Mezi lidmi nezřídka panuje přesvědčení, že státní regulace narkotik – založená na postavení prodeje i držení mnohých z nich mimo zákon – chrání společnost před narkomany a kriminalitou s nimi spojenou; nyní se pokusím ukázat, proč je tato úvaha až tak neuvěřitelně scestná, že i její pravý opak lze označit za pravdivý výrok.
Osobně považuji za hlavní důvod, proč by stát neměl zasahovat do toho, kdo a jak moc si jakými drogami ničí své tělo, prostý fakt, že toto tělo nenáleží státu, ale dotyčnému jedinci; a tedy on, nikoliv stát, by měl mít právo o něm rozhodovat. Brání-li mu vláda a policie v takovém počínání, hrubě tím porušuje jeho práva. Ačkoliv já sám tento argument považuji za tak zásadní, že žádný další již nepotřebuji, plně chápu, že mnozí čtenáři uvažují více pragmaticky a zajímá je především celkový dopad na společnost; právě tomu bych se rád v této kapitole věnoval.
Při posuzování dopadů zakázaných narkotik na jejich uživatele je třeba si v prvé řadě uvědomit, že návykové látky nejsou pro každého automaticky špatné, neboť o tom, co komu přináší jak velký užitek, může rozhodnout jen sám dotyčný; pokusíme-li se své vlastní hodnocení životního štěstí vnucovat jiným, nebude to fungovat. Existují lidé, již se ani nedotknou alkoholu či dokonce kávy (a kdybychom přijali jejich měřítka, měli bychom zakázat i tyto drogy); většina pak nemá nic proti alkoholu a kávě, ale proti mnohým dalším drogám ano; někteří zas považují za přijatelnou ještě marihuanu, případně LSD; a jsou i tací, kteří si čas od času dají kokain, ale za nic na světě by se nedotkli heroinu. Neexistuje žádná univerzálně správná míra, již bychom mohli předepsat každému. Co nám dává právo soudit, který z výše uvedených přístupů je ten jediný správný? Ano, některé jsou riskantnější, ale dle této logiky bychom stejně dobře mohli zakazovat horolezcům zdolávat hory, protože mnozí to špatně odhadli a zaplatili životem.
V rámci války proti drogám se na různých protidrogových školních akcích mezi jednotlivými ilegálními narkotiky často nedělají rozdíly, popisují se v podstatě účinky heroinu, jehož vlastnosti se implicitně přiřknou všem zakázaným látkám; nebezpečí legálních drog se na takových přednáškách typicky pomíjí (často pak můžeme slyšet podivné slovní spojení „alkohol a drogy“ – jako kdyby alkohol drogou ani nebyl). Rozhodně netvrdím, že brát drogy je bezpečné, neboť užívání všech návykových látek je vždy spojeno s riziky; na druhou stranu si však nemyslím, že je rozumné dětem o účincích narkotik lhát, protože odhalí-li tuto lež v případě méně rizikových drog, dost možná ztratí respekt i k těm pekelně nebezpečným.
Ač existuje řada způsobů, jak posuzovat nebezpečnost jednotlivých narkotik (například míra poškozování organismu, rychlost tvorby závislosti, síla a typ závislosti, problémy s odvykáním, abstinenční příznaky), pro všechny slušné lidi, kteří by „na drogy nikdy nesáhli, ale pivo si dají rádi“, mám špatnou zprávu: Alkohol patří k těm spíše nebezpečnějším narkotikům (ač existují ještě horší) a třeba ze srovnání s LSD (což je mimochodem droga netoxická, takže se jí ani nelze předávkovat) vychází katastrofálně špatně podle téměř všech myslitelných kritérií. Ve skutečnosti jsou rozdíly mezi jednotlivými drogami propastné (teď nemluvím o pofidérním dělení na „tvrdé“ a „měkké“) a podobně jako mnoho lidí pije a kouří, aniž by se uchlastali k smrti, případně zemřeli na rakovinu plic (i když se to stává), je možné úplně stejně užívat většinu narkotik dlouhé desítky let bez vážnějších následků. Na některé si lze vytvořit návyk neskutečně rychle (heroin), na jiné zase jen těžko (extáze), některé způsobují závislost fyzickou (nikotin), jiné psychickou (kokain), některé poškozují zdraví velmi zásadně (barbituráty), jiné zanedbatelně (LSD) a již existující závislosti na některých drogách se lze zbavit relativně snadno (marihuana), u jiných je to extrémně obtížné (alkohol). Jakkoliv lze mnohé návykové látky považovat za poměrně spolehlivý nástroj pomalé sebevraždy (krokodýl), většinu drog (LSD, alkohol, kokain, kofein, marihuanu, extázi, tabák a mnohé další) však lze užívat celoživotně (samozřejmě s velmi různou četností v závislosti na uživateli a droze) a prožít spokojený dlouhý život. Teoreticky.
Proč teoreticky? Protože v praxi je mnoho drog nesmyslně předražených, neboť se cena kvůli jejich ilegalitě pohybuje několik řádů nad výrobními náklady. V důsledku toho jednak výrobci a prodejci narkotik, jejichž obživa jest tak či tak ilegální a oni jsou za ni pronásledováni bez ohledu na kvalitu jimi dodávaného zboží, míchají drogy s kdejakou omítkou, což je činí ještě nebezpečnějšími, ale především se narkomani dostávají do finančních problémů, před nimiž utíkají zpět k droze, takže se jejich život scvrkne jen na shánění další dávky a závislost vzniká ještě rychleji; mnozí pak v tomto stavu páchají kriminalitu, čímž ohrožují i ostatní – avšak nebýt války proti drogám, jež řádově zvyšuje ceny narkotik, drogově závislí by ničili ve většině případů jen sami sebe, podobně jako to můžeme pozorovat například u bezdomovců popíjejících krabicové víno. Prosím, nechápejte tento text jako obhajobu těch, kdo loupí, aby měli na další dávku; neomlouvám je, pouze konstatuji, že státní represe celou situaci zhoršuje (kdyby dávka stála jednotky korun, netřeba kvůli tomu přepadat či dokonce vraždit – i pro feťáka existují snazší způsoby, jak sehnat drobné; potřebuje-li však narkoman na ukojení svých potřeb – vinou státu – mnoho set korun denně, k násilí se uchýlí daleko pravděpodobněji).
Připouštím, že krom přímého ohrožení loupeživými narkomany vzniká ještě další problém – drogově závislí jsou v průměru mnohem nemocnější než jiní lidé (a to jak kvůli narkotikům samotným, tak i kvůli jejich ilegalitě, jež zvedá ceny drog a přináší tak jejich uživatelům bídu, nouzi, šílené životní podmínky, špinavé jehly a podobně). Ostatní jim pak platí zdravotní péči; to však není argument pro drogovou prohibici (která situaci narkomanů – a sekundárně všech ostatních – ještě zhoršuje), nýbrž pro volnotržní zdravotnictví, jež tento problém řeší (vizte desátou kapitolu).
Nezanedbatelnou námitkou zastánců drogové prohibice často bývá zdraví našich dětí. Budou-li narkotika legální, mohou být prodávána i v okolí škol! Jistě, ale to jsou i nyní; chce-li školák drogu, sežene ji, nedělejme si iluze. Můžeme se sice utěšovat tím, že jde o „selhání systému“ a „lepší policie“ by vše vyřešila, nicméně to jednak není pravda, ale především na tom momentálně nezáleží; podstatné je, že k tomu prostě dochází. V případě legalizace drog by to asi bylo trochu snazší, leč odpadlo by lákadlo zakázaného ovoce. Především by ale byla přenesena zodpovědnost za děti zpět na ně a jejich rodiče, již je mají chránit a poučit, ne se spoléhat na státní iluzi bezpečí (a vyviňovat se ze svých chyb obviňováním státu). Chceme, aby děti nefetovaly jen proto, že se k nim žádná droga náhodou zatím nedostala, nebo aby chápaly, proč mají odmítnout?
Někdy se můžeme setkat s obavami, že kdyby byly drogy legální, celá společnost by tím zničila sama sebe a všichni by se ufetovali k smrti; to však lze i za použití legálních narkotik. Je absurdní předpokládat, že by legalizace návykových látek způsobila drogovou apokalypsu, neboť většina lidí prostě nemá zájem zničit si život (kdyby ano, mohou i dnes); navíc zvyšování objemu peněz utracených za válku proti drogám prokazatelně nesnižují počet feťáků ve společnosti, což jasně ukazuje, že represe prostě nefunguje. Třeba v Portugalsku se staly drogy v devadesátých letech závažným problémem; obrovské množství lidí umíralo na předávkování a stále rostl počet nakažených HIV. V roce 2001 tamní vláda legalizovala užívání i držení malého množství úplně všech drog (včetně heroinu); výsledky? Do patnácti let klesl počet předávkovaných sedmadvacetkrát (!) a HIV pozitivních přestalo přibývat.
Fakt, že portugalští politici – když se dostali pod tlak veřejnosti – drogy dekriminalizovali, svědčí o tom, že si byli dobře vědomi toho, co válka proti drogám způsobuje, jen jim to vyhovovalo, dokud nezačali ztrácet politické body (kdyby byli vážně přesvědčeni o účinnosti represe, jen by tehdy přitvrdili); v ostatních zemích tomu není jinak, politici a úředníci, již se danou problematikou zabývají, ta data (nejen z Portugalska) znají, ale o skutečné řešení nemají zájem, neboť na problémech s drogami stojí jejich kariéra. Což souvisí i s tím, jak vlastně válka proti drogám začala (nemyslím teď její hlavní vlnu z roku 1971, nýbrž úplný počátek v 19. století v USA); vůbec nešlo o nějakou ochranu obyvatel, nýbrž o lobbying (konopí konkurovalo nylonu ve výrobě látek a dřevu v papírenském průmyslu) a rasismus (Asiaté typicky brali opiáty, Jihoameričané a Afričané drogy z koky; zákazem těchto substancí bylo možné šikanovat jejich uživatele), což ani není žádným tajemstvím, neboť tehdy ještě nebylo politicky nekorektní to veřejně hlásat (a politici tak činili).
Válka proti drogám tu nebyla, není a nikdy nebude pro ochranu společnosti (prokazatelně vede k opaku), nýbrž jen z důvodů mocenských. Něco takového sice nikdy nepřiznají ti, jejichž současná kariéra na boji s drogami závisí, leč Globální komise pro drogovou politiku, což je orgán složený z bývalých mocných, již celý život válce proti drogám zasvětili, ale dnes už je neživí (například exprezidenti jihoamerických zemí, exministr zahraničí USA, bývalá hlava OSN, extajemník NATO, bývalý vysoký představitel EU), otevřeně prohlašuje: „Globální válka proti drogám selhala s devastujícími důsledky pro jednotlivce a společnosti po celém světě.“
Drogová prohibice je totiž úplně stejný nesmysl jako ta alkoholová ve dvacátých letech v USA; jediný rozdíl spočívá v tom, že se netýká tolika lidí, takže nejsou její katastrofální důsledky vidět na každém kroku. V bezstátní společnosti si však lze představit prodej drog podobně jako prodej libovolného jiného zboží, což bude mít nesporný dopad nejen na čistotu oněch látek; něco takového by mimo jiné znamenalo i úplný konec drogových mafií, jež jsou jednoznačně vytvářeny jen a pouze válkou proti drogám, neboť k čemu pašovat či v tajnosti skladovat a vyrábět něco, co je běžně k dostání v obchodech?
(11 votes, average: 4,55 out of 5)
Loading... 
Naprosto souhlasím