IVAN HOFFMAN
Když se zrovna v médiích neřeší pletky celebrit, brutalita násilníků a nikde nehoří, jako čert z krabičky na nás vyskočí nějaký ekonom, plédující za důchodovou reformu. Jedná se o evergreen, podle kterého je současný průběžný důchodový systém neudržitelný, neboť populace stárne a mladí staré neuživí. Prognostici nám na grafech předvádějí temnou rozpočtovou budoucnost a předkládají recepty, jak ulevit strádajícím státním financím. Kroky, kterým se prý nejde vyhnout, jsou tři: zvýšit věk pro odchod do důchodu, snížit penze a zvýšit daně a pojistné.
Co ekonomům komplikuje vyřešit tento triviální účetní problém? Jsou to zbytky mezigenerační solidarity a předsudek, že i staří a nemocní, ze kterých už není ekonomický užitek, mají právo na důstojný život. Komplikací jsou také politické ohledy na volební právo důchodců, které je v zájmu udržitelného rozpočtu třeba oškubat. Od ekonomů se tedy chce, aby přišli se salámovou metodou a kombinací represivních opatření, neboť je politicky neprůchodné vyřešit problém z jedné vody načisto.
Nechat o seniorech rozhodovat ekonomy, znamená předjímat, že nejde o lidi, ale o peníze. Otázka zní, jak se co nejvýhodněji vypořádat s důchodci, s touto prošlou, opotřebovanou a překážející komoditou, s koulí u nohy, co zatěžuje systém a odčerpává zdroje, které pak chybějí tam, kde na ně dosáhnou mladí, zdraví a úspěšní, čili bohatí? Jenom špatný ekonom může hájit důchodový deficit a libovat si v červených číslech. Tím je řečeno, proč důchodce od dobrého ekonoma může očekávat jen to nejhorší.
Z historie víme, že lidé vždy tušili, že je stáří nemine, a kdo mohl, střádal. Rovněž ale víme, že se zpravidla z úspor ve stáří nepotěšili, neboť je znehodnotily inflace, měnové reformy, války a revoluce. O marnosti spoření na stáří se přesvědčujeme i my, a to v přímém přenosu, kdy zkoprněle sledujeme, jak se ze dne na den znehodnocuje měna, navíc bez reálné naděje, že se její pád může zastavit. Svěřit peníze bance či pojišťovně je jako očekávat od kozla odpovědné zahradničení.
Režim, ve kterém žijeme, není charakterizovaný transferem peněz od mladých ke starým, jak se nám to snaží prodat politici. Jedná se o transfer od chudých k bohatým. Sociální výdaje, včetně důchodů, nejsou motivovány vděčností lidem, kteří v reálné ekonomice vybudovali svět, ve kterém žijeme, a zasloužili se o současnou civilizaci. Sociální výdaje nejsou motivovány ani solidaritou s potřebnými. Primárně jsou sociální výdaje výkupným, kterým se bohatí jistí proti hladovým bouřím a znárodnění nabyté kořisti.
Důchodci jsou skupinou zranitelnou, jsou předurčeni žít z ruky do úst, odkázáni na pomoc nejbližších. Dokladem, že tomu tak bylo i v minulosti, budiž povzdech Karla Kryla: „Třesu se strachem před přízrakem, že jednou ze mne bude taky důchodce“. Můžeme se ptát, jak může ulevit empatie básníka člověku, který řeší, zda si koupit jídlo, anebo léky poté, co zaplatil za plyn a elektřinu. Jisté ale je, že lidé v nouzi se jenom výjimečně dočkají zastání těch, kteří žijí v blahobytu. Sytý nikdy nevěřil hladovému a sotva mu kdy uvěří. Úcta ke stáří bude vždy něčím nesamozřejmým, vzácným. Vždy bude rezervována pro lidi hodné, laskavé, kteří mají dar vidět lidskou bytost i v člověku za zenitem, na konci se silami, bez potenciálu a přidané hodnoty, bohatého pouze životní zkušeností.
Zajímavé a svým způsobem humorné je, že se důchodci stanou i z těch ekonomů a prognostiků, co vymýšlejí důchodové reformy, a že jednou jako prošlí, použití a nepotřební jedinci najdou pochopení právě jen u lidí, co už stejně jako oni budou společnosti k ničemu. To jsou tedy paradoxy!
(19 votes, average: 4,68 out of 5)
Loading... 
Plačky chudáka, ktorý bol lenivy vychovať dostatok detí a rovnako lenivý si sám našetriť na dôchodok a teraz naťahuje ruku, aby sa štát postaral. Tak dúfam, že ti dobrotivý štát dá, čo si zaslúžiš.
A tie rečičky, že dôchodcovia vybudovali svet v ktorom žijeme… Ďakujem pekne. Z jednej z najvyspelejších zemí ste vybudovali skrachovanú dieru v zemi. Už len za to by som Vám žiadne dôchodky nedal.
Tak to je dobře, že vy se důchodu nedožijte, viďte?
To je úplne jedno, lebo ja sa na svoj dôchodok zabezpečujem sám. Od štátu nič nečakám.
No pozor – ještě pořád by vám mohli otloukat o hlavu tvítama, že jste jim vybudoval díru v zemi! Já bych to neriskovala.
Ale od státu brát budeš, jsem si tím jist, hrdino! Ty tvoje kecy si strč za klobouk, až přijde na lámání chleba, budeš mít v kalhotách.
Chodz do Čiernej pri Čope. Somár naničomný.
Papy: nevím, jak to máte vy na slovači, ale ten člověk celý produktivní věk odevzdával nemalou částku do státní kasy.
Současné zdanění (od subehrubé mzdy) tzn.co musím vydělat zaměstnavateli, abych se mu vyplatil je cca 50-70% !!! Neboj, necucám si to z prstu, když jsem si dělal výpočet nákladovosti střediska, kluk co dostal cca 30 000 ,- čistejch musí vygenerovat téměř 60 000,-! to je první část co stát zežere a další je z těch jeho zbylejch 30 se tahá další dph, další spotřební daně atd. Takže, ten kdo říká něco o tom, že celoživotně pracující důchodce natahuje ruku a že stát je dobrotivý? Sory, za tu částku co státu odevzdám očekávám důstojný důchod, kterého se už bohužel nedočkám! Stát je největší zloděj a ty papy bohužel finanční negramot
Současný režim není charakterizován transferem peněz od mladých ke starým, ani primárně od chudých k bohatým. Jedná se o transfer peněz od těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty, k těm, kteří nevytvářejí buď nic, případně hodnoty naprosto nepotřebné a nechtěné, v nejhorším případě vyloženě škodlivé.
Temto obcanum v pokrocilem veku o penize vubec nejde.Jde jim o zdraví,ktere je pryc a ktere se nevratí a ktere bylo treba zniceno honbou za mamonem.V tom veku uz vi,ze zdravi se v lekarne neda koupit.Lze si znicit zdravi pro penize,ale koupit za penize zpet nelze,byt tomu nekteri do posledni chvile verili.A nastupuji vycitky ze mohli prozit ten zivot treba lip.Holt kazdemu z nas bude vystaven telem zdravotni ucet-zil jak zil a jak měl žít.Tak at nemusime litovat.