Trumpova ofenzívní defenzíva |

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Již tři týdny svět přihlíží bezprecedentní smršti kroků staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Na domácí frontě zaskočil volební porážkou paralyzované a demoralizované demokraty frontálním útokem v klíčových oblastech migrační, klimatické a genderové politiky. Zahraničí šokoval okamžitým uvalením cel na vývozy svých sousedů Kanady a Mexika do USA a uvalením 10% cel na čínské zboží.

Zděšení z těchto kroků poněkud polevilo, když se potvrdilo, že Trump uvalení cel nebo jeho hrozbu používá především jako negociační nástroj, který má protistranu dostat do defenzívy a učinit ji ochotnější k ústupkům v jiných oblastech (nelegální migrace, ochrana hranic, drogy atd.). S hrůzou očekává další kroky amerického prezidenta v této oblasti především Evropská unie, kde Trump uplatní pravděpodobně spíše trvalejší „čínský“ model celní ochrany.

Agresivní protekcionistické kroky v obchodní politice jsou reakcí na změněné postavení USA ve světové ekonomice. USA už před lety zjistily, že globalizace, která liberalizovala obchodní a kapitálové toky ve světě, už dlouho nepůsobí ve prospěch Ameriky a Západu. Liberalizace světové ekonomiky po skončení studené války a tržní transformace bývalých komunistických zemí stimulovaly rozsáhlý přesun materiální výroby z vyspělých západních ekonomik na východ, především do Číny, ale i dalších zemí jihovýchodní Asie a východní Evropy.

Vyspělým západním ekonomikám tato globalizace přinesla benefity v podobě dlouhodobě nízkých cen zboží, tj. na dlouho zmizela hrozba inflace, nadnárodním společnostem, domicilovaným především v USA a západní Evropě, narostly výrazně ziskové marže, byznysu se otevřely nové ohromné zcela nenasycené trhy v zemích bývalého sovětského bloku a v Číně, což představovalo nový významný růstový impuls. Avšak zatímco akcionáři nadnárodních společností bezprecedentně bohatli, v rozdělování bohatství se nůžky mezi nimi a většinou společnosti západních zemí začaly zřetelně rozvírat. Deindustrializace vyspělých západních zemí vytvořila výrazné sociální a regionální problémy, které se začaly projevovat nakonec v politickém vývoji.

S tím, jak se Čína stala postupně dílnou světa, začala ve stále větší míře koncentrovat i materiální bohatství a finanční zdroje. Zatímco vyspělé západní země postižené deindustrializací a udržující stále více neúnosný stát blahobytu zápasily a zápasí s deficitním hospodařením, čínské obchodní přebytky umožnily Říši středu nejen bezprecedentní ekonomický rozvoj, ale daly jí i nástroj k významné roli v globálních finančních a kapitálových tocích.

Zatímco země střední a východní Evropy, které prošly transformací, vstoupily do EU a staly se levnými subdodavatelskými ekonomikami sloužícími nadnárodním řetězcům, nedokázaly zabránit trvalému masivnímu odlivu svého bohatství do vyspělých zemí, Čína se svou tvrdou totalitní komunistickou vládou si dokázala udržet svou suverenitu v hospodářské oblasti, bezskurpulózně využívat know-how a zdroje zahraničního kapitálu ve svůj prospěch a vybudovat s velkou podporou a účastní státu národní kapitalismus obřích rozměrů.

Způsobem svého vzniku v době po skončení studené války a v éře americké globální dominance byl a dosud je čínský hospodářský zázrak velmi silně propojen s děním ve světové ekonomice. Čína se stala po jistou dobu osou globálního ekonomického mechanismu, která zajišťovala velkou část globální výroby zboží, nasávala obrovské množství surovin z rozvojového světa, kterému platila svými exportními příjmy pocházejícími z vyspělých zemí, jimž dodávala zboží a současně financovala jejich schodkové hospodaření, což umožňovalo opakování tohoto cyklu. Tento mechanismus, z něhož zdánlivě profitovaly všechny součásti, ovšem rychle narazil na své limity- schodky vyspělých zemí Západu začaly narůstat do nebezpečné výše, Čína se stala vážným konkurentem i v nejnáročnějších high-tech oborech, ekonomickým gigantem a globálním vyzyvatelem USA. Donald Trump již ve svém prvním období otočil kurs proti dosavadním ekonomickým trendům, tj. proti Čině, a za Bidena zůstalo toto směřování zachováno. Nyní sledujeme další, radikálnější fázi této strategie, kterou lze nazvat deglobalizační.

Americká cla a různá embarga proti Číně, která dosud poslušně následovala i Evropa, jsou ale fakticky přiznáním slabosti a nekonkurenceschopnosti. Proti Číně to není dočasný obchodně politický klacek či výhrůžka, která pomine, jakmile protivník ustoupí. V této relaci to je a bude dlouhodobější postoj, který bude mít velmi nejednoznačný vliv na americkou i světovou ekonomiku. Celní válka zcela jistě dlouhodobě poškodí dodavatelské řetězce a oběh zboží ve světě. To si Trump asi přeje, ale vůbec to nemusí znamenat, že z toho budou USA profitovat. Cla zvýší obecně inflaci a poškodí hospodářský růst, protože Čína zareagovala recipročními tarify právě u klíčových komodit amerického vývozu – zemědělských produktů a paliv.

Politika západních sankcí a embarg se ukazuje jako mimořádně neefektivní, zejména vůči takovým velkým zemím jako je Čína a Rusko. Omezení vývozu nejvyspělejších technologií možná fungovalo v případě zpuchřelého komunistického bloku, vůči nastartované státně kapitalistické Číně a válčícímu Rusku je to pouze velký stimul k rozvoji jejich vlastní high-tech základny. Vývoj vojenských technologií ve válce na Ukrajině a šokantní úspěch čínské AI společnosti DeepSeek jsou pouze příklady selhání této startegie.

Vzájemné odpoutávání se Západu od Ruska, Číny a v širším rámci od zemí BRICS globální vliv Západu oslabuje. Čína, před pár lety ještě největší věřitel USA již několik let záměrně snižuje držbu amerických vládních dluhových instrumentů a odpoutává se od americké ekonomiky. To bude mít vliv na finanční trhy jako faktor růstu úrokových sazeb a trend oslabující dolar.

V případě Ruska, které tendencemi vývoje své ekonomiky před anexí Krymu připomínalo spíše ropný emírát než konkurenceschopnou produktivní vyspělou ekonomiku, zafungovaly protiruské sankce paradoxně jako zásadní intenzifikační a stimulační faktor, který přinutil stagnující zemi začít vyrábět a využívat své bohatství. A tak se dnes dočítáme, že krvavou válkou vysilované Rusko rostlo loni tempem 4,1%. To je v kontrastu s naším 1% a německým poklesem pozoruhodný výsledek, stejně jako zpráva o loňské 9,5% inflaci, protože o jejím růstu jsme dosud od naší propagandy četli jenom katastrofické zprávy. Při vzpomínkách na našich 18%, kterých jsme dosáhli v mírových podmínkách nedávno, to překvapí.

Postupující vzájemné vzdalování rozhodujících světových ekonomik je špatnou zprávou pro všechny ostatní. Činí vzájemnou mocenskou a vojenskou konfrontaci stále více reálnou.

Čína je dnes paradoxně hlavním zastáncem udržení dosavadního liberálního hospodářského řádu. Vrátila se k tradiční trpělivé politice čínských starých dynastií spočívající ve spoléhání se na v čase přirozené prosazení se váhy obří země. I dnes Čína, která má dvojnásobek obyvatelstva než celý Západ, je politikou cel a sankcí těžko ohrozitelná. Trump naproti tomu zápasí s krátkým časem svého mandátu v podmínkách nepředvídatelného vývoje doma i ve světě. Svým útokem na zaběhlé neudržitelné západní pořádky kráčí správným směrem, ale vězme, že jsou to vynucené a defenzívní kroky, které těžko přinesou rychlý obrat. Naopak mohou vyvolat vážné potíže a antagonismy. Nebezpečí tzv. Thukidydovy pasti (jak popsal řecký historik nevyhnutelný konflikt mezi Athénami a Spartou za tzv. peloponéské války), kdy je dosavadní dominantní velmoc neodvratně tažena do konfrontace s velmocí nastupující, vážně hrozí.