Jak by však EU mohla konstruktivně přispět k mírovému jednání, když od počátku straní Ukrajině, aniž by objektivně zvažovala historické souvislosti a snahy Ruska o mírové řešení ještě před vstupem na území Ukrajiny. Navíc EU nikdy nedala najevo, že by měla svou vlastní racionální představu o příčinách konfliktu a jeho spravedlivém mírovém řešení, nemluvě o vizi funkčního bezpečnostního uspořádání v Evropě. Celá vize EU se soustřeďovala do opakovaného závazku, že bude podporovat Ukrajinu tak, jak bude potřeba, třeba i do posledního Ukrajince. Celé tři roky EU jen čekala, co zazní z Washingtonu a co udělá Putin. V této vazalské pozici si zřejmě ani neanalyzovala, jaké dopady budou mít válečné události na ekonomiku a globální postavení EU. Bez základních ekonomických rozvah přijímala iracionální politická rozhodnutí (sankce, osvobození od ruského plynu) s katastrofálními ekonomickými následky. Výsledkem je, že ze schopného, ekonomicky silného globálního hráče se EU proměnila v území s vysokou mírou nejistoty a vnitřního napětí, ze kterého podnikatelé utíkají, obyvatelé si utahují opasky a elity žebrají o pozvání k jednání.

Navíc dlouhodobým omezováním svobody slova ve prospěch rusofobní mánie, EU omezila právo na přístup k necenzurovaným informacím a zlikvidovala svobodnou diskuzi, která by v konfrontaci různých návrhů mohla vyústit ve vytvoření nové vize mírového života v Evropě. Ale EU neudělala nic, aby si ujasnila, co chce vlastně podporou Ukrajiny dosáhnout. Neudělala ani to, aby si stanovila meze nebo podmínky své podpory. Zdá se, že asi jediným úspěchem EU je, že se jí podařilo donutit skoro všechny členské státy k jednotě v postupu k neznámým cílům.

Podívejme se blíž na to, proč by případné pozvání EU do Saúdské Arábie nebylo přínosem a jak se EU do této nezáviděníhodné situace dostala:

Slábnoucí morální autorita

• V návaznosti na kolaps přístupových jednání o členství Ukrajiny v EU v roce 2014 byla EU pochopitelně zapojena i do událostí, které vedly ke svržení legitimního prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče a k násilnému politickému převratu na Euromajdanu. EU neprotestovala ani proti násilnému převratu ani proti tomu, že nová prozápadní ukrajinská vláda pod vedením P. Porošenka a později V. Zelenského porušovala vnitrostátně řadu evropských hodnot a lidských práv, jako právo na rodný jazyk, rovnost práva ve státě a ve veřejných službách, tj. i pro ruské obyvatelstvo Ukrajiny atd. Svůj nedůvěryhodný postoj EU ukázala také např. tím, že neuznala výsledky referenda na Krymu, kde po politickém převratu na Majdanu více než 90 % obyvatel Krymu hlasovalo pro připojení k Rusku. EU tak veřejně zpochybnila svůj postoj k demokratickým hodnotám, jejichž porušování v případě Ukrajiny tolerovala.

• EU byla také dobře informována o diskriminaci a dlouholetých ozbrojených konfliktech na Donbase a aktivně se podílela na přípravě a (ne)realizaci obou Minských dohod. Přestože Německo a Francie byly garanty těchto dohod, Minské dohody nebyly naplněny a po dobu 8 let docházelo k ostřelování a přestřelkám místního obyvatelstva, v nichž podle OBSE bylo zabito více než 14 000 lidí. Teprve po roce 2022 představitelé obou smluvních zemí-garantů veřejně oznámili, že Minské dohody byly jen zástěrkou pro vyzbrojování a výcvik Ukrajiny pro válečný konflikt s Ruskem. Tím také EU veřejně projevila svou nedůvěryhodnost při dojednávání a uplatňování mezinárodních dohod.Rozpory mezi proklamovanými hodnotami a faktickými činy snižují respekt vůči EU. Stále více zemí světa se od EU odvrací a pozice EU na mezinárodní scéně slábne.

Dobrovolné oslabování vojenského a ekonomického potenciálu EU

• Vzhledem k neúspěchu všech diplomatických kroků Ruska na obranu bezpečnosti v Evropě, včetně bezpečnosti Rusů na Ukrajině, zahájilo Rusko v roce 2022 „speciální vojenskou operaci“. Po více než 20 letech marných snah Ruska o nerozšiřování NATO ke svým hranicím, kolapsu obou Minských dohod a posilování vojenské přítomnosti NATO ve východní Evropě, Rusko bylo nuceno použít vojenskou sílu, aby Západ přestal ignorovat jeho varování před negativními dopady expanzivní politiky NATO… EU se dobrovolně zbavila diplomacie, stabilní sousedské vztahy s Ruskem a hospodářskou spolupráci nahradila útočnými výpady, provokacemi a vyhrožováním proti Rusku a rostoucími finančními a zbrojními výdaji na podporu Ukrajiny.
• Během tříletého konfliktu na Ukrajině, EU téměř okamžitě začala poskytovat ničím neohraničenou pomoc Ukrajině, aniž by si udělala objektivní rozvahu situace a ujasnila si, co chce svou pomocí vlastně dosáhnout. S rusofobní rétorikou zamrazila ruská aktiva, přerušila diplomatické vztahy, vyhlásila nevídaně tvrdý sankční režim atd. Tím se zbavila stabilních a spolehlivých dodávek levného plynu, nafty, obohaceného uranu a jiných surovinových zdrojů, což poškodilo evropský průmysl do té míry, že musí omezovat své provozy v Evropě, což spolu s nevídanou inflací vede k současnému ekonomickému propadu a rostoucím problémům Evropy v mezinárodním obchodě a spolupráci. Přitom není tak složité si spočítat, že 3x dražší plyn zlikviduje nejen energeticky náročná odvětví, ale celkově zničí konkurenceschopnost evropské produkce na světových trzích.

Na obranu nerozumné politiky EU, někteří experti uvádějí, že stejně postupoval celý Západ, od pomoci napadené Ukrajině dodávkami zbraní a peněz, přípravou vojsk, digitální a zpravodajskou podporou, a vojenskou pomocí dobrovolníků atd., a proto by také EU měla být u mírových jednání. To však je pravda jen z části. Zatímco rétorika byla donedávna dost podobná, konkrétní postupy jednotlivých zemí byly rozdílné, stejně jako ekonomické důsledky. Zatímco USA si konečně zajistily odbyt pro svůj drahý břidlicový plyn, držely inflaci pod kontrolou nízkými vstupními cenami a posílily své domácí kapacity přilákáním firem z evropských zemí, EU se soustředila na udržování jednotné pozice členů EU a omezování svobody slova, přístupu k informacím a svobodné diskuze.

Co se týče ekonomických dopadů, zdá se, že je EU spíše ignoruje. Více času věnuje potlačování zdravého rozumu premiéra Orbána a Fica, kteří zatím nepodlehli cenzuře, hrozbám dotační diskriminace a podněcování nepokojů ve svých zemích. EU přestává být platformou pro svobodnou výměnu názorů, kde by mohla vznikat skutečně společná strategie, dává přednost nátlaku před diskusí a kompromisem, ztrácí schopnost se dohodnout.

EU udržela jednotu a potvrdila celému světu, že je poslušnou loutkou, která jedná bez ohledu na bytostné zájmy svých členských zemí. Neozvala se ani, když jim někdo zničil 3 strategické toky plynovodu Nord Stream, a tím i zničil spolupráci s Ruskem. EU chybí odvaha hájit své zájmy a schopnost vymyslet svou strategii a prosadit ji diplomacií a jednáním. 

Výzvy Západu a rozdílný postup USA a EU

• Dvoustranná jednání ve Washingtonu a summit v Londýně znovu potvrdily, že EU skutečně nemá ani dnes co nabídnout k jednacímu stolu. Situaci v Rusku nezná, resp. vychází z klamných předpokladů, nedokáže si zajistit pravdivé informace od zpravodajských služeb nebo je nedokáže dobře analyzovat a na základě nepravd a mýtů nemůže vytvořit ani dobrou strategii. Dokonce si ani nevšimla, přestože Ukrajina i Rusko jsou v Evropě v jejím sousedství, že pokračování této války je stále větší prohra pro Ukrajinu, ale především pro kolektivní Západ bez naděje na relevantní úspěch. Je čas válku na Ukrajině ukončit a nikoliv eskalovat.Jediné jiné řešení než mír, je pokračování nákladného konfliktu, který povede k ožebračování jejich účastníků (a možná získání pár km2 navíc oproti dnešnímu stavu), a dříve nebo později k jaderné válce. Trump to pochopil, a protože jadernou válku nechce, tak chce mír.
• Ale EU žije dále v ideálech a nepravdách a podporuje válku prezidenta, který dlouhých 8 let nedokázal zajistit právo a spravedlnost pro své obyvatele ve své zemi a nemá žádné zábrany zatáhnout do své války celé NATO. EU dál pokračuje v prokázaně špatné politice vůči Rusku, která ji samotnou ničí. Zrušila diplomatické styky, přerušila dodávky plynu a jiných surovin a věří, že Rusko zastraší svou nepatrnou armádou s vyprázdněnými vojenskými sklady a několika stovkami jaderných hlavic.
• Přestože protestuje proti krokům Trumpa, EU už zase jenom žadoní, aby je pozval k jednání. Summit v Londýně spekuluje, jak mu vyhovět a dostat ho na svou stranu.

To se ale nemůže stát, tady jde o mnohem zásadnější problémy, které musí USA řešit bezodkladně a nemohou ztrácet čas zbytečnými debatami. Je to zejména záchrana dolaru jako respektované a široce užívané měny. K tomu musí, otevřít SWIFT pro ruský rubl a ruské banky, aby se velký objem obchodů, které se teď odehrávají díky hloupým sankcím Západu mimo SWIFT a v jiných měnách, se alespoň částečně vrátily k dolaru. K tomu nemůže dojít bez zrušení sankcí a uzavření míru s Ruskem.

Aby ve volné soutěži měn získal dolar dobrou pozici, musí zvýšit jeho kvalitu, tj. nejméně kardinálně snížit zadlužení USA, aby dolar obstál v budoucí soutěži s měnami podloženými zlatem a jinými cennými zdroji. Proto musí srubat výdaje státu nebývalým způsobem, bez ohledu na to, zda to bude i na úkor dosavadních spojenců anebo skryté globální moci (deep state). A musí to být rychle.

Třetím naléhavým cílem je zabezpečit dlouhodobě stabilní dodávky energetických zdrojů, strategicky klíčových a vzácných surovin za nejnižší možné ceny. Tři roky bojů na Ukrajině tak, jako mnohé předchozí války, prokázaly, že postupovat dál stejným způsobem je velmi nákladné a zničující pro všechny aktéry. A hlavně to nesplňuje účel. Nebo bylo získáno něco pozitivního? Je stále více zřejmé, že k ruským surovinám se lze snáze dostat jednáním a spoluprací než válkou. Přesně řečeno, ani tradiční ani jadernou válkou se k nim dostat nelze (viz např. porážka v mnohaleté válce v Afgánistánu).

Navíc USA mají své individuální zájmy na budoucí spolupráci s Ruskem. Jsou si dobře vědomy toho, že spolupráce s Ruskem je bude posilovat nejen ekonomicky, ale i silnějším postavením ve spolupráci se zeměmi ostatního světa, zejména BRICS, pro které je Rusko silná autorita. Možná je to jen taktický manévr, jak posílit geopolitickou pozici USA za pomoci spolupráce s Ruskem, ale možná že jsme svědky zásadní změny v zahraniční politice USA. Jistě stále platí závěry Zbigniewa Brzezinského, který ve Velké šachovnici dokazuje, že střední Eurasie je klíčová pro globální bezpečnost a udržení americké dominance. Zahraniční politika USA vycházela od dob amerického ministra zahraničí H. Kissingera z doktríny, že je nutné nepřipustit a tlumit spolupráci mezi Ruskem a Německem a Ruskem a Čínou, které by mohly časem ohrozit svou ekonomickou silou i hegemonii Spojených států. Současné jednání Trumpa možná naznačuje, že došel k tomu, že je účelnější s Ruskem spolupracovat než s ním bojovat.

Na závěr

To, že dnes EU není globálním hráčem a nemá nic, čím přispět k jednání o bezpečnosti v Evropě, neznamená, že alespoň některé evropské země nemohou svou budoucí situaci změnit. Musely by se opět stát ekonomicky zdravými s přístupem na zahraniční trhy, mít schopné vedení a strategickou vizi spolupráce a bezpečnosti v Evropě, a nikoliv udržování války. Na to je několik států v Evropě již připraveno dnes a jistě budou dříve nebo později k mírovým jednáním pozvány.

Dosavadní jednání v Evropě však naznačují, že některé jiné evropské státy, včetně obou jaderných (Francie a Velké Británie), Německa a Česka, nadále vážně zvažují přezbrojení a dozbrojení za účelem podpory Ukrajiny a války s Ruskem. Koalice ochotných se bude muset brzy dohodnout, co bude cílem její podpory, zda jen posunutí ukrajinských hranic o několik desítek kilometrů anebo bude cílit na ovládnutí celého Ruska nebo jeho části za použití jaderných hlavic, anebo cokoliv mezi tím. A taky bude nutné udělat základní projekci finančních, lidských a zbrojních požadavků, zabezpečit si adekvátní výrobní či dovozní kapacity, vybudovat armádu, vychovat bojeschopné vojáky, oklestit veřejné služby atd. To bude vyžadovat roky a ohromné náklady, přičemž se budou, dle mého soudu, rychle rozevírat příjmové nůžky mezi válku podporujícími státy a rozvíjejícím se světem.