Prý sedm soudců |

Sdílet článek:

JINDŘICH KAREL

Prý sedm soudců Okresního soudu v Děčíně se obrátilo s žalobou na soud, přičemž žalovanou stranou má být vedení soudu. Dotyční soudci prý nesouhlasí s tím, že předseda soudu podmínil vyplácení stravovacího příspěvku elektronickou evidencí jejich přítomnosti v budově soudu. Přišli se zajímavou konstrukcí, že soudci nemají povinnost vést elektronickou evidenci své docházky, a že předseda soudu nesmí zasahovat do hmotného zabezpečení soudců, což prý vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Tak nevím, zda žalují vedení soudu, nebo Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti, které u jednotlivých Okresních soudů vykonává prostřednictvím předsedů soudů státní správu soudů.

Netuším, zda je možné cítit se být povinen vést elektronickou evidenci přítomnosti v budově soudu, když je z podstaty věci zřejmé, že evidenci hodlá vést ten, kdo rozhoduje o tom, zda bude soudcům vyplacen stravovací příspěvek.

Tuším ale, že dotyční soudci otevírají zajímavé téma. A sice téma jejich docházky, výkonu, atd..

Pokud se soudcům nezdá evidence docházky, tak mě jako občanovi se zase nezdá, jakým jiným způsobem dokládají soudci, že vykonávají řádně a úplně funkci soudců, a jak si představují, že se bude financovat jejich působení v justici.

Pokud se soudcům nyní nelíbí, že chce někdo evidovat jejich docházku, tak s čím mohou přijít v budoucnu?

Má se Česká republika připravovat na to, že nebude smět požadovat po soudcích, aby za štědré platy a příplatky pracovali? Existuje riziko, že se soudci rozhodnou být doma, nepracovat a požadovat v rámci nezávislého (ne)výkonu plat, který jim náleží? Možné je v dnešní rozvrácené atmosféře fialové anarchie cokoliv.

Oprávněně může vyvstat otázka, zda potřebujeme justici, která nás stojí nehorázné peníze, a která signalizuje do společnosti aroganci, povýšenost, kategorizaci a nenasytnost, která se projevuje zejména v době, kdy Česká republika čelí závažným ekonomickým problémům, ježto se staly záminkou pro okradení důchodců a bezmocných lidí. Odpověď je taková, že potřebujeme, doslova jako koza drbání, reformu justice. Důvodů k takové reformě máme vícero.

Situace je dnes v rámci českého soudnictví taková, že co v rámci soudního řízení účastník řízení vyloženě polopatě nevysvětlí, to znamená, pokud nevysvětlí co chce, proč to chce, na základě jakého zákonného ustanovení to chce, tak soudce nemá povinnost cokoliv odvozovat nebo dovozovat, a nedělá to, přičemž účastník řízení tím pádem může být v konečném důsledku neúspěšný ve věci samé. Soud prý zná zákon. V praxi to ale často probíhá tak, že soudci zákon, zejména co se procesních pravidel týče, ignorují. Chování některých soudců a hlavně soudkyň často snižuje samo o sobě důstojnost soudního řízení, a bulvarizuje soudní řízení jako takové. V nejednom případě pak vyšlo najevo, že vysokoškolské vzdělání soudců a soudkyň rozhodně není zárukou ničeho, co se od soudů obecně očekává.

Známo je mnoho případů, kdy soudci ublížili lidem, šikanovali je, atd., přičemž zůstali nepotrestáni. Málo kdy je soudce za něco potrestaný.

Žaloba zmíněných soudců by měla být podle mého názoru zamítnuta v celém rozsahu.

Bylo by dobré otevřít debatu o tom, jaké lidi na místa soudců jmenovat. Je zřejmé, že funkci soudce může vykonávat kdokoliv, kdo umí číst a vyhledávat informace v databázi.

Nepotřebujeme nadfinancované, samozvaně nedotknutelné nadlidi na pozicích soudců. Potřebujeme soudce slušné, kteří nespatřují v kontrole docházky cokoliv špatného, a hlavně potřebujeme takové soudce, kteří si budou vážit výjimečnosti funkce, do které byli jmenovaní.