Svobodná Evropa: Konec dobrý, všechno dobré |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Konec Svobodné Evropy je příležitostí nostalgicky vzpomenout na dobu, kdy tato rozhlasová stanice byla zdrojem informací, nepohodlných režimu, čili alternativou médií provládního hlavního proudu, který nepřipouštěl debatu s oponenty. Jakmile se provládní hlavní proud stal zdrojem stejných informací a názorů, jaké přinášela „Svobodka“, zjevně nebylo alternativy třeba. Alternativní názory si pak přirozeně nacházejí opoziční platformu poté, co se hlavní proud instinktivně vrátil k prorežimní servilitě a k cenzuře jiných, než jedině správných názorů. České vysílání Svobodné Evropy by dnes neškodilo obnovit, vzhledem k tomu, co všechno mainstream posluchačům vnucuje, a hlavně co všechno jim zamlčuje. V éře internetu ale Američany nepotřebujeme. Obdobou někdejší Svobodné Evropy jsou na režimu nezávislá svobodná média.

Svobodnou Evropu Američané neruší pouze z úsporných důvodů. Rovněž opouštějí politiku vměšování se do vnitřní politiky cizích zemí. Končí s podporou opozice a snahou destabilizovat politické poměry prostřednictvím politických nevládek. Nový americký šerif tím říká, že na rozdíl od svých předchůdců si nenárokuje patent na demokracii. Konec amerického vměšování není třeba oplakávat jako zradu demokracie. Američany je naopak třeba pochválit za respekt k demokracii, neboť ze všech Američany sponzorovaných převratů a barevných revolucí povstalo víc škody a utrpení, než užitku.

Když se pročítám komentáři ke Svobodné Evropě, vzpomíná se na ni v dobrém, jako na hlas svobody, anebo ve zlém, jako na nástroj propagandy. Že pravda není černobílá, je zřejmé z toho, co Slávce Peroutkové řekl v nemocnici krátce před smrtí Ferdinand Peroutka, který řídil české vysílání Svobodné Evropy v letech 1951 až 1961: „Mým životem prošly tři mocnosti: nacisti, komunisti a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci.“

Nevím, v čem se Ferdinand Peroutka nepohodl s americkými šéfy, ale mohu říct, proč jsem ze Svobodné Evropy v červnu 1992 odešel já. Přišlo mi absurdní, že mi můj šéf cenzuroval přehledy českého tisku, které jsem připravoval pro slovenské vysílání. Bděl nad tím, aby si Mečiarovi lidé nevyslechli něco, co by se jim mohlo nelíbit. Usoudil jsem tehdy, že u tohoto už být nemusím.

Ke Svobodné Evropě se ale váže i jiná má vzpomínka. V Mnichově vedle redaktorů, kteří připravovali vysílání, zaměstnávali Američané i člověka, který je kontroloval. Tím člověkem, který žaloval americkým šéfům, tedy CIA, prohřešky svých kolegů proti korektní novinařině, byl můj kamarád, spolužák z gymnázia, který emigroval na Západ, a poté, co nějakou dobu pracoval v BBC, dostal práci v Mnichově. Logicky byl mezi kolegy mimořádně neoblíbený, ale jeho bonzování dávalo smysl: Za peníze, které Američané investovali do šíření demokracie, požadovali bezchybný profesionální produkt, který nelze napadnout a zpochybnit.

Pamatuji, že jsme vedli dlouhou debatu o tom, jak Svobodná Evropa odvysílala nepravdivou informaci, že policisté na Národní třídě zabili studenta Šmída. „Sice to nebyla pravda, ale odstartovalo to vítěznou revoluci“, zastával jsem se tehdy redaktorů já. „Sice to odstartovalo revoluci, ale byla chyba odvysílat neověřenou informaci“, oponoval mi kamarád. S odstupem pětatřiceti let a při pohledu na současnou novinařinu, kdy se pravda bezostyšně ignoruje, překrucuje, ohýbá a zamlčuje, mi standardy tehdejší novinařiny ve Svobodné Evropě připadají jako vzor novinářské profesionality.

Jedním z argumentů pro zrušení Svobodné Evropy je nelibost zřizovatele, že vysílání ovládli progresivní propagandisté, kteří skrze novinařinu dělají politiku. Abychom uměli posoudit, zda je tato výtka oprávněná, chtělo by to referát od někoho, kdo redaktory kontroluje, pokud je tedy i dnes ještě někdo kontroluje. Je-li tomu ale tak, jak tvrdí lidé od nového amerického šerifa, pak je skutečně dobré vysílaní ukončit. Konec dobrý, všechno dobré. A pokud zrušení novináři odvedli dobrou práci, budiž jim na odchodu útěchou, že se stejně v nejlepším má přestat.