Společnost bez hierarchie je utopie

James Orr je předsedou nadace Edmunda Burkeho a profesorem filozofie náboženství na univerzitě v Cambridge. Nedávno napsal úvahu na téma, co je to vlastně konzervatismus.

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Obtížná definice

Žádný fanoušek konzervatismu se nikdy necítí komfortně, má-li ho definovat. Ostře definované ideologické schéma, které má platit pro všechny lidi vždy a všude, je v rozporu s konzervativním instinktem dávat přednost individuálnímu před univerzálním, konkrétnímu před abstraktním a pragmatickému před ideálním.

Konzervativní člověk si uvědomuje obtížnou předvídatelnost, ve které vzniká každá společnost, a katastrofické dopady, pokud je nucena k adopci univerzálního schématu. Na otázku, jak popsat ideální formu vlády, odpoví konzervativní osoba podobně jako básník Solón z antických Athén a řekne, že záleží na tom, pro koho a ve kterém období.

Konzervativní člověk nevidí vůbec žádný rozpor v obhajobě dlouhodobých ústavních práv držitelů zbraní ve Spojených státech a v kritice zbraňových zákonů v zemích, kde žádná taková práva dosud neexistovala.

Přesto však existují určité základní myšlenky, které odlišují konzervativní povahu od jeho oponentů. Pokud bychom měli vyzdvihnout jednu klíčovou myšlenku konzervativního vidění světa, je to pojem řádu. Žádná společnost nemůže být skutečně svobodná bez řádu, který je podmínkou pro její rozkvět. Toho si již dávno všiml Edmund Burke, když řekl, že „jediná svoboda, která je cenná, je svoboda spojená s řádem”.

Spontánní hierarchie

Zásadní však je, že politický a společenský řád nelze svévolně vnucovat shora, ale je třeba mu umožnit, aby organicky vznikl jako reakce na struktury a zákonitosti reálného světa včetně podmínek, které nám jako smrtelným živočichům poskytuje sama příroda.

Kritikům konzervatismu se nejvíce nelíbí jeho trvání na nějaké hierarchii, bez níž není možný řád. To je omyl, který pramení z mylného rovnostářského přesvědčení, že sociální rozdíly, kulturní normy a individuální talent jedince jsou podezřelé a každá osvícená společnost by je měla chtít vymýtit.

Nepřátelství vůči hierarchii navíc také přehlíží, do jaké míry se mnoho vzájemně propojených systémů, právních, ekonomických nebo technologických, které umožňují rozsáhlou spolupráci ve společnosti, opírá o nepředstavitelně široké a detailní rozdělení rolí. Zatímco mnohé z těchto rolí může kompetentně vykonávat většina jednotlivců, v moderní době stále více z nich vyžaduje tak úzkou škálu dovedností, z toho některé vrozené a jiné získané, že vzhledem k jejich vzácnosti nevyhnutelně propůjčí těm, kdo je mají, auru společenského uznání.

Hierarchie maskovaná rovností

Je nevyhnutelné, že následně vznikne nějaká hierarchie společenské prestiže. Konzervativní lidé budou tvrdit, že taková hierarchie by měla být oslavována, pokud má společnost motivovat budoucí generace k tomu, aby napodobovaly přínos svých předchůdců k jejím rozkvětu. Pokusy o odstranění hierarchie jsou ve skutečnosti pokusy o zrušení řádu, na němž závisí jakákoli společnost. Žádný program sociálního inženýrství nemůže eliminovat základní fakta lidské psychologie nebo zabránit tomu, aby radikálně nerovnoměrné rozdělení lidských schopností nevedlo ke vzniku nějaké hierarchie.

Navíc, jak může potvrdit každý, kdo zažil socialismus, každá revoluce s sebou přináší novou aristokracii. Rozpad jedné hierarchie jednoduše znamená, že přijde jiná, ještě svévolnější, která je nebezpečnější a nedá se jí jednoduše zbavit, protože je maskována iluzí rovnosti.

Udržování ohně

Mahler slavně poznamenal, že tradice není uctívání popela, ale udržování ohně. Ale co je tím ohněm? Tradice sama o sobě totiž skutečně není ničím víc než popelem. Přemýšlivý konzervativní člověk chápe, že to, co tradice uchovává, jsou základní dobra jako život, rodina, přátelství nebo krása, která jsou ve skutečnosti vlastní lidskému rozkvětu jako takovému.

Tradice je zásobárnou osvědčených řešení věčných lidských problémů a poznání, že čím déle se nějaký zvyk uchoval, tím je pravděpodobnější, že bude dobře sloužit při překonávání problémů těch, kteří jej zdědili.

Na cestě k utopii

Jakkoli Západ dosáhl v posledních dvou stoletích ohromujícího pokroku, znalosti potřebné k řešení jeho problémů se málokdy, pokud vůbec, nacházejí u jednoho člověka. Jsou rozptýleny a uchovány v zákonech, zvycích, normách a rituálech, je to kumulativní dědictví, které by mělo být uchováváno pro generace budoucí, pokud neexistují vážné a věrohodné důvody pro změnu.

Málokdy bylo módnější odmítat konzervativní principy než dnes, neboť stojí v cestě na pochodu ke sluncem ozářené rovnostářské utopii, po níž touží progresivní levice. Konzervativní pohled na svět směřuje společnost na vše, co by měla chránit a uchovávat, má-li se těšit ze svobody a rozkvětu vztahů, po nichž liberalismus právem touží, ale nikdy jej nemůže dosáhnout.

Napsal nedávno profesor James Orr z Cambridge.