Rusko-Irán-Čína: jeden za všechny a všichni za jednoho?

Bylo na ruském ministerstvu zahraničí, aby do situace, která se rychle vymykala kontrole, znovu vneslo racionalitu: Moskva v podstatě spolu se svým partnerem Teheránem prostě nepřijme vnější hrozby bombardováním íránské jaderné a energetické infrastruktury a zároveň trvá na hledání životaschopných řešení jaderného programu islámské republiky na základě jednání.

A pak se jako blesk z čistého nebe změnil washingtonský narativ. Zvláštní vyslanec USA pro blízkovýchodní záležitosti Steven Witkoff – ne zrovna Metternich a dříve zastánce „maximálního tlaku“ – začal mluvit o potřebě „budování důvěry“ a dokonce „řešení neshod“, což naznačovalo, že Washington začal „vážně uvažovat“, podle příslovečných „úředníků“, o nepřímých jaderných rozhovorech.

Tyto náznaky se v pondělí odpoledne změnily v realitu, když Trump údajně oslnil hostujícího izraelského premiéra Benjamina Netanjahua oznámením o „velmi velkém setkání“ s íránskými představiteli v příštích několika dnech. Teherán později tuto zprávu potvrdil, přičemž íránský ministr zahraničí Abbás Aragčí uvedl, že se v sobotu v Ománu zapojí do nepřímých jaderných jednání s Witkoffem.

Jako by si Trump alespoň vyslechl argumenty vystavené nejvyšším vůdcem islámské republiky ajatolláhem Alím Chameneím. Ale na druhou stranu může změnit názor během minuty Trumpův New York.

Jemnější body osy Rusko-Irán-Čína

Zásadní podklady pro rozluštění hlavolamu „Pomůže Rusko Íránu“ lze nalézt v těchto veskrze diplomatických výměnách názorů v moskevském Valdajském klubu.

Klíčové body přednesl Alexandr Maryasov, ruský velvyslanec v Íránu v letech 2001-2005. Maryasov tvrdí, že rusko-íránská smlouva není jen symbolickým milníkem, ale „slouží jako plán pro rozvoj naší spolupráce prakticky ve všech oblastech“. Jedná se spíše o „dokument o dvoustranných vztazích“ – ne o obrannou smlouvu.

Smlouva byla široce diskutována – a poté schválena – jako protiváha „zesílenému vojensko-politickému a ekonomickému tlaku západních zemí na Rusko i Írán“.

Hlavním zdůvodněním bylo, jak bojovat proti sankční tsunami.

I když však smlouva nepředstavuje vojenské spojenectví, podrobně popisuje vzájemně dohodnuté kroky v případě útoku nebo ohrožení národní bezpečnosti jedné z obou zemí – jako v případě Trumpových neopatrných výhrůžek bombardováním Íránu. Smlouva také definuje rozsáhlý rozsah vojensko-technické a obranné spolupráce, včetně, což je zásadní, pravidelných rozhovorů o zpravodajských informacích.

Maryasov označil za klíčové bezpečnostní body Kaspické moře, jižní Kavkaz, střední Asii a v neposlední řadě západní Asii, včetně šíře a dosahu Osy odporu.

Oficiální postoj Moskvy k Ose odporu je mimořádně choulostivá záležitost. Podívejme se například na Jemen. Moskva oficiálně neuznává jemenskou vládu odporu ztělesněnou hnutím Ansaralláh a s ústředím v hlavním městě Saná; naopak uznává, stejně jako Washington, loutkovou vládu v Adenu, která ve skutečnosti sídlí v pětihvězdičkovém hotelu v Rijádu a je sponzorována Saúdskou Arábií.

Loni v létě navštívily Moskvu dvě různé jemenské delegace. Jak jsem byl svědkem, delegace ze Saná se potýkala s obrovskými byrokratickými problémy, aby se domluvila na oficiálních schůzkách.

V moskevských zpravodajských a vojenských kruzích samozřejmě panují sympatie k Ansaralláhu. Jak však v Saná potvrdil jeden z členů Vysoké politické rady, tyto kontakty probíhají „privilegovanými kanály“, nikoli institucionálně.

Totéž platí pro libanonský Hizballáh, který byl klíčovým ruským spojencem při potírání ISIS a dalších islamistických extremistických skupin během syrské války. Pokud jde o Sýrii, jediné, na čem oficiální Moskvě poté, co se loni v prosinci v Damašku dostali k moci extremisté napojení na Al-Káidu, skutečně záleží, je zachování ruských základen v Tartúsu a Hmeimimu.

Není pochyb o tom, že syrský debakl byl pro Moskvu i Teherán mimořádně vážnou komplikací, kterou ještě zhoršila Trumpova nepřetržitá eskalace ohledně íránského jaderného programu a jeho posedlost „maximálním tlakem“.

Povaha rusko-íránské smlouvy se podstatně liší od rusko-čínské. Pro Peking je partnerství s Moskvou natolik pevné, vyvíjí se tak dynamicky, že smlouvu ani nepotřebují: mají „komplexní strategické partnerství“.

Čínský ministr zahraničí Wang I při své nedávné návštěvě Ruska po vyslovení perly – „ti, kdo žijí v21. století, ale uvažují v blocích studené války a hrách s nulovým součtem, nemohou držet krok s dobou“ – elegantně shrnul čínsko-ruské vztahy ve třech vektorech: Dva asijští giganti jsou „věčnými přáteli a nikdy nepřáteli“; rovnost a vzájemně výhodná spolupráce; nepřipojování se k blokům; nekonfliktnost a neútočení na třetí strany. Takže i když máme rusko-íránskou smlouvu, mezi Čínou a Ruskem a Čínou a Íránem v podstatě existuje úzké partnerství.

Svědčí o tom například pátý ročník společného rusko-íránsko-čínského námořního cvičení, které se konalo v březnu v Ománském zálivu. Tato trojstranná součinnost není nová, rozvíjí se již řadu let.

Je však líné charakterizovat tento vylepšený trojúhelník RIC Primakov (Rusko-Irán-Čína místo Rusko-Indie-Čína) jako alianci. Jedinou „aliancí“, která dnes na geopolitické šachovnici existuje, je NATO – válečný štváč složený ze zastrašených vazalů zahnaných do kouta Říší chaosu.

Cue k další těžko odolatelné nefritové perle Wang Yi: „USA jsou nemocné, ale nutí ostatní, aby si vzali lék.“ Závěry: Rusko nemění strany, Čína nebude obklíčena a Írán bude bráněn.

Až se v Pekingu sejde nový Primakovův trojúhelník

Daniyal Meshkin Ranjbar, odborný asistent na katedře teorie a historie mezinárodních vztahů na moskevské univerzitě RUDN , na Valdajské diskusi uvedl zásadní věc: „Poprvé v historii se diplomatické perspektivy Ruska a Íránu sbližují.“ Má na mysli zjevné paralely mezi oficiálními politikami: Ruská politika „otáčení na východ“ a íránská politika „pohledu na východ“.

Všechny tyto vzájemné souvislosti zjevně unikají nové administrativě ve Washingtonu, stejně jako bombastická rétorika Trumpa a Netanjahua, která nemá žádný reálný základ – dokonce i Rada národní bezpečnosti USA přiznala, že Írán nepracuje na jaderné bombě.

A to nás přivádí k velkému obrazu.

Vládce cirkusu Ringmaster – přinejmenším do doby, než si to opět rozmyslí – v podstatě pracuje na triangulační dohodě, údajně nabízí Rusku dopravní rámec, přístup k vývozu obilí v Černém moři a ruské banky mimo sankční seznam SWIFT, aby mohl provést svůj „pivot“ a následně zaútočit na Írán (včetně termínu pro Teherán).

A pokud bude Rusko Írán bránit, žádná dohoda nebude.

To je tak lživé, jak jen mafiánský maximální nátlak ve stylu „nabídka, kterou nelze odmítnout“ může být. Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov – mimořádně schopný diplomat – celé zdůvodnění zničil: „Rusko nemůže přijmout americké návrhy na ukončení války na Ukrajině v jejich současné podobě, protože neřeší problémy, které Moskva považuje za příčinu konfliktu.“ A to i přesto, že Moskva „bere modely a řešení navrhované Američany velmi vážně“.

Zatímco ruský úhel pohledu na Trumpovu triangulaci slábne, Teherán jen nesleduje, jak řeka teče. To, jak se Írán po desetiletí přizpůsoboval sankční tsunami, je nyní pevnou znalostí hluboce sdílenou s Moskvou, která je součástí jejich prohlubující se spolupráce zakotvené ve smlouvě.

Při vší Trumpově nestálosti se napříč Beltwayí pomalu, ale jistě prosazují nesionisticky kontaminované hlasy, které vtiskují racionální názor, že válka proti Íránu je pro samotné impérium naprosto sebevražedná. Znovu se tak vynořují šance, že verbální výpady Trumpa 2.0 mohou připravit půdu pro dočasnou dohodu, která bude do smrti roztočena – koneckonců jde vždy o souboj narativů – jako diplomatické vítězství.

Lze uzavřít sázky, že jediným vůdcem na planetě, který je schopen Trumpa přimět k pochopení reality, je ruský prezident Vladimir Putin, a to v jejich příštím telefonátu. Koneckonců je to sám Cirkus Ringmaster, kdo vytvořil obnovené drama „jaderný Írán“. RIC – neboli obnovený Primakovův trojúhelník – se jím náležitě zabýval, a to společně, na zásadní, diskrétní, nezveřejněné nedávné schůzce v Pekingu, jak potvrdily diplomatické zdroje.

RIC v podstatě vypracovala cestovní mapu „jaderného Íránu“. Toto jsou hlavní body:

• Dialog. Žádná eskalace. Žádný „maximální tlak“. Postupné kroky. Budování vzájemné důvěry.
• Zatímco Írán znovu zdůrazňuje své veto ohledně vývoje jaderných zbraní, tolik diskutované „mezinárodní společenství“, ve skutečnosti Rada bezpečnosti OSN, znovu uznává právo Íránu na mírovou jadernou energii podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
• Zpět k JCPOA – a restartujte ji. Aby se Trump vrátil na palubu, bude restart nesmírně obtížný.

Tento plán byl ratifikován během úterního druhého kola třístranných rozhovorů RIC v Moskvě, kde vysocí představitelé spojeneckých zemí jednali o společném úsilí při řešení problémů, kterým Írán čelí.

Tento summit v Moskvě

V současné podobě je cestovní mapa pouze mapou. Udýchaná sionistická osa od Washingtonu po Tel Aviv bude i nadále trvat na tom, že Írán v případě útoku nebude podpořen Ruskem, a další, nepřetržitý „maximální tlak“ donutí Teherán nakonec složit zbraně a vzdát se podpory Osy odporu.

To vše se opět vyhýbá realitě. Pro Moskvu je Írán naprosto klíčovou geopolitickou prioritou; za Íránem, na východě, se nachází Střední Asie. Sionistická obsedantní fantazie o změně režimu v Teheránu maskuje, že NATO pak proniká do Střední Asie, buduje vojenské základny a zároveň blokuje několik strategicky klíčových čínských projektů Iniciativy pásu a cesty (BRI). Írán je pro dlouhodobou zahraniční politiku Číny stejně zásadní jako pro politiku Ruska.

Není náhodou, že se Rusko a Čína setkají na prezidentské úrovni – Vladimir Putin a Si Ťin-pching – na summitu v Moskvě kolem 9. května, v Den vítězství ve Velké vlastenecké válce. Budou podrobně analyzovat další etapu „změn, které jsme neviděli 100 let“, jak to formuloval Si Putinovi v jejich přelomovém létě 2023 v Moskvě.

Budou samozřejmě diskutovat o tom, jak Cirkus Ringmaster sní o uzavření jedné věčné války jen proto, aby zahájil další: přízrak útoku USA a Izraele na jejich strategického partnera Írán – doplněný o protiúder v podobě zablokování Hormuzského průlivu (tranzit pro 24 milionů barelů ropy denně); barel ropy vyletí na 200 dolarů a ještě více; a zhroucení obrovské hromady derivátů v globální ekonomice v hodnotě 730 bilionů dolarů.

Ne, pane prezidente, Cirkus Ringmaster: Nemáte karty.