesiová. Ustanovení kontroverzního, dlouho chystaného orgánu prošlo Českem bez povšimnutí. Ale nemělo by: Úkolem EPPO je totiž hlavně vyšetřovat zneužívání financí z evropského rozpočtu. A v tom má nynější vládní garnitura pořádnou hroudu másla na hlavě.
Za prvé, spuštění EPPO uzavírá jednu epizodu poměrně dlouhého a zajímavého příběhu diferencované evropské integrace. Základ pro vznik evropského žalobce dala už Lisabonská smlouva, přičemž Evropská komise příslušnou legislativu předložila už v roce 2013. Spustila se tak horká fáze dlouhodobě kontroverzní debaty (o evropském žalobci se v EU diskutuje podstatně déle, konkrétně od poloviny 90. let). Do hry totiž vstoupila opozice některých členských států a také mobilizace národních parlamentů. Ty návrh legislativy rozporovaly s poukazem na porušení principu subsidiarity a v roce 2013 vydaly druhou žlutou kartu, kterou Komisi de facto vyzvaly ke stažení návrhu.
To ale Komise neudělala a po několika letech tahanic a vyjednávání EPPO v roce 2017 zřídila. Došlo k tomu pomocí nástroje tzv. posílené spolupráce, jež v evropské integraci existuje už od 90. let a ve stručnosti umožňuje hlubší integraci ve vybraných oblastech, pokud se na ni dohodne aspoň třetina členských států. Zbylé mají možnost přistoupit, ale nemusí. Se vznikem EPPO od roku 2017 souhlasilo 20 členských států, se zahájením činnosti žalobce se přidaly další dvě. Mimo dosud stojí na základě trvalé výjimky Dánsko, zapojení dosud odmítlo Irsko, Švédsko, Maďarsko a Polsko.
Za druhé, vznik a činnost EPPO má ve fungování EU substanciální logiku, což v EU neplatí vždy a ve všem. EPPO má dominantně vyšetřovat případy podezření na zneužití evropských financí, které dosud mohly řešit pouze národní orgány, a to pouze na území daného státu. To příliš nedávalo smysl – pokud se jedná o nadnárodní evropský rozpočet, nadnárodní evropské peníze či v zásadě nadnárodní evropské dotace, měla by pro případy jejich zneužití existovat příslušná nadnárodní instituce. EU má své finanční zájmy, její rozpočet je konstruován jako investiční a je v pořádku, aby pro případy zneužití existoval nezávislý nadnárodní žalobce.
Za třetí, mise EPPO je v současné podobě velmi omezená a vztahuje se pouze na finanční zájmy EU. To ale neznamená, že by nemohlo jít o precedent pro další komunitarizaci evropské spolupráce v justičních a policejních věcech. Pomyslný efekt „přelévání“ by zde nejspíše rovněž dával smysl – ostatně organizovaný zločin se na evropském kontinentu supranacionalizoval bez jakýchkoliv smluv a zcela jistě efektivněji a rychleji, než je dosavadní tempo evropské integrace. Je ale zároveň zjevné, že právě činnost EPPO a jeho výsledky budou pro jakýkoliv posun EU v justiční a policejní spolupráci klíčové.
Za čtvrté, EPPO bude zajímavé sledovat pro způsob, s nímž se své role zhostí a na co se zaměří. První měsíce a roky konkrétní aktivity EPPO vtělí – stejně jako v případě jiných orgánů a institucí – určitou charakteristiku a tendenci, kterou v další budoucnosti jen těžko něco změní. Závislost na předchozím vývoji není nezpochybnitelný a obecně přijímaný mechanismus činnosti institucí, v případě těch evropských ale funguje poměrně viditelně. Pokud tedy bude EPPO svou činnost vyvíjet od počátku trvale a smysluplně (a s konkrétními výsledky), může se stát důležitým hybatelem evropské politiky. Nejen tím, že odkryje konkrétní kauzy, ale také tím, že svou efektivitou může posunout evropskou integraci, jak bylo naznačeno v předchozím odstavci.
Pokud se to však paní Kövesiové nepodaří, EPPO pouze rozšíří hřbitov zmarněných institucionálních nadějí evropské integrace po vzoru předsedy Evropské rady, Evropské občanské iniciativy či zapojení národních parlamentů do tvorby legislativy EU.
(3 votes, average: 3,33 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář