Téma, kterému se nelze vyhýbat

Nelze se zbavit dojmu, že snímek byl více než snahou pomoci dětem motivován snahou poslanců pomoci sobě samotným. Že šlo, ve světě plném demonstrativních póz, o signalizování jejich ctností, zaujetí morálního postoje jemně naznačujícího, že jsou tak nějak lepší, než ti, kdo s nimi na fotografii nestojí. Politika je a vždy byla trochu divadlo. Ale dnes to stále častěji vypadá tak, že zbylo již právě jen ono divadlo. Obsah kamsi, neznámo kam, unikl. Kýč a sebedojímání se nad sebou samými vítězí.

O české zahraniční politice, která se po nástupu současné vlády smrskla do sledu aktivistických kampaní, povýšeného moralizování a mávání všemi vlajkami s výjimkou té vlastní, namísto trpělivého vyjednávání na podkladu národních zájmů a zbytečného neuzavírání si dveří, to bohužel platí dvojnásob. Není žádným vyviňováním dotyčných tvrdit, že velký podíl na tom má potřeba nepřetržitého vysílání na YouTube a zaujímaní nesmiřitelných postojů ke všemu a všem na sociálních sítích pro uspokojení potřeb soudobého virtuálního světa, jehož spotřebitelé si žádají neustále další a další přísun nového obsahu.

Tato podoba „debaty“ zahraniční politice škodí snad ještě víc než politikám ostatním, zejména proto, že její povaha byla historicky vždy spíše diskrétní. Ukazuje se přitom, že realita zahraničněpolitické morální nesmiřitelnosti je bohužel stejně nebo dokonce ještě více násilná než „staré pořádky“.

Mluvit dnes u nás o blízkovýchodním konfliktu racionálně je proto nesmírně obtížné. Neznamená to však, že bychom se o to neměli pokoušet. Podobně složité to ostatně bylo i na počátku ukrajinské války, v roce 2014, stejně jako o osm let později, kdy eskalovala do dnešní podoby. Situace ani dnes není ideální a debata otevřená, ale posun tady je. Dojde k němu i v případě konfliktu okolo Pásma Gazy.

V bojišti vzdálené české debatě bychom proto měli být schopni mluvit bez snah o umlčování iracionálním obviňováním z antisemitismu například o těchto věcech:

– O tom, že nejde o odvěký spor „biblické povahy“, ale asi o sto let starý nacionalistický konflikt mezi Araby a Židy z velké části podnícený politikou původních koloniálních sil, v němž došlo v průběhu desetiletí na obou stranách k řadě vzájemných nespravedlností.

– Že jde o konflikt, který se jeví jako naprosto jasný a srozumitelný, když jeho počátek položíme do 7. října 2023, ale extrémně složitý, když na něj nahlížíme v celé jeho délce, což ostatně dokládá dlouhodobá neschopnost kohokoli dobrat se jeho řešení.

– Že jde o konflikt asymetrický, na jehož jedné straně stojí nesmírně potentní armáda státu Izrael s podporou největší armády světa a proti ní extrémně motivovaní teroristé (podporovaní regionálními mocnostmi) s primitivním a děs nahánějícím, ale z jejich pohledu účinným způsobem boje, což není v jejich specifickém postavení, řekněme, nestátního aktéra v rámci regionu jev zdaleka neznámý, ale naopak dosti častý.

– Že vojenské silové řešení a spoléhání se na technologickou převahu a z ní plynoucí neochota Izraele jakkoli řešit palestinskou otázku takto masivnímu útoku Hamásu zabránit nedokázaly. Pakliže to radikalizaci vedoucí k takto fanatickému zabíjení dokonce ještě více nepodnítilo.

– Že současná vojenská kampaň bude mít následky podobné. Zabíjení blízkých logicky radikalizuje a vzbuzuje touhu po pomstě na obou stranách. Tam, kde je obětí víc, a prostředí, které takový hněv ochotně kultivuje, bude pochopitelně motivace silnější. (Vrchní zemský rabín Karol Sidon mluví v souvislosti s útokem Gazanů o „vzpouře ve věznici“. Bude rabín také označen za antisemitu?)

– Že i v samotném Izraeli na přístup ke konfliktu panují dlouhodobě rozdílné a vyhrocené názory. A že mnoho lidí je zde dlouhodobě přesvědčeno, že konflikt vojenské řešení nemá a že upřednostňování silového řešení naopak vytváří podmínky ideální pro posilování Hamásu.

– Že Palestinci z Pásma Gazy nikam nezmizí a bude proto potřeba nalézt opět východisko pro společné soužití. Nespecifikované výzvy k jejich zmizení nebo „vyřešení problému jednou pro vždy“ – které, nemají-li přímo genocidní charakter, tak se mu velmi blíží – a které se v české debatě objevují, bychom měli velmi důrazně odmítat.

– Že Česká republika patří k většině světa, která stát Palestina uznává a měla by se podle toho chovat, nebo jej oduznat (po čemž ale nevolám).

– Že muslimská migrace do Evropy s blízkovýchodním konfliktem samotným bezprostředně nijak nesouvisí, i když je díky propalestinským demonstracím a antisemitským útokům s tímto konfliktem dnes spojována, a to i těmi, kteří o ní celá léta mlčeli, aby nemohli být označeni za xenofoby a vyřazeni ze slušné společnosti. Je těžké se ubránit dojmu, že u mnohých z nich je dnešní „spravedlivá nenávist“ vyjadřovaná – když se to teď může a je dokonce žádoucí – jen ventilací jejich dlouhodobého nesouhlasu s migrací potlačeného politickou korektností.

– Ale měli bychom umět srovnávat například také počet civilních obětí v tomto konfliktu trvajícím několik týdnů s více než půl druhého roku trvající válkou na Ukrajině. Vše nasvědčuje tomu, že již dnes je počet civilních obětí v Gaze vyšší.

Co bychom naopak neměli, je nechat si vnutit podobu veřejné debaty, ve které někdo, kdo vysloví takové názory, bude ihned označen za antisemitu nebo mu bude doporučeno, aby šel mávat palestinskou vlajkou, jak to směrem k autorovi těchto řádek prohlásila jedna z osob ze zmíněné fotografie.

Izrael je velmi vyspělý, kulturně a civilizačně nám blízký stát, patrně nejbližší v celém regionu. Zároveň je to stát vojensky mimořádně potentní a efektivní. Ani děsuplné vraždění Hamásu by však nemělo být ospravedlněním pro cokoli. To, že je Izrael náš spojenec, neznamená, že musíme bezpodmínečně souhlasit s každým jeho minulým i budoucím krokem, jakkoli právě toto se v Čechách obecně nikdy moc nechápalo. Tyto věty zároveň nejsou výrazem nějaké naivity či nepochopení toho, jak „tvrdá a nemilosrdná pravidla“ na Blízkém východě panují. Výrazem odmítnutí neoconského jestřábího postoje, který (nejen na Blízkém východě) způsobil obrovské množství škod a utrpení, jsou ale zcela určitě.

Izraelský novelista Amos Oz na českém Festivalu spisovatelů v roce 2003 o vztahu mezi Izraelci a Palestinci prohlásil: „Oba národy mají nárok na své území, na svůj stát. Neměli bychom se snažit skončit jako Shakespearova dramata, kdy po závěrečném vítězství bude scéna pokryta krví.“

Vůdci státu Izrael (ale i palestinští předáci) dokázali nemožné, když v minulosti několikrát ve správnou chvíli odložili meč a chopili se pomyslného rádla. Chvíle pro to není v hodinách žalu a hněvu. Ale je dobré na ni nezapomínat.

Tím víc bychom na to neměli zapomínat my, kterých se tyto hrůzy bezprostředně nedotýkají. Slušelo by nám více zdrženlivosti a méně siláckých řečí o „nevyhnutelných kolaterálních škodách“.