Racionální neznalost |

Sdílet článek:

Neznalost voličů je jednou z nejzásadnějších kritik demokracie a voleb obecně. Navíc tato neznalost může mít i docela racionální povahu, jak vzápětí uvidíme.

Racionální neznalost

Co je to racionální neznalost? Racionální neznalost či racionální ignorace znamená následující: “Občané vědí, že jejich hlas ovlivní výsledky voleb nepatrně. Nepovažují svůj hlas za rozhodující. Proto jejich motivace strávit čas a věnovat úsilí na získání informací potřebných pro ‘správnou’ politickou volbu je nepatrná. Tento jev, který teoretikové veřejné volby nazývají efektem racionální ignorace, hraje významnou roli v analýze chování voličů a politiků.” (1). Ekonom a historik Eamonn Butler k tomuto ještě uvádí, že zde panuje nejistota stran nákladů a přínosů, které pro voliče mohou plynout z nějaké politiky. Pro příklad někdo může hlasovat pro program veřejného zdraví, přičemž v budoucnosti se může ukázat, že nikdy nebyl dostatečně nemocný, aby se mu zvýšení výdajů (a tedy i daní) na tento systém vyplatilo (2). Nikdo nemá věšteckou kouli, aby viděl do budoucnosti.

Dejme slovo opět Janu Čmolíkovi, který problém jednoduše, vtipně a dostatečně zřejmě shrnuje: “V praxi to funguje tak, že pan Zvídavý chce jít studovat a tak se zajímá, jak politici budou řešit vzdělání. Pan Kosa je podnikatel v zemědělství a tak se zajímá, jak politici budou řešit zemědělství. Pan Znavený se chystá do penze a tak se zajímá, jak politici budou řešit penzijní systém. No a politik pan Chápavý slíbí panu Zvídavému bezplatná studia, pan Kosa bude jistě uspokojen slibem garantované výkupní ceny zemědělských produktů a pan Znavený dostane ujištění, že jeho penze každoročně poroste. A každému dalšímu cokoli, co hrdlo ráčí. Pánové Zvídavý, Kosa, Znavený a další si vůbec neuvědomují, že jsou sliby pana Chápavého navzájem neslučitelné nebo splnitelné pouze k tíži jiných občanů. Jsou v zajetí ‘racionální ignorance’. ‘Racionálně ignorantní’ volič neumí navíc dobře rozpoznat krátkodobé a dlouhodobé výsledky jednotlivých politických opatření. Pokud se příjmy ‘racionálně ignorantního’ voliče zvyšují před volbami a náklady se dostavují se zpožděním po volbách, tak má pan Chápavý mnohem větší šanci na zvolení. Pokud se náklady projevují před volbami a příjmy ‘racionálně ignorantního’ voliče se zvyšují po volbách, tak má pan Chápavý mnohem menší šanci na zvolení. Tato skutečnost se jmenuje ‘efekt krátkozrakosti’. Pokud je příjem hlavním argumentem pro voliče, tak se stávají přerozdělovací politiky hlavním nástrojem v rukách pana Chápavého. Může je správně načasovat na období před volbami a krásně demonstrovat jejich blahodárné účinky. Učebnicovým příkladem jsou dnes již legendární pastelky [šlo o tzv. pastelkovné, pozn. autora]. James Buchanan dokázal, že politikové si prostřednictvím přerozdělovacích politik a sociálních transferů kupují hlasy voličů. Rozpočtové deficity jsou pouze přirozeným výsledkem politického zápasu o voličské hlasy.” (3).

Příklady neznalosti

Václav Rambousek v souvislosti s tímto upozornil, že je zřejmé, že voliči nejsou prakticky schopni rozhodovat o financování výdajů na veřejné služby. Uveďme z jeho knihy “Všežravý stát” několik příkladů. Položek veřejných výdajů je u nás obrovské množství. Dále voliči nemají často ani tušení o existenci řady státních institucí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má 17 přímo řízených organizací plus se vyplácejí příspěvky a dotace nejrůznějším organizacím, spolkům a občanským sdružením. V rámci ministerstva zemědělství existuje například i výzkumný ústav rostlinné výroby, výzkumný ústav pro okrasné zahradnictví, výzkumný ústav pro myslivost a třeba i Státní rostlinolékařská správa. Kdo z voličů toto ví? (4). Zákon o dani z příjmu v Českých zemích měl v půlce nultých let tohoto století 80 tisíc slov a slovo výjimka se v něm vyskytovalo 260 krát. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov a díky nejrůznějším slevám a výjimkám téměř polovina lidí neplatí žádné přímé daně (5). Prostě dle Rambouska daňoví poplatníci nemají a nemohou mít přehled o tom, na co se jejich zdroje použijí a ani o tom často nerozhodují. Další příklad: rozpočet USA je kniha o více než tisíci stranách (6).

Uveďme i příklad odjinud: v roce 2010 vyprodukovaly evropské unijní instituce 2 370 právních aktů a v unii existovalo 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy (7). Skutečně stěží si lze představit, že politik nabídne ve volební kampani voličům zvýšení prostředků vynaložených třeba na konkrétní oddělní v nemocnicích o 521 miliónů Kč. Anebo opravu nějaké silnice za 53,8 milionů korun. Většinou jsou volební programy velmi obecné a vágní. Ostatně sami voliči požadující navýšení těchto prostředků, mají různě vysoké představy o těchto částkách a o jejich přesném použití. Politici a byrokraté tak mají poměrně dost velkou volnost při rozhodování o veřejných výdajích, a to je také základním lákadlem pro podnikání v politice (8). Čili věcí k nastudování je i v malém moderním státě tolik, že i kdyby voliči nebyli racionálně ignorantní čili neznalí, nebylo by to společnosti zřejmě nic moc platné. Ovšem racionální ignorace problém ještě prohlubuje.

Uvedu zde ještě pár příkladů chabé znalosti voličů ve Spojených státech. Jména obou svých senátorů zde znalo méně než 40 % amerických plnoletých voličů. Ještě menší procento zná stranickou příslušnost každého z těchto dvou senátorů, přitom právě stranické příslušnosti se přikládá významná informační úloha. Dále jen přibližně polovina občanů ví, že každý stát unie je v Kongresu zastoupen právě dvěma senátory, a jen čtvrtina z nich ví jak dlouhé je volební období těchto senátorů. Znalosti toho, jak dotyčný politik hlasoval v zákonodárném sboru a jaká zaujímá politická stanoviska se blíží nule. Během presidentské roku 1992 kampaně pouhých 19 % občanů bylo schopno posoudit, jak lze charakterizovat opatření Billa Clintona v oblasti ochrany životního prostředí a jen 15 % občanů si tehdy bylo vědomo, že oba kandidáti (Clinton i Bush) podporují trest smrti. Zhruba 70 % Američanů není schopno říci, která strana má právě pod kontrolou Sněmovnu reprezentantů, zatímco 60 % voličů není známo, která strana drží většinu v Senátu. Z mezinárodního srovnání přitom vyplývá, že úroveň politických znalostí Američanů je přinejhorším jen mírně podprůměrná (9). A co vy znáte svého senátora anebo zastupitele ve svém městě či vesnici?

Španělský filosof José Ortega y Gasset koncem 20. let 20. věku uštěpačně prohlásil, že dnes má průměrný člověk ty nejrozhodnější názory na všechno, co se ve světě děje a má dít. Proto také ztratil schopnost naslouchat. Nač ještě naslouchat, když má v sobě všechno potřebné? Už není jeho věcí, aby poslouchal, ale aby soudil, vynášel názory a rozhodoval. Neexistuje jediná veřejná otázka, do níž by při své slepotě a hluchotě nezasahoval a nevnucoval své “myšlenky” (10).

Vědci a vzdělanci jako spása?

Pomohlo by, kdyby volební právo měli jen vědci a vzdělanci? Na to koncem 20. let minulého století odpověděl právě zmíněný Ortega y Gasset: “Dříve se lidé prostě mohli dělit na učené a neučené, na větší nebo menší mudrce a větší nebo menší nevědomce. Specialistu však nemůžeme zařadit do žádné z těchto tříd. Není vědcem, protože nezná výslovně nic z toho, co nepatří k jeho specializaci; není ale ani nevědomcem, protože se zabývá vědou a výborně zná svůj zlomeček vesmíru. Nazvěme ho učeným nevědomcem, což je svrchovaně povážlivé, neboť to znamená, že je mužem, který si ve všech otázkách, o nichž nic neví, povede ne jako nevědomý ale naopak se vší domýšlivostí člověka, který ve svém oboru učencem. A skutečně specialistovo chování je právě takové. V politice, umění, ve společenských otázkách i v ostatních vědních oborech zaujímá stanoviska primitivní, stanoviska omezenečkova; ale zaujme je energicky a nadutě, aniž by si připouštěl – a v tom je paradox – mínění specialistů těchto oborů. Tím, že ho civilizace specializovala, učinila ho hermetickým a spokojeným ve své omezenosti; tento vnitřní pocit moci a vlády ho však stále pudí k tomu, aby se snažil nabýt vrchu i mimo svou specializaci. Z toho plyne, že i v tomto případě, představujícím maximum kvalifikovaného člověka – specializaci, a proto pravý opak davovosti – se bude téměř ve všech oblastech života chovat bez vší kvalifikace, tedy jako bytost davová.” (11). Dnes, tedy skoro sto let, po sepsání tohoto textu, je specializace ve vědě ještě mnohem větší a pravděpodobně všeobecné vzdělání vědců je naopak vzácnější.

Co si tedy zapamatovat? Voliči jsou často, co se týká politických otázek neznalí a nemají ani motivaci si potřebné informace opatřit, protože to jednak stojí hodně času a navíc jejich hlas v podstatě o ničem nerozhoduje. Rozsah aktivit moderního státu je navíc obrovský. Voliči neumí navíc dobře rozpoznat krátkodobé a dlouhodobé výsledky jednotlivých politických opatření. Vědci a specialisté na tom nejsou o mnoho lépe, za to jsou domýšlivější.

(1) Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, str. 484.
(2) Butler, E. Public Choice: A Primer. Londýn: The Institute of Economic Affairs 2012, str. 53.
(3) Čmolík, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, str. 107-109.
(4) Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, str. 19-20 a 55. Přesné názvy jsou Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahrady (k činnosti viz ZDE) a Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (k činnosti viz ZDE). A podobně.
(5) Tamtéž, s. 50.
(6) Tamtéž, str. 21 a 133.
(7) Petřík, L. Evropská unie je protidemokratický podvod. In: Loužek, M. (ed.). Evropská unie v pasti centralizace: sborník textů. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku 2011, str. 24.
(8) Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, str. 43.
(9) Caplan, Br. Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2010, str. 139 a 24-25.
(10) Ortega y Gasset, J.Vzpoura davů. Praha: Portál 2018, str. 94.
(11) Tamtéž, str. 130-131.