Situace na Ukrajině má víceméně podobu stagnující poziční války, pro obě strany má Bachmut velkou symboliku |

Sdílet článek:

Security magazín pořídil rozhovor s bezpečnostním analytikem a výzkumným pracovníkem Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany Ing. Zdeňkem Petrášem, Ph.D, s nímž hovořil o aktuální situaci na ukrajinském bojišti. Co Petráš soudí o dosavadních vojenských úspěších Ruska? A jakou úlohu hraje v ozbrojeném konfliktu Čína? Více již v našem rozhovoru.

Pane doktore, sledujeme už více než rok válku na Ukrajině. O příčinách konfliktu se již napsalo mnoho. Čeho chce prioritně Rusko na Ukrajině vlastně dosáhnout, nemění se tyto cíle v čase?

Každá vojenská operace je připravována a plánována s perspektivou dosažení stanoveného konečného politického cíle. Plánovaný politický cíl je pak určující pro stanovení vojensko-strategického cíle či cílů. Putin v únoru loňského roku tvrdil, že operace byla zahájena s cílem tzv. denacifikace a demilitarizace Ukrajiny. Lze jen spekulovat, zda se jedná o skutečné cíle nebo je v zahájení operace skryt jiný, utajovaný cíl. Pojem demilitarizace by mohl být interpretován jako snaha o zamezení směrování Ukrajiny k Západu, přesněji řečeno k Alianci, a zamezení případnému rozmístění aliančních sil a prostředků na území Ukrajiny, především pak v bezprostřední blízkosti hranic s Ruskou federací. Interpretace pojmu denacifikace by pak mohla spočívat v tom, že Ukrajina odmítá být součástí velkoruského impéria, které měl anebo ještě má Vladimir Putin patrně v úmyslu znovuvytvořit.

V tuto chvíli se zdá být takřka nemožné, aby takovýto ,,denacifikační“ proces proběhl na celém území Ukrajiny. Západní část Ukrajiny zjevně tíhne více k Západu a je zde očividná snaha o větší integraci do politických a vojenských struktur západního světa, především pak pokud jde o NATO a EU. Naproti tomu východní část Ukrajiny je přeci jen více proruská, takže by se mohlo zdát, že tohoto cíle lze dosáhnout pouze zde. Pokud bychom se tedy drželi oněch pojmů denacifikace a demilitarizace Ukrajiny jako cílů, které chce Putin na Ukrajině dosáhnout, pak lze předpokládat, že by se Rusko mohlo spokojit vedle Krymu se získáním východní části Ukrajiny a dostat do sféry svého politického vlivu především region Donbasu, zahrnující pochopitelně i samozvané separatistické republiky Luhaňsk a Doněck.

A dosáhlo v této souvislosti Rusko z Vašeho pohledu alespoň dílčích cílů, které si původně stanovilo?

Zde je opět nutné zdůraznit, že skutečné plánované cíle ruského vedení nejsou známy a lze jen spekulovat o tom, co je skutečným Putinovým záměrem na Ukrajině. Pravdou ale bude, že původním cílem ruského velení bylo provést bleskovou vojenskou operaci vedoucí k rychlému dosažení strategického cíle, s minimálními ztrátami na technice a živé síle. Nicméně ruská intervence na severním a jižním směru nedosáhla žádného významného strategického cíle a ofenzivní činnost se posléze omezila pouze na východní část území Ukrajiny, kde se vytvořila frontová linie v délce více než 1000 kilometrů, což asi rovněž nebylo záměrem původních operačních plánů velení ruské armády.

V centrální části frontové linie dosáhlo Rusko v průběhu loňského léta poměrně důležitých územních zisků a drželo i ofenzívní operační iniciativu. O to více bylo překvapující, že ruské jednotky poté, co dosáhly hranice Luhaňské a Doněcké oblasti, paradoxně nepokračovaly v úspěšné ofenzivní činnosti, ale naopak přistoupily k takzvané operační přestávce, údajně s cílem přeskupit a zkoncentrovat síly pro další pozemní ofenzivu. Nicméně v té chvíli ruská armáda ztratila operační tempo a už nedokázala navázat patřičnou ofenzivní iniciativu, která by umožnila posunout frontovou linii do hloubky ukrajinského území.

Současná situace má tak víceméně podobu stagnující poziční války kdy v centrální části fronty ruské jednotky usilují za cenu velkých materiálních ztrát a ztrát na živé síle o získání území v oblasti Bachmutu. Jižní část frontové linie, v oblasti města Cherson, je poznamenána stažením ruských jednotek a snahou vybudovat silné opěrné body, které pravděpodobně budou znamenat výchozí místa pro zahájení další ofenzivy ve snaze o překročení delty Dněpru a o znovuzískání území na pravém břehu této řeky k vedení dalšího postupu na ukrajinském území s cílem odříznout Ukrajinu od přístupu k Černému moři.

Poměrně dost se v uplynulých týdnech hovoří o ruské velké ofenzivě. Spekuluje se, zda vůbec začala. Pokud ano, má na ni Rusko dostatečné prostředky a má potenciál rozhodnout o výsledku války?

Pokud se hovoří o ruské ofenzívě, pak se nebude jednat o rozsáhlou ruskou operaci v celé délce frontové linie, nýbrž o jednu či více operací na zvolených úsecích s cílem dosáhnout momentu překvapení v oblastech s nízkou koncentrací ukrajinských sil. Mohlo by jednat o úseky v centrální části frontové linie, bezprostředně navazující na linii Lyman – Lysičansk, kde usilují ruské jednotky o získání kontroly v oblasti Bachmutu. Určitá intenzivnější ofenzivní činnost ruské strany je v těchto dnech patrná i v prostoru jižně od Bachmutu, a to na směru Avdijivka a Marinky. Tento přístup může naznačovat změnu v soustředění úsilí ruského velení právě po dosavadním neúspěšném působení u Bachmutu. Určité informace hovoří o plánovaném soustředění sil mechanizovaných a tankových jednotek v této oblasti, což by mohlo naznačovat snahu ruského velení připravit rozsáhlejší ofenzivu na čáře Avdijivka – Marinka – Vuhledar. Případně by tato ofenzíva mohla souviset i s ofenzívou v oblasti Chersonu, kde se od podzimu soustřeďují ruské síly, poté co byly staženy ze západní strany delty Dněpru. Zde by mohlo ruské velení usilovat o překročení delty Dněpru a postup směrem k Oděse s cílem odříznout Ukrajinu od přístupu k Černému moři.

Ovšem toto vše by dávalo logiku pouze za předpokladu, že by ruská strana disponovala patřičnými schopnostmi a dokázala soustředit mohutnou palebnou sílu na zemi, ve vzduchu, případně podporu z moře. A to se zdá být pro Rusko v současné době dosti velký problém. Otázkou je, zdali je potenciál ruské armády dostatečně silný k tomu, aby dokázal tyto prostředky vyčlenit a dodat na frontu, jestliže je potenciál ruského zbrojního průmyslu dostatečně silný k tomu, aby takovou sílu dokázal vyprodukovat anebo zdali má Rusko takové spojence, kteří jsou ochotní a schopní takovou podporu Rusku poskytnout.

Hovoří se v této souvislosti také o míře vyčerpanosti zdrojů na obou stranách, lidských i materiálních. Kdo je na tom z Vašeho pohledu lépe?

V současné době je znatelné snížení dynamiky vedení operace v celé délce frontové linie, a to na obou stranách. Válka se zjevně dostává opět do fáze statického opotřebovávacího konfliktu, kdy ani jedna strana není schopna vojensky zvrátit vývoj ve svůj prospěch. Tato situace je dána tím, že žádná strana v současné době nedisponuje dostatečným vojenským potenciálem, především kapacitou mechanizovaných jednotek s potřebnou palebnou silou, které by byly schopny provést s podporou vzdušných či námořních sil efektivní manévr a proniknout do hloubky protivníkovy operační sestavy a vytlačit ho z obsazeného území. V oblasti Bachmutu intenzivní střety početně malých jednotek a dělostřelecké ostřelování vede pouze k takticky nevýznamnému postupu ruských jednotek, které jsou následně eliminovány protiútokem jednotek ukrajinských. Tento způsob vedení války vede na ruské i ukrajinské straně k poměrně rychlému vyčerpání sil, ať už se jedná o přímé ztráty na životech, zranění či jen potřebu stáhnout nasazené jednotky, dopřát jim odpočinku a na místo nich nasadit síly čerstvé. Nic takového se však neděje a k výrazné obměně sil na ruské ani ukrajinské straně zatím nedochází.

I když nelze zcela vyloučit, že se na Ukrajině objeví ruské zálohy a další síly k podpoře či obměně stávajících nasazených jednotek, efektivní dopad na skutečnou bojovou schopnost Ruska nebude pravděpodobně dostatečný k tomu, aby nastal výrazný postup do hloubky ukrajinského území. Důvodem je i to, že Rusko v současné době nedisponuje rezervními silami, u kterých by po zmobilizování proběhl takový vojenský výcvik, který by vedl ke zvýšení úderné síly na frontě.

Může se tedy zdát, že tento vývoj spíše vyhovuje Ukrajině, i když i zde je patrná vyčerpanost jednotek, které se nachází na frontě už dlouhou dobu bez možnosti obměny čerstvými silami. Ukrajina, která má na své straně momentálně morální převahu, by se takto mohla soustředit na vedení lokálních střetů ve snaze postupně otupit sílu ruských jednotek a docílit jejich stažení z okupovaného území. Nicméně nedá se absolutně předpokládat, že tento přístup by mohl být dlouhodobě udržitelný a mohl by vést ke konečnému vítězství Ukrajiny v této válce.

Zuří prudké boje o Bachmut, Západ se obává toho, aby se ukrajinská armáda zde příliš nevyčerpala. Jaký má vlastně Bachmut ze strategického hlediska význam, že jej chtějí Ukrajinci za každou cenu udržet?

Od počátku vedení bojů v okolí Bachmutu bylo poukazováno na malou strategickou hodnotu této oblasti, v níž se nenachází žádné důležité vojenské objekty, dopravní uzly, ani důležité průmyslové podniky. Snad jediným důležitým faktorem může být poloha tohoto města, která z geostrategického pohledu může být vnímána jako vstupní brána do separatistických republik Luhaňsk a Doněck.

Pro Rusku i pro Ukrajinu získalo však toto město značnou symboliku. Kremelské vedení nutně potřebuje vítězství, jakkoli symbolické, protože prakticky od pádu Mariupolu v květnu loňského roku a následného obsazení měst Severodoněck a Lysyčansk uplynula už dlouhá doba. Od té doby nelze hovořit o žádném strategickém posunu ve vývoji konfliktu ve prospěch Ruska. Na straně Ukrajiny pak vedení v čele s prezidentem Zelenským učinilo z města symbol odporu proti ruské agresi. Nicméně vedle důležitého politického symbolu má bitva o Bachmut i určitý vojenský význam, byť ne strategický. Bitva o Bachmut, v důsledku nastavené ruské taktiky, dává Ukrajině jedinečnou příležitost efektivně ničit část ruských sil a prostředků soustředěných do poměrně malé oblasti. Otázkou je jen, nakolik budou mít Ukrajinci dostatek času, ale především prostředků v podobě zbraní a munice.

Vedlo toho je zde zjevný záměr Ukrajinců zabránit Rusům, aby získali nad touto oblastí vojenskou kontrolu a využili ji jako odrazový můstek pro rozšíření dalších ofenzivní činnosti především v jižním směru na Avdijivku, Marinku či dále na Vuhledar, kam ostatně, podle dostupných zpravodajských informací, ruské velení postupně soustředí množství mechanizovaných a tankových jednotek.

Západ dodává nezbytnou vojenskou pomoc Ukrajině, bez níž by se obránci ve svém boji neobešli. Může udělat Západ pro Ukrajinu více? Pokud ano, tak v jakém ohledu?

Pokud jde o materiální vojenskou podporu, pak jsou západní země v situaci, kdy je pomoc Ukrajině vázána několika limitujícími faktory. Prvním z nich je míra poskytnuté podpory ve formě vojenského materiálu, která nesmí narušit samotnou obranyschopnost země. Dalším je pak otázka vyčlenění finančních prostředků k pořízení vojenského materiálu k podpoře Ukrajiny. Zde se opět jedná o podíl finančních prostředků z poměrně redukovaných národních obranných rozpočtů, který nesmí narušit plánované výdaje, jež jsou zkalkulovány jako nezbytné pro zajištění vlastní obranyschopnosti. V neposlední řadě se pak jedná o navýšení výrobní kapacity zbrojního průmyslu za účelem produkce vojenského materiálu k pokrytí jednak požadavků pro Ukrajinu a jednak pro doplnění stanovené výše materiálu a techniky jednotlivých armád.

Pokud jde o první faktor, dá se říci, že především západní země, které disponují moderní vojenskou technikou, narazily na limit možností v poskytování své podpory. Snižující se počty vojenské techniky a množství materiálu v nejbližší době zkrátka neumožní pokračovat v intenzivní podpoře Ukrajiny, aniž by to nemělo dopad na zajištění vlastní obranyschopnosti. Pokud jde o finanční prostředky, zde jsou paradoxně možnosti poměrně velké, o čemž hovoří např. i iniciativa EU ve věci vyčlenění až 2 miliardy eur z tzv. European Peace Facility na pořízení dělostřelecké munice a raket. Nicméně i zde může realizace nákupu vojenského materiálu narazit na nedostatek tohoto sortimentu na evropských i světových trzích a zároveň není možné z mnoha praktických důvodů navýšit kapacitu produkce zbrojního materiálu v zemích EU, které disponují patřičnou základnou zbrojního průmyslu. Odvětví, které se z různých důvodů po dobu takřka tři desetiletí postupně redukovalo, nelze produkci razantně navýšit během několika málo týdnů či měsíců.

Není však na druhou stranu někdy spíše na škodu různorodost vojenské pomoci jako například v případě tanků, protože pak zákonitě vyvstávají problémy s logistikou apod.?

Případné dodávky moderních druhů techniky, hlavně tanků, obrněných vozidel, dělostřeleckých a raketových kompletů či letadel a vrtulníků západní provenience, které by mohly za určitých okolností změnit poměr sil na bojišti, s sebou pochopitelně nesou problémy spojené se zajištěním provozu, oprav a vůbec s logistickým zabezpečením. To, co má ve své podstatě armádám členských zemí NATO i EU situaci zjednodušit, tzn. zavedení technických a operačních standardů k zajištění společné interoperability, ukrajinské armádě za stávající situace na bojišti spíše život komplikuje, a to i za situace, kdy probíhá poměrně intenzivní příprava a výcvik personálu k zvládnutí dané techniky.

Na straně druhé, ať už bude počet této techniky jakýkoliv, nelze to bohužel automaticky považovat za změnu ve vývoji konfliktu ve prospěch Ukrajiny. Celkový poměr těžké techniky i letectva jde stále ve prospěch Ruska, což je sice faktor důležitý, ne však rozhodující pro vítězství ve válce. Rozhodujícím faktorem, který může zvrátit vývoj konfliktu, je především úroveň vycvičenosti jednotek, a pak schopnost velení operace efektivně a koordinovaně zasadit jednotky s daným typem techniky ve vhodnou chvíli na patřičném místě. Bojová morálka a odhodlání bojovat tak může být tím faktorem, který bude hrát stěžejní roli ve vývoji konfliktu ve prospěch Ukrajiny.

Neodhalila právě válka na Ukrajině nedostatečné zbrojní kapacity evropských zemí a skutečnost, že neinvestovaly dostatečné prostředky do vlastní obranyschopnosti?

Plánování sil a prostředků jednotlivých zemí NATO i EU v uplynulých letech jednoznačně vycházelo z předpokladu, že na území evropského kontinentu nehrozí, v horizontu několika let či dokonce desetiletí, rozsáhlý konflikt, který může zcela radikálně změnit úroveň bezpečnostních hrozeb. Obecně lze říci, že obranné plánování a s tím související plány na pořízení patřičné vojenské techniky byly primárně směřovány k vedení operací krizového řízení vesměs mimo území Evropy, především na africkém kontinentě. Potřeby týkající vlastního zajištění národní obrany vůči otevřené vnější agresi byly často upozaďovány, přičemž mnoho zemí včetně České republiky vysvětlovaly tento přístup aplikováním principu kolektivní obrany a kooperativní bezpečnosti v rámci Severoatlantické aliance.

Ruská intervence vůči Ukrajině však ukázala, že nebezpečí takové agrese tady je a vznik rozsáhlého konfliktu dostává reálnou podobu. Nicméně disponibilita vojenské techniky, stav zásob zbraní a munice jednotlivých armád zemí NATO i EU neodpovídá nové realitě a v tuto chvíli tak nastává situace, kdy jednotlivé země urychleně přicházejí s nezbytnými opatřeními, především finančního charakteru, pomocí kterých bude možné této nové realitě čelit. Nicméně onen tolik proklamovaný trend v navyšování finančních prostředků na obranu představující 2 % HDP nemůže být vnímán jako všelék, který zajistí národní bezpečnost. Až čas ukáže, nakolik jsou opatření přijatá na úrovni národní či úrovni alianční a unijní efektivní.

Jakou úlohu hraje podle Vás ve válce Čína? Před několika dny proběhla rusko-čínská jednání, podle analytiků a pozorovatelů však Putin zdaleka nedosáhl toho, co chtěl, to znamená těsnějšího partnerství. Je přesto možné počítat s tím, že by se Peking více vojensky angažoval ve válce ve prospěch Ruska?

Čína již od února minulého roku prohlašuje, že je v konfliktu neutrální a ruskou invazi na Ukrajinu odmítla kritizovat, a dokonce i označit za invazi. S Ruskem i nadále udržuje silné vazby, což dokazuje i nedávná návštěva Moskvy.

Z hlediska vojensko-strategického existují i náznaky, že se nejvyšší čínské armádní velení rozhodlo na základě neblahého stavu vojenských schopností ruských jednotek nasazených na Ukrajině provést důkladnou revizi svých schopností k operačnímu nasazení, přičemž údajně dává důraz na oblast logistického a materiální zabezpečení vojsk a na systém velení a řízení, což jsou právě oblasti, které se v případě ruské intervence na Ukrajinu ukázaly jako nejvíce problematické.

Pokud jde o případné čínské vojenské zapojení na Ukrajině, podstata čínské vojenské strategie odráží především potřebu udržet národní suverenitu a teritoriální integritu. K vojenské intervenci by principiálně došlo pouze při narušení teritoriální integrity. Byť se tedy jedná mezi Čínou a Ruskem o silnou vazbu a podle neověřených informací Čína zvažuje, že Rusku poskytne určitou materiální pomoc, není příliš reálné, že by se tato země na Ukrajině zapojila více vojensky ve prospěch Ruska.

Je reálné, aby Ukrajina v dlouhodobějším horizontu osvobodila všechny okupované oblasti? A nakolik je reálné, že je potom může i udržet?

V této chvíli nemá Ukrajina příliš možností a prostředků k tomu, aby realizovala politický cíl deklarovaný prezidentem Zelenským, tzn. vytlačit okupanty z celého svého území a obnovit teritoriální integritu před rokem 2014. Za stávající situace, ve které se nachází Ukrajina, respektive její válečné hospodářství a za situace kdy je existenčně závislá na dodávkách vojenského materiálu ze Západu se nezdá jako reálné pomýšlet na naplnění tohoto cíle.

Pokud by vyšel předpokládaný operační plán ruské armády a Rusko by dostalo východ Ukrajiny pod vojenskou kontrolu, bylo by otázkou, zda by se ukrajinské vedení neuchýlilo k jistému druhu partyzánského způsobu boje proti okupantům. Dosavadní pohled na ukrajinský konflikt by tomu i dával za pravdu. Dobýt území cizího státu a dostat jej pod vojenskou kontrolu je věc jedna. Druhým problémem je toto území stabilizovat a dostat jej pod civilní správu s možností jeho ekonomického využití. A o to kremelskému vedení dozajista jde. Pokud by tedy Rusko pokračovalo v okupaci území východní Ukrajiny situace by dozajista přerostla v partyzánskou válku, kdy by Ukrajina využívala rychlé izolované útoky a ničila by ruské vojenské prostředky a zařízení na okupovaném území. Za předpokladu, že by ruská strana nebyla schopna obnovovat bojeschopnost nasazených jednotek, či obnova bojeschopnosti by byla ve vztahu k ekonomickým ziskům z dobytého území finančně nerentabilní, pak by taková situace mohla vést buď k porážce Ruska, nebo by se porážce přímo rovnala. A právě to by mohl být scénář případného úspěchu Ukrajiny v tomto konfliktu. Navíc i zahraniční pomoc, v podobě dodávek zbraní a vojenské techniky pro vedení takovéhoto konfliktu, by mohla pro Ukrajinu představovat způsob, jak tuto válku vyhrát. Trvání takovéhoto konfliktu lze však velmi těžko odhadnout. A otázkou rovněž je vůbec politická vůle vést takový konflikt, který je finančně mimořádně vyčerpávající.

Má Ukrajina vstoupit do západních struktur, především do NATO? I když ve válce zvítězí, i poté může přijít v podstatě kdykoliv útok z Ruska a Ukrajina nemá bezpečnostní garance

V této chvíle, kdy se Ukrajina s Ruskem nachází ve válečném stavu, je jakákoliv diskuze o jejím začlenění do politicko-vojenských struktur Aliance naprosto bezpředmětná. A to i z toho důvodu, že s takovouto diskuzí musí souhlasit konsenzuálně všechny členské země. A řada členských zemí má v tuto chvíli různý pohled na tuto záležitost. Vedlo tohoto platí, že z hlediska procedurálního musí Ukrajina a její armáda dosáhnout určité úrovně standardů, které jsou naprosto nezbytné k tomu, aby vůbec byly zahájeny přístupové rozhovory. Dá se tedy téměř s jistotou říci, že téma vstupu Ukrajiny do NATO bude dáno na pořad jednání Aliance až poté, co bude konflikt na Ukrajině ukončen a bezpečnostní situace v regionu bude dostatečně stabilizována.