Soukromý byznys vs. veřejný zájem

Návrh zákona o svobodě slova na sociálních sítích prošel do druhého čtení. Jakkoliv jde o legislativně ne příliš povedený návrh a ve skutečnosti je nepravděpodobné, že bude schválen, myšlenka je dobrá. Svoboda slova napříč Západem je pod útokem a sociální sítě se staly jedním z hlavních nositelů tohoto útoku.

Stěžejní západní hodnota

Svoboda slova je naprosto stěžejní západní hodnota, základ svobodné společnosti. Evropané se k ní museli složitě dopracovat. Po mnoha konfliktech a válkách pochopili, že svoboda slova je lepší cestou k poznání pravdy, společenskému rozvoji i vzájemnému soužití, než dogmata a centrální autorita s monopolem na pravdu. Zdánlivá nestabilita a nejistota, kterou s sebou svoboda slova nese, společnost tříbí a nakonec ji činí odolnější.

Ze společenského pohledu svoboda slova je předpokladem skutečné veřejné diskuze a pouze z diskuze, střetávání názorů a konfrontace idejí se rodí cesta ke skutečnému pokroku. Jako taková je nezbytnou podmínkou pro fungující demokracii, která se bez diskuze neobejde. Ten, kdo popírá nebo relativizuje svobodu slova, nakonec bude popírat nebo relativizovat demokracii.

Z pohledu jednotlivce se jedná asi o nejdůležitější formu svobody, konkrétní a hmatatelnou. Člověka nutí přemýšlet, zvažovat, argumentovat, korigovat. Dodává mu morální autonomii, pocit vlastní hodnoty a důstojnost.

Jako každá svoboda nemá být neomezená – ostatně nikde není a nikdo o to ani vážně neusiluje – ale určitě co nejširší. Je potřeba pěstovat kulturu svobody projevu a autentického respektu k cizím názorům, jakkoliv je to obtížné. Nesmysly, hlouposti a lži jsou nezbytnou daní za svobodu slova.

Jakmile ustoupíme z teze, že se mají potírat pouze ty největší excesy jako pomluvy, výhružky, výzvy k násilí nebo promyšlené šíření poplašných zpráv, dostaneme se do spirály neustálého osekávání svobody slova a skončíme u vynucování dogmat. Jakkoliv je tato snaha na počátku vedena dobrými úmysly.

Hate speech

Naprosto ukázkovým příkladem je boj proti hate speech a její trestní postih. Na začátku stojí vcelku pochopitelná snaha potírat skutečně nenávistné projevy jako jsou výzvy k násilí. Snadno se však pod to vejdou i hodnotící soudy a konstatování faktů, které mohou negativně stigmatizovat vybrané skupiny. Postupně mizí snaha vykládat nenávist pomocí objektivních kritérií, naopak uplatňuje se subjektivní hledisko – nenávistný projev je takový, který jako nenávistný může vnímat dotčená osoba.

Za hate speech tak dnes snadno mohou být považovány i výroky jako třeba nepřeji si masovou imigraci z muslimského světa nebo rodina má mít tátu a mámu či tzv. misgendering. Člověk s tím nemusí souhlasit, ale jde o zcela legitimní stanoviska, určitě nesrovnatelná s vyvoláváním pogromu.

Způsob, jakým je hate speech vykládána, nabírá naprosto dystopických rozměrů. Stává se z ní regulérní způsob umlčování, ospravedlněním pro cenzuru a vynucování levicově liberálních dogmat. Jde o unikátní civilizační regres.

Role sociálních sítí

Jaká je role sociálních sítí pro pěstování svobody slova? Naprosto zásadní. Sociální sítě se staly prostorem veřejné diskuze, formou sdružování lidí, prostředkem k jejich společenské a politické mobilizaci, nástrojem předvolebních kampaní.

Dá se říci, že mají stejný, ne-li větší, vliv, než klasická média a to i tím, že je do svého prostoru fakticky integrovaly. Většina provozu na zpravodajských a publicistických webech totiž často přichází ze sociálních sítí. Sociální sítě se tedy staly zásadní pro demokratickou debatu a svobodu slova, což jsou hodnoty, na jejichž udržení má společnost velký zájem.

Sociální sítě pochopitelně nevznikly, aby demokratizovaly veřejnou debatu a šířily svobodu slova. Vznikly za účelem zisku v podobě příjmů z reklamy cílené na základě dat, které sociální sítě o svých uživatelích sbírají. To však na skutečnosti, že se staly předmětem veřejného zájmu, nic nemění. Nemůžeme ignorovat význam sociálních sítí s tím, že jde přece o soukromý byznys, který si může dělat, co chce.

Soukromý byznys vs. veřejný zájem

Stejně jako svoboda slova ani soukromé vlastnictví není neomezené. Byznys je regulován, od ochrany spotřebitele přes zákaz diskriminace či ochranu osobních údajů až po ochranu hospodářské soutěže. Zejména společnosti v dominantním postavení jsou předmětem zvýšené regulace a je celkem shoda, že je to společensky žádoucí. Antimonopolní zákonodárství vzniklo ve Spojených státech na základě teze, že soukromý byznys v monopolním postavení může svobodu i ekonomický blahobyt ohrožovat stejně jako stát.

Sociální sítě navíc mají nejen fakticky monopolní postavení, nýbrž představují digitální obdobu přirozených monopolů. Přirozeným monopolem jsou takové statky, které fakticky není možné replikovat – například železnice nebo elektrické vedení. Není zkrátka možné mít na trase Praha-Brno vedle sebe třicet železničních tras. Sociálních sítí lze mít pochopitelně nekonečno, ale ze své podstaty mají smysl jen, pokud jich je pár či jedna na daný segment (krátké komentáře, fotky, videa). Z logiky věci nemá smysl mít třicet obdob Twitterů.

Je tedy až s podivem, jak horlivě někteří brání sociální sítě před jakoukoliv regulací s tím, že jde přece o soukromý byznys a komu se to nelíbí, nechť si založí vlastní. Sociální sítě nejsou sámoška na rohu, není to byznys jako každý jiný, dotýkají se zásadních společenských hodnot. A právě kombinace dominantního postavení v byznysu, který tyto hodnoty ovlivňuje, musí automaticky vzbuzovat obavy. A chování sociálních sítí tyto obavy pouze potvrzuje.

Sociální sítě prosazují svou agendu…

Sociální sítě nepokrytě prosazují svou politicko-společenskou agendu, která odpovídá levicově liberální, progresivistické ideologii. Jejich pravidla odrážejí výše popsanou extenzivní variantu hate speech (Twitter například maže profily za zmíněný misgendering), jejich zaměstnanci v drtivé míře zastávají tyto názory a podle toho také vypadají algoritmy sociálních sítí.

Množství konzervativních osobností, institucí i obyčejných uživatelů, kteří se setkali s nějakou formou cenzury (skrývání příspěvků, nezobrazování ve feedu, mazaní příspěvků i celých profilů) ze strany sociálních sítí, je vypovídající. Naopak náklonnost k progresivistickým tématům, osobnostem a politikům je ukázková (např. kauza kolem Huntera Bidena). Ale nejde pouze o konzervativní názory, sociální sítě si například vyšláply i na kritiku lockdownové politiky v případě pandemie covidu (příkladem u nás je zrušení YouTube kanálu Igora Chauna).

A v tom je ten největší problém – nikdo neví proti, čemu a komu se obrátí. Sociální sítě fungují velice netransparentně, uživatelská pravidla jsou extrémně gumová, zřejmě zcela záměrně, a vymazán může být v zásadě kdokoliv kdykoliv.

Kdo se kdy zkoušel odvolat proti cenzurnímu zásahu ze strany sociálních sítí, ví, že se dostane do absurdní spirály automatických odpovědí opakujících, že byla porušena pravidla. Stává se Kafkovým Josefem K., který je také potrestán za nespecifikovaný zločin, o kterém neví, že jej spáchal. Pouze pokud se náhodou zvedne dostatečně velká vlna rozhořčení, sociální sítě profily vrací s tím, že šlo o chybu.

…a hlídají si své postavení

Liberální osazenstvo sociálních sítí konzervativním obavám nevěří či se jim přímo vysmívá a to jednoduše proto, že obvykle zastává ty správné názory a s cenzurou ze strany sociálních sítí se nikdy nesetkalo. Buď naivně věří tomu, že sociální sítě mažou jen terorismus a dětské porno, a nebo potlačování konzervativních názorů skrytě schvalují. Že nejde o nějaký pravicový hoax, svědčí ostatně i skutečnost, že šéfové Facebooku a Twitteru byli opakovaně kvůli cenzuře grilování v americkém Kongresu.

Unikátní kategorii pak představují ti konzervativci, kteří cenzurní zásahy nepopírají, ale pod ideologii volného trhu hájí právo sociálních sítí zcela nepokrytě vytlačovat jejich názory. Jejich obvyklou reakci představuje zvolání tak si založte vlastní sociální síť. To je na monopolizovaných trzích dosti obtížné, jak již bylo popsáno výše.

Ale i kdyby. Sociální sítě si svou pozici budou hlídat, ostatně jako každý podnik v dominantním postavení, a konkurenci budou chtít zadupat (a nebo koupit). Vedle objektivních finančních, logistických a technologických překážek je zde tedy také odhodlání sociálních sítí na svůj trh nikoho nepustit.

Příkladem může být sociální sítě Parler, která se rozhodla na rozdíl od Twitteru pro minimum cenzury a na kterou se přesouvala řada konzervativců. Nejprve ji ze svých appstorů vyhodil Apple a Google, čímž prakticky znemožnili její užívání na mobilech a poté jim Amazon zrušil webhosting, čímž znemožnil provoz Parleru úplně. Další poskytovatelé služeb se pak spolupráce s Parler báli z důvodů možné odvety ze strany gigantů. Parler měl dokonce potíže najít právníky, kteří by jej zastupovali v řízení proti Amazonu. Zavedení technologičtí giganti tak prakticky zlikvidovali slibně se rozrůstající sociální síť.

Moc si vždy žádá protiváhu

Sociální sítě (a ostatní tech giganti jako Google) mají obrovskou moc a tuto moc zneužívají, a to nejen pokud jde o svobodu slova. Regulace je tedy na místě jako u každého jiného monopolu. Pokud jde totiž o svobodu slova, mohou ji omezit daleko účinněji, než klasická státní cenzura.

Cílem pochopitelně není to, aby se mohlo publikovat cokoliv. Problém není, že sociální sítě mažou výzvy k násilí a podobné potenciálně trestné vyjádření, ale že mažou mnohem víc a to na základě gumových pravidel, s jednoznačnou politickou zaujatostí, netransparentně a na základě pochybných algoritmů. Je proto potřeba, aby přijaly princip, že svoboda slova má být co nejširší, stanovily rovné a jasné podmínky a zřekly se politické a ideologické vyhraněnosti.

Nejlépe by tak měly učinit samy dobrovolně. Pokud ne, je potřeba je přinutit. Svoboda slova si to žádá.

 ANDREJ DUHAN