Sarkozy: Potřebujeme Rusy a opačně |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Nicolas Sarkozy byl v předprezidentském období své politické kariéry považován za velmi talentovaného a inteligentního politika, jevil se jako velká naděje oproti průměrnému oportunistovi Chiracovi, který blokoval jeho politický vzestup, stranická základna gaullistů však Sarkozyho vynesla nahoru. Začínající prezident Sarkozy měl v programu euroskepticismus a distanci od bruselského centra, ale po pár měsících se velmi rychle stal prostým pokračovatelem předchozí linie. Emmanuel Todd, který Sarkozyho nepovažoval za průměrného napsal: “Střídá se Mitterand, Chirac, Juppé, Balladur, Jospin, ale je to jen komedie. Chirac a Jospin zvítězili protievropskou rétorikou, ale během pár týdnů po zvolení ji opustili, jejich průměrnost jim nedovolila vládnout proti vůli elit.” V Sarkozyho konformnosti s bruselským centrem neviděl Todd průměrnost, ale objektivní nemožnost jiné politiky než je podřízenost bruselskému diktátu. Jediným řešením, které dá možnosti politice a evropskému člověku prostor svobody a možnosti rozvoje je exit z monstra zvané Unie. Sarkozy poskytl Figaru rozsáhlé inverview, nezlomila ho dlouhá léta nelítostného pronásledování justiční fašosférou, je pořád mužem politické vize a talentovaným politikem, bohužel už bez perspektivy. Sarkozy na úvod odhaluje svou zajímavou politickou filozofii, každou sekundu chápe jako výsledek boje, štěstí pokud se vůbec ukáže, není důsledek zkoušky, které jsme se vyhnuli, ale je to stav čekávání na další zkoušku po překonané zkoušce. Všechno, co jste chtěli nebo zamýšleli udělat a neudělali, neexistuje. Čas vám nepatří, život je krátký a prezidentský mandát ještě kratší. “Nemám rád prokrastinaci, stále spěchám, mám strach, že nerealizují všechno, co mám udělat.” Můžeme pročítat do nekonečna Sarkozyho interview, ale nenajdeme, že by Putin byl hlavním viníkem dnešní situace, podle Sarkozyho je to americký hegemon a jeho východoevropské loutky, kde k naší hanbě bylo Česko hlavním válečným štváčem.

V roce 2008 jste částečně přesvědčil Vladimíra Putina, dnes nechce naslouchat…

Neúspěch přichází z dálky. Rusové jsou Slované, jsou odlišní, diskuze je vždy složitá a často vede k nedorozuměním. Přesto všechno je potřebujeme a oni potřebují nás. Roku 2008 jsem Putina přesvědčil, aby stáhl tanky, které stály 25 km od Tbilisi. S Merkelovou jsme mu ukázali, že respektujeme jeho červenou linii, proto jsme odmítli přijmout Ukrajinu a Gruzii do NATO, navzdory velkému americkému tlaku. Kompletní obklíčení Kremlu je stará historie. Ze současné situace je třeba najít východisko, Rusko je evropským sousedem a zůstane jím.

Macron se na počátku o něco pokoušel…

Macronova intuice byla správná, ale neuspěl, obzvlášť kvůli tlaku východoevropských zemí. Říkali mi, že Putin už zdaleka není co býval v době, kdy jsem ho znal. Nejsem o tom přesvědčen. Vedl jsem s ním desítky konverzací, vůbec není iracionální. Je nezbytné najít cestu z dnešní slepé uličky, protože v této otázce evropské zájmy nesplývají s americkými. Nemůžeme zastávat velmi podivnou ideu: “Dělat válku, aniž bychom ji dělali.” Máme povinnost vyjasnit naši strategii, obzvlášť pokud válka trvá. Diplomacií a diskuzí, která je jediným prostředkem, jak najít řešení. Bez kompromisu není nic možné a vystavujeme se velkému nebezpečí, věci mohou každým okamžikem degenerovat.

NATO prohlašuje, že podpoří Ukrajinu do posledního dechu. Je to rozumné?

Jsou to silná slova. Znamenají dobytí Donbasu, Krymu? Anexe Krymu 2014 znamenala narušení mezinárodního práva, ale šlo o území, které do roku 1954 patřilo Rusku, většina obyvatel se cítí Rusy, myslím, že návrat zpátky je iluzorní. A ostatní sporná území? Všechno bude záviset od vývoje na bojišti. Pokud Ukrajina nedobude území zpátky, konflikt ustrne a může to znamenat jeho potenciální nový výbuch, řešením může být referendum, které definitivně a transparentně vyřeší územní otázky.

Jediný jste měl odvahu říkat, že Ukrajina musí zůstat neutrální, mimo EU a NATO. Nedovedl sám Putin Ukrajinu do evropského objetí?

Ukrajina je spojnicí mezi Západem a Východem. Dáváme falešné sliby, které nebudou dodrženy. Stejně takové se dávaly Turecku. Nejen protože Ukrajina není připravená a nesplňuje předepsaná kritéria, ale proto, že musí zůstat neutrální. Neutralita není žádná urážka. Naopak, může být garancí velmi silné bezpečnosti. Je třeba být realistický, Ukrajina má vokaci být mostem mezi Evropou a Ruskem. Pokud požadujete na Ukrajině, aby se rozhodla pro jednu stranu, jde to proti historii a geografii. Je naivní věřit, že pád Vladimíra Putina něco na tom změní.

Proč je dnes tak obtížné toto říkat? Spousta politiků myslí totéž, ale nechtějí to říct, včetně Macrona…

Dnešní politická debata reaguje pouze na šokující emoční obrazy, které eliminují všechny hlubší reflexe. Stejně tak to bylo s atomovou energií po Fukušimě, přitom nešlo o nukleární nehodu, ale o tsunami, 22 000 lidí zahynulo důsledkem přírodní katastrofy, ale vůbec nikdo radioaktivním ozářením, nikdo to nemůže zpochybnit. Dnes je pravidlem mediální gesto a generalizovaná nezodpovědnost. Není to demokratický pokrok.