Afghánistán je velmi krásná země s pestrou a zajímavou historií. A právě v historii najdeme mnoho odpovědí na dnešní situaci a vývoj. A tím je míněno v historii Afghánistánu, ale i dalších zemí s obdobným osudem nebo periodami v historii.
Afghánistán má geograficky velmi důležitou pozici ve střední Asii, z tohoto důvodu o vliv na něj nebo jeho přičlenění usilovali mnohé země, ať již to byli Peršané nebo Sikhové, později koloniální Británie a carské Rusko, Indie a Pákistán, nebo Sovětský svaz a USA. Afghánistánu, i vzhledem k jeho geografické členitosti, se dařilo držet nezávislost a neutralitu. Zároveň členění je i jeho prokletím, neboť odděluje jednotlivá etnika a kmeny, kdy kmenoví náčelníci a náboženští vůdci mají v určitých oblastech v podstatě neomezenou moc a nezávislost na ústřední vládě, ať se jedná o království nebo republiku či emirát.
Afghánistán má obrovský potenciál, jak lidský, tak i v oblasti rozvoje ekonomiky založené na přírodním bohatství. Jen pro zajímavost, již ve dvacátých letech minulého století proběhla reforma školství, kdy bylo uzákoněno plošné základní vzdělávání, a to i pro dívky a ženy. A navíc nosit burku nebylo povinné. Takovéto progresivní kroky daleko předběhly svou dobu a toleranci regionu a postupně došlo ke vzpouře některých kmenových náčelníků a náboženských vůdců. Prostě se obávali o svoji moc a vliv. Vzpoury v Afghánistánu obvykle vedli k zavraždění krále či prezidenta a degradaci dosaženého pokroku, a to za intenzivního vlivu cizích mocností.
Afghánistán byl velmi často zmítán občanskými válkami, mnoho bylo i válek se zahraničím. Jen koloniální Británie vedla s Afghánistánem tři války, následoval vpád Sovětského Svazu a naposledy mezinárodní koalice – všechny se stejným výsledkem. Byla odstraněna nepohodlná vláda, nastolena nová, zavedeny nové pořádky, vojensky obsazena část země (nikdy celá) a posléze po značných finančních i lidských ztrátách a odchodu ze země se vše vrací do původních, leč modifikovaných kolejí. A že odpor proti cizincům snažícím se bez hloubky pochopení a poznání zreorganizovat jejich zemi je u Afghánců téměř součásti DNA by měli Češi chápat velmi dobře. Jaké byly v českých zemích reakce na švédská vojska za třicetileté války, obsazení nacistickým Německem nebo „bratrskou pomoc“ vojsk Varšavské smlouvy a „dočasný“ více než 20 let trvající pobyt sovětské armády na našem území. A to situace nebyla umocněna tak velkými kulturními a náboženskými rozdíly a kmenovým dělením.
A jak do této skládanky zapadá Tálibán? Vznikla jako nábožensko-politické hnutí s výrazným vojenským křídlem. Poprvé se objevil v roce 1994 za občanské války jako jedna z prominentních frakcí, jež národnostně zahrnovala především Paštuny, tedy nejsilnější národnostní skupinu v Afghánistánu (42% obyvatelstva, na druhém místě jsou Tádžikové s 27%, 3-4 Hazarové a Uzbeci á 9%). Zároveň se toto hnutí z velké části skládalo ze studentů paštunských tradičních islámských škol z východu a jihu země, z nichž mnozí bojovali proti sovětské armádě. Tedy bojové zkušenosti se kloubí se školním prostředím a vlivem radikálního islámu ze sousedního Iránu a Pákistánu.
Paralelou s historií Číny je, že Mao Ce-tung k upevnění své moci využil tzv. Rudé gardy, radikální studentské hnutí, jež mu umožnilo likvidaci oponentů ,a když již začali být vůdci hnutí příliš radikální nebo se mu snažili oponovat, přesunul je na venkov nebo nechal popravit. A bývalí gardisté jsou dnes v Číně u moci a tato historická perioda je v Číně tabu, tedy jakoby černá díra v historii. Samozřejmě chování bývalých gardistů v centru dění a pozornosti, tedy v Pekingu, Šanghaji nebo Si-anu, kde jsou ústřední orgány, cizí diplomaté, novináři a turisté je jiné oproti tomu, co si mohou dovolit v „zapomenutých“ oblastech centrální Číny. Je možné, že Talibán se zachová obdobně. Revoluce „požere“ některé své děti, centrální vláda se bude chovat a vystupovat jakoby civilizovaně, ale jak je již teď patrné, v provinciích bude život velmi složitý. Slovo Tálibán je odvozeno od talib, což znamená student. Takže využil prostředí škol a možnosti radikalizovat studenty, ale v budoucnu se to již nebude hodit.
Tálibán též bude muset, pokud bude chtít zachovat fungování země, udržet v chodu ústřední i regionální administrativu. Lze očekávat, že uvnitř jednotlivých tálibánských frakcí dojde k boji o moc. K udržení chodu orgánů státní moci již Tálibán vyzval současné úředníky, aby se vrátili do práce. Zde je historická paralela s obnovou poválečného Německa včetně jeho armády. Prostě kdo uměl „řemeslo“ a nebyl nijak zatížen zločiny či členstvím ve zločineckých organizacích, dostal šanci. Jiná věc je obsazení vedoucích pozic s vlivem a přístupem k penězům. Tádžikům, Hazarům a Uzbekům se jistě nebude líbit, aby všechny klíčové pozice drželi Paštuni. A již se boj o vliv projevuje, kdy některé okresy se brání moci Tálibánu. I uvnitř Talibánu a Paštunů jsou různé mocenské frakce, jež mezi sebou soupeří a soupeřit budou.
Zkušenost je opět možno čerpat třeba v Súdánu, kde probíhala druhá občanská válka více než 20 let (první válka 1956 – 1972, druhá 1983 – 2005). Při snaze vybudovat vládu a parlament se nejednou stalo, že některý z budoucích politiků byl nespokojen s nabízenou pozicí, a protože dvacet let jediným řešením které znal, bylo přesvědčovat s puškou v ruce, odešel do buše, vytvořil si partyzánský oddíl a snažil se si svoji pozici opět doslova vystřílet. V Afghánistánu zřejmě lze očekávat obdobný scénář. Mnozí bojovníci Talibánu jsou 20-30 let ve válce, mnozí z nich byli v mládí uneseni a vycvičeni jako dětští vojáci. Jejich sociální vnímání, hodnoty a psychologie jsou doslova zmrzačeny pravděpodobně bez možnosti nápravy i při intenzivní psychologické a psychiatrické péči.
Jak je ale možné, že Tálibán tak rychle obsadil téměř bez boje celé území země? Jednak proto, že se jednalo o zaplnění vakua po odchodu cizích vojsk. Jednak proto, že hovoříme o jedné z mnoha občanských válek, kdy rodiny či klany mohou být rozděleny a působit na obou stranách konfliktu, ale vzájemně se zabíjet nebudou. A v neposlední řadě chyba mohla vzniknout hned na začátku konfliktu v roce 2001, kdy americký prezident prohlásil, že je potřeba zlikvidovat Tálibán. Jenže jak bylo řečeno dříve, není to jen jeho vojenská/teroristická frakce, ale jedná se o nábožensko-politické hnutí, jež má mnoho členů a sympatizantů. A po tomto prohlášení sympatizantů mohlo razantně přibýt, protože vyhnat Tálibán z Afghánistánu by znamenalo vyhnat značnou část obyvatelstva.
Tálibán mnohdy garantoval alespoň nějakou obživu, byť se jednalo o maková pole a výrobu narkotik. Cizinci pole zničili, ale práci nedali. Místní potřebovali most a hráz, cizinci postavili dívčí školu (až poté co popáté vyhořela, pochopili, že je potřeba most a hráz a škola je v pořadí priorit poměrně hluboko). Vesnické ženy chodily pro vodu ke studni asi kilometr za vesnicí, kdy mohly být mezi sebou a popovídat si o ženských záležitostech, a to samé muži ve vesnici. Cizinci vyvrtali studnu na návsi a tím zcela zničili tyto chvíle volnosti, kdy žena pak již nemohla opustit dům a vesnici. A samozřejmě všudypřítomná korupce a šuškanda o uzavřených dohodách mají své opodstatnění. Navíc ANA (afghánská armáda) byla cvičena bojovat dle válečných pravidel, nebyla cvičena čelit teroru, kdy za to že bojují jsou jejich manželky a dcery prodány, rodiny i sousedé povražděny a oni umučeni. Vzdát se dávalo šanci alespoň někomu na přežití.
Takže kam půjde Tálibán dále? Nelze vyloučit, že v Kábulu a dalších městech se bude snažit udělat výkladní skříň pro další země, aby přilákal investice, ale v provinciích se bude chovat jako vždy, tedy brutálně. Může zlikvidovat vládní policisty, možná je schopen jezdit s tankem nebo střílet z děla, ale pilotovat letadlo nebo vrtulník či je udržet v provozu je již jiná liga.
A co zahraničí? Čína již indikovala připravenost vstoupit do země, ale nikoliv v bojové formaci, byť s armádou. Nerostné bohatství Afghánistánu a možnost uzavřít dohody o nevměšování do Sin-ťiangu a neposkytování jakékoliv podpory tamní Ujgurské islámské komunitě je jistě lákavé. Pákistán stejně jako Rusko se jistě bude snažit posílit svůj vliv. A EU již naznačila nutnost komunikovat s Tálibánem, kde bohužel jako obvykle EU nebude vystupovat jednotně, ale převáží národní ekonomické zájmy.
Jak se říká, příliš mnoho psů je zajícova smrt. A o Afghánistán se soupeří uvnitř i vně země. Nejhorším možným scénářem by bylo rozvinutí občanské války a rozpad země, jako se stalo třeba v Libyi. Afghánistán má před sebou hodně neklidnou dobu – bohužel.
SM
(7 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář