Proč otevřené hranice u malých zemí nefungují aneb měly by malé státy otevřít hranice těm velkým? |

Sdílet článek:

RYAN MCMAKEN

V debatě o imigraci mezi laisez-faire liberály a libertariány se rychle vyjeví jeden aspekt otevřených hranic: diskuse obecně ignoruje problémy spojené s geopolitikou jako je mezinárodní konflikt, etnické spory a expansionistické státy. Spíše mají libertariáni obhajující otevřené hranice tendenci se zaměřovat převážně na to, proč by měly bohaté země otevřít hranice migrantům se zemí s nízkým příjmem. Tyto argumenty pro otevřené hranice obecně lpí na seznamu praktických přínosů migrace co se týká ekonomických faktorů, jako je produktivita a HDP na hlavu. Předpokládá se, že otevřené hranice nutně povedou k rostoucímu standardu života obyvatel hostitelské země. No, málokdy tyto argumenty pro otevřené hranice vidíme přesvědčivě aplikované v kontextu mimo země rozvinutého světa.

Jedním z příkladů tohoto je kniha „The Case for Open Borders“ (česky vyšlo jako „Otevřené hranice: etika a ekonomie migrace“), která by mohla být stejně tak dobře nazvána jako The Case for Open Borders for Wealthy Countries. Čtenář v této knize najde velmi málo o globálních geopolitických aspektech imigrace. Podobně shrnutí obecné obhajoby otevřených hranic od Cato institutu vůbec nezmiňuje potencionální problém imigrace, která tato představuje pro etnické menšiny na daném teritoriu, malé státy anebo cíle větších expanzionistických států. jen o něco více rozvedený je článek od Christophera Freimana a Javiera Hidalga s názvem “Only libertarisnism can provide a robust justification for open borders.” No, i zde autoři rychle opouští “extrémní případ”, který se týká toho, že by masová migrace mohla zaplavit a podrobit si místní lokální hostitelskou populaci.

Na místo toho příznivci otevřených hranic rychle ustoupí na jim známé a domácí teritorium, diskutují jen dopady imigrace na sociální programy zemí prvního světa a pracovní produktivitu v bohatých zemích. To se rovná spoustě přehlíživého mávnutí rukou ohledně vztahu mezi migrací a geopolitikou. Naznačuje to, že zastánci otevřených hranic nemají co říci nad rámec imigrační politiky v úzkém kousku vyspělého světa. Ekonomické argumenty také předpokládají statickou politickou situaci. Ale jak uvidíme, imigrace ve velkém měřítku podstatně mění politické instituce.

Zvažme nicméně některé záležitosti, kterou vyplavou na povrch, když se podíváme mimo Severní Ameriku a západní Evropu. Malé země umístěné vedle velkých zemí čelí značné existenciální výzvě, která se k migraci vztahuje. Demografické asymetrie mezi spolu hraničícími zeměmi rozdílné velikosti znamenají, že v mnoha časových obdobích a na mnoha místech otevřené hranice mezi těmito dvěma státy můžou vést k ukončení většinového statusu pro místní nebo národní populaci v menších zemích. To samo by nebylo problémem, pokud jde o ekonomický pokrok, kdyby to ve skutečnosti, jak ukazují zkušenosti ze ztráty většinového statusu, nevedlo ke ztrátě práv a výsad jako je samospráva, sebeurčení a ochrana soukromého majetku. To je obzvláště záležitostí Evropy, Asie a Afriky, kde se často projevovalo rozdělení mezi náboženské, etnické a jazykové skupiny. Velká demografická změna způsobená migrací tedy není politicky neutrální a nemůžeme předpokládat, že by v ekonomice došlo k zachování stavu “ceteris paribus“, když taková migrace nastane. Spíše nelze předpokládat to, že s tím, jak se dřívější většiny redukují na menšiny, budou mít ti, kteří patřili k dřívější většině, podíl na výhodách, které by ceteris paribus vyprodukovalo více zahraničních pracovníků.

Argumenty obhájců otevřených hranic mohou být opravdu platné v některých oblastech rozvinutého světa. Ale pokud dojde na geopolitické dopady imigrace, jedna věc jsou třeba Spojené státy, které mají jednu z největších světových domácích populací, a které sdílejí pozemní hranici jen se dvěma zeměmi. Druhou a rozdílnou věcí jsou země jako Botswana a Lotyšsko a Vietnam.

Problém velká země/malá země

Většina diskuse o otevřených hranicích je zarámována do kontextu bohatých zemí, které otevírají svoje hranice migrantům z chudších zemí. Navíc, mnoho z těchto bohatých zemí, které přichází v úvahu – tj. Spojené státy, Kanada, Spojené království a Švédsko – nehraničí s jakýmikoliv zeměmi s nízkými příjmy a větší populací. Tyto samotné faktory pomáhají významně omezovat migraci do těchto států. Tyto faktory, které snižují imigraci, jsou stěží univerzální. Naopak, můžeme najít mnoho případů, kdy jsou menší vysoko příjmové země vedle mnohem větších nízkopříjmových zemích. Otevřené hranice by představovaly zcela jinou výzvu u takových zemích, než řekněme v případě Kanady. Pro příklad Lotyšsko má HDP na hlavu 21 267 dolarů a přiléhá k Rusku s HDP na hlavu 12 259 dolar [pozn. překladatele: v tomto případě jde o rozdíl nominální, rozdíl v HDP na hlavu v paritě kupní síly (PPP) není ani zdaleka tak velký, ale to na argumentaci nic moc nemění]. Lotyšská populace je 1,8 milionů obyvatel a odhaduje se, že téměř 9 % z nich nejsou rezidenti. Zatímco populace Ruska je 144 milionů obyvatel.

Nyní předpokládejme, že Lotyšsko zavede politiku otevřených hranic. V případě tohoto schématu, kdokoliv, kdo chce přesídlit do Lotyšska, tak může učinit. Protože Lotyšsko má mnohem vyšší standard života než Rusko, můžeme předpokládat, že mnoho Rusů bude nakloněno se přestěhovat. (Můžeme předpokládat minimální kontrolu hranic, která odmítne průchod známým zločincům.) Při tomto scénáři se nicméně Lotyšsko samo otevře velkému geopolitickému risiku otevřených hranic. Pro příklad, stačilo by aby méně než 1,5 % ruské populace mohlo emigrovat do Lotyšska na to, aby zde etničtí Rusové Lotyše počtem překonali. V krátkém časovém období by to byl velký podnik, ale nebyl by nemožný, kdyby se rozprostřel na dobu přes jeden tucet let nebo tak. Zvláště by byl proveditelný, kdyby byli migranti dotováni ruským státem a náležitě „placeni za vystěhování.“

Říci, že by to pro Lotyše znamenalo politickou destabilizaci, by bylo slabé slovo. To by rychle změnilo geopolitickou situaci v Lotyšsku, EU a Rusku. Podřídilo by to lotyšské politické instituce potencionálně nepřátelské ruské populaci. Mnoho lidí z nové většiny může mít malý zájem na ochraně majetkových práv etnických Lotyšů – zvláště pokud vezmeme dlouhou historii nepřátelství mezi těmito dvěma zeměmi. V případě jako tento se etnická skupina, která zjistí, že byla odsunuta do statusu menšiny, bude čelit mnohem nejistější budoucnosti. Jestliže otevřené hranice nějak vytvoří v rámci Lotyšska vyšší úroveň HDP na hlavu, nová politická situace způsobí to, že bude méně pravděpodobným to, že si Lotyši z dlouhého hlediska budou tyto zisky užívat.

Podobný problém s demografickými asymetriemi můžeme vidět v jiných částech zeměkoule. Můžeme se ptát, zda by vysokopříjmová Jižní Korea měla otevřít hranice středo-příjmové Číně. Populace Jižní Koreji je v současnosti 52 milionů obyvatel, jedna šestnáctina čínské populace. Čína by se sotva musela (moc) vyprázdnit, aby se čínské přistěhovalecké etnikum stalo v Koreji vlivnou a silnou menšinou.

Ne jen bohaté země

Země ani nemusí být bohatá aby čelila podobné situaci. Země může být jen bohatší než její sousedi. Botswana pro příklad, je mezi chudšími zeměmi zemí se středními příjmy s populací jen 2,6 milionů obyvatel. Je to nicméně jeden z nejbohatších národů v subsaharské Africe. Migrace ze zahraniční je zde trvalou obavou. Botswana sdílí hranici se Zimbabwe, zchudlou a nestabilní zemí na severovýchodě. Plynuly by Botswaně výhody z otevření hranic 16 milionům zoufale chudých Zimbabwanů právě od vedle? Možná. Zkušenosti však jasně naznačují, že mnoho Botswanců by v případě, že by se stali poddanými nové zimbabwské většiny, riskovalo svá vlastnická práva a lidská práva. Znovu stojíme před podobnou otázkou, kterou si musíme položit v případě Lotyšska: budou Botswanci pět let po přijetí otevřených hranic svobodnější, nebo méně svobodní? Odpověď opět není zřejmě “ano”.

Demografická situace ani nezávisí na tom, že cílová země musí mít vyšší příjem než země posílající migranty. Situace se stane složitější, když dvě sousedící země mají zkušenost s rostoucí úrovní mezinárodního konfliktu. Můžeme poukazovat na Ukrajinu, pro příklad, zatímco HDP na hlavu je jen zlomkem Ruského HDP. Pokud by Ukrajina přijala politiku otevřených hranic v desetiletích před začátkem války v roce 2014, situace by mohla býti dosti jiná. Ruský režim by mohl (třeba) dotovat novou migraci na Krym, aby zde byla posílena ruská etnická většina. To by mělo samozřejmě také přínos – z pohledu Moskvy – nebo by to podpořilo de facto ruskou kontrolu v oblasti. Zatím by ruští nacionalisté mohli využít výhody ukrajinských otevřených hranic tím, že by bývali v předválečné době vstupovali do Donbaského regionu, posílili by lokální odpor proti kyjevskému režimu, a tím by vydláždili cestu k budoucí ruské anexi na východě země. To nevyžaduje (ani) „invazi“ – jak mnoho antiimigračních aktivistů s oblibou označují velké migrační toky. Za režimu otevřených hranic, by etničtí Rusové mohli volně vstupovat na Ukrajinu jakožto pokojní pracující a obyvatelé. Když se situace obrátí v nepřátelství – jak se stalo v roce 2014 – nebude zde nutně nic, co by tyto imigranty zastavilo, aby nevyjádřily svůj pro ruský postoj u voleb, při veřejných demonstracích anebo jakožto noví odvedenci do doněcké nebo luhanské milice.

Můžeme učinit podobné pozorování stran otevřených hranic mezi středopříjmovou Čínou a nízkopříjmovým Vietnamem. Hraniční spory mezi těmito dvěma zeměmi pokračují dodnes v Jihočínském moři. Obě země vytyčily svoji pozemní hranici teprve v roce 1991, po dekádách konfliktu. Čínská populace je desetkrát větší než velikost té vietnamské. Byly by otevřené hranice přínosem pro Vietnamce? To je těžké zjistit, ačkoliv příliv etnických Číňanů do oblastí vietnamského severu by mohl jistě Číně pomoci při „novém projednávání“ o umístění hranice.

Metoda postupného přizpůsobování mezinárodních hranic skrze migraci byla v moderní době prozkoumána pomocí „pasového“ procesu, který byl občas používán Moskvou na východní Ukrajině. Tímto způsobem etničtí Rusové žijící nedaleko ruských hranic v cizích zemích dostávali ruské občanství. Za režimu otevřených hranic by se počty nově naturalizovaných cizinců mohly snadno zvýšit skrze nové příchody. Někdo by mohl říci, že Čína může vlastně použít podobnou taktiku podél rusko-čínské hranice, jak popisoval report Hudsonova institutu „The Great Siberian War of 2030“. Extrapolací pozorování z tohoto reportu na sibiřské pohraničí – oddělující Rusko od mnohem lidnatější Číny – je zřejmé, že ruská politika otevřených hranic by vedla k rychlému rozšíření čínského geopolitického vlivu v této oblasti na účet Rusů.

Kolonizace v podobě zadních vrátek

Někteří bystří čtenáři by mohli dojít k závěru, že malé země vedle velkých zemích by mohly čelit kolonizace v podobě zadních vrátek, pokud by přijali politiku otevřených hranic. To je dost možné. Přímá kolonizace je trochu jiným případem, protože zahrnuje otevřené hranice, které jsou vynuceny jedním politickým zřízením a uvaleny na druhé. To je příznačné pro hranice okolo indiánských rezervací ve Spojených státech anebo pro hranice mezi metropolemi a jich koloniemi. Jedním příkladem je alžírská hranice za francouzské vlády. V případě tradiční nedemokratické kolonizace nicméně demografické nerovnováhy nejsou až tak významné, protože moc metropole je použita k podpoře menšinové populace v tváří tvář větší domácí populaci. Považme, jak malá anglická menšina vládla po desetiletí v Keni.

Otevřené hranice představují oddělený a odlišný problém, když se podíváme na demokratické země, které jsou v blízké vzdálenosti od mnohem zalidněnějších zemí. Malé země jako Pobaltské státy, by zavedením otevřených hranic, čelily okamžité a potencionálně devastující demografické změně, která by následovala politické změny zavedené skrze volby.

No, mnoho obhájců otevřených hranic jedná tak, jako by tento jev měl triviální význam. Freiman a Hidalgo pro příklad tvrdí, že pravděpodobně by liberální politické zřízení mohlo legitimně zavést politiku, který by zabránila „vstupu jedné miliardy cizinců, aby zabránilo své vlastní destrukci.“ To zde implikuje, že jen absurdně velké množství migrantů – tj. jedna miliarda lidí – by obhájilo režim kontroly hranic. No, pro mnoho zemí je množství nutné k tomu, aby přineslo drastické demografické a politické změny mnohem menší než je jedna miliarda.

Není zde jistě nic neobvyklého na těchto pozorováních. Ekonom Ludwig von Mises, stoupenec svobodného trhu rozpoznal tuto záležitost téměř před sto lety, když napsal o stejném jevu, ale v kontextu doby, kdy migranti směřovali z Evropy: „Za absence jakýchkoliv migračních bariér, by velké hordy imigrantů z relativně přelidněných oblastí Evropy zaplavily, tvrdí se, Austrálii a Ameriku. Přišly by v tak velkých počtech, že by už nebylo více možné spoléhat na jejich asimilaci. Jestliže v minulosti imigranti v Americe brzy přejali anglický jazyk a americké způsoby a zvyky, bylo to částečně kvůli tomu faktu, že nepřišli naráz v takém velkých počtech… Jedním z nejdůležitějších důvodů pro tuto rychlou národní asimilaci byla ta skutečnost, že tito imigranti z cizích zemí nepřišli v příliš velkých počtech.“

Von Mises poznamenal, že ve 20. století změny v globální demografii a technologii přinesly rychle demografické změny na úrovních předtím nemožných. Došel k závěru, že rozsáhlá migrace by mohla od základu změnit klasicko-liberální charakter mnoha západních režimů – potencionálně k horšímu. Povšiml, že mnoho anti-imigračních obhájců má z toho strach a pokračoval: „Tyto strachy mohou být pravděpodobně přehnané s ohledem na Spojené státy. Co se týká Austrálie, jistě nejsou. Austrálie má přibližně stejný počet obyvatel jako Rakousko; její plocha je nicméně stokrát větší než ta Rakouska a její přírodní zdroje jsou jistě neporovnatelně bohatší. Pokud by Austrálie byla otevřena imigraci, může býti s velkou pravděpodobností předpovězeno, že její populace by se během několika let skládala většinou z Japonců, Číňanů a Malajců… Celý národ [ne pouze dělníci] je, co se týká strachu ze záplavy ze strany cizinců, jednotný. Současní obyvatelé těchto obdařených zemí [USA a Austrálie] mají strach, že v nějaké době budou omezeni na menšinu ve své vlastní zemi, a že potom budou trpět všemi problémy národního útlaku, kterému jsou dnes [1927] pro příklad vystaveni Němci v Československu, Itálii a Polsku.“

Von Mises zde uzavírá, že otevřené hranice fungují v nějakém kontextu, ale nefungují v jiném. Ve stejný čas Mises nepopírá to, že otevřené hranice jsou vždy preferované, když argumentuje jakožto ekonom. A má pravdu. Nejsou zde žádné dobré argumenty, které by dávaly přednost hraničním kontrolám. Na druhou stranu Mises také pozoroval, že politická realita má tendenci intervenovat způsoby, které nám brání v tom, abychom dosáhli přínosů z laissez-faire ekonomické politiky. Ve většině světa geopolitická realita má často tendenci, která znamená to, že politiky otevřených hranic ukončí stávající laissez-faire ve velmi krátkém čase. V delším období otevřené hranice mají tendenci vytvořit novou politickou realitu, které jsou často používána proti těm samým lidem, kteří chtěli vylepšit ekonomický růst a majetková práva pomocí toho, že se chopili svobodné a otevřené migrace.