Střelit svobodu i prosperitu jednou ranou? Nařídit elektroauta |

Sdílet článek:

Příznivce elektromobility je možné rozdělit do aspoň čtyř skupin charakterizovaných různými motivy:

Zelení fundamentalisté. Často vědí, že přechod na elektromobilitu velkou část lidí odstřihne od možnosti individuálně se spolu se svými věcmi přepravovat, a jsou za to rádi. Člověka považují za škodnou a jejich ideálem je životní prostředí nezatížené existencí člověka, čehož lze nejlépe, pokud možno, dosáhnout neexistencí člověka.
Flagelanti a signalizátoři ctnosti. Jsou přesvědčeni, že si jako společnost žijeme nad poměry (zřejmě usuzují z vlastního životního stylu), a mají pocit, že zvýšením nákladů na svoji přepravu odčiní své klimatické hříchy. Předpokládají přitom, že masové přepnutí na elektromobilitu je proveditelné a skutečně ekologické.
Příznivci sportovního zážitku. Vysoký točivý moment je jediná zřejmá výhoda elektromobility. Ten, kdo se při jízdě neobjede bez pocitu vtlačení do sedačky, si rád pořídí hříčku v podobě elektroauta. Ten si ji ovšem rád pořídí i bez unijních regulací.
Otroci trendů a signalizátoři nákladů. Navzdory tomu, že elektropohony jsou starší a méně technologicky „cool“ než sofistikované spalovací motory, mají někteří pocit, že svým nekritickým přimknutím k elektru ukazují, že nastoupili do správného vlaku do budoucnosti. Navzdory tomu, že elektro se zatím bez brutálních regulací ukazovalo jako jednoznačně mimo rámec. Ovšem lidé, kteří rádi demonstrují, že mají tolik peněz, že je můžou klidně vynakládat neúčelně, mají „svůj“ produkt.

Zatímco 3. a 4. skupina si užívá svoji exkluzivitu a po nařízeních nevolá a 1. skupina svůj agresivní boj vede dostatečně otevřeně na to, aby s nimi nikdo normální nechtěl mít nic společného, největší potíž kvůli své naivitě zřejmě představují tzv. užiteční idioti ze 2. skupiny. Sem se totiž snadno zařadí kdekterý mainstreamový politik, včetně členů nezelených frakcí v Evropském parlamentu.

Evropská unie svým rozhodováním činí z elektromobility jednosměrku. Boj proti spalovacím motorům vede z přesvědčení o neudržitelnosti spalování fosilních paliv, přičemž nabízí řešení, které je i z výchozího hlediska uhlíkové stopy neefektivní, vezme-li se v potaz celý životní cyklus auta. Nemluvě o dalších ohledech, jako je otázka řiditelnosti klimatu, vliv automobilové přepravy na něj nebo cena za dosažení jednotlivých cílů. Kdyby skutečně záleželo na klimatu, soustředili bychom se na vývoj syntetických paliv a stavbu jaderných zdrojů.

Auta s klasickými motory představovala pro Evropu její hospodářský klenot (protože spolu s japonskými patří na světovou špičku), zatímco v případě elektrických, technologicky méně náročných vozů tato exkluzivita padá. Naopak přibývá závislost na vzácných kovech a kovech vzácných zemin, zejména pokud jde o permanentní magnety, kde se jedná prakticky výlučně o surovinu ve vlastnictví Číny. Jednou z nákladových položek je tedy i vznik další závislosti na „ne zrovna přátelských“ režimech. Poměrně křiklavé odhalování neschopnosti poučit se z energetické krize plynoucí z ruské invaze na Ukrajinu a naší závislosti na ruském plynu.

Že pro elektroauta neexistuje infrastruktura ani zdroje energie, je mnohem významnější problém. Ano, jsou i lidé, kteří stále žijí bez garáže vybavené fotovoltaikou na panelových sídlištích, a přesto si doposud dovolovali jezdit autem. Ale jak si svůj elektrický „lidový vůz“ ID za 1,5 milionu nabijí ti, kdo si ho můžou koupit, během zimních měsíců, kdy se funkce solárních panelů skoro nijak neliší od běžné pálené tašky? Když uhelné elektrárny zavíráme a jaderné nestavíme? Zákon zachování energie kvůli zelené ideologii platit nepřestane…

V kontextu energeticky a surovinově strategických otázek se praktické „drobnosti“ v podobě radikálně nižší životnosti elektroaut (ano, kvůli článkům jsou po deseti letech nikoliv vhodnou položkou na protiúčet při nákupu nového auta, ale spíš na shození ze skály), dlouhé doby dobíjení, kratšího dojezdu nebo že jsou prakticky neuhasitelné, když se rozhodnou hořet, jeví jako nepodstatné. Ale přesto jsme prostřednictvím halucinujících evropských elit ochotni tolerovat, že na tuto cestu nastupujeme.