Účel světí prostředky

Pokud jsem úvodní glosu začal slovy, že snad nemá příliš smysl pozastavovat se nad průběhem prezidentské kampaně, následující pozastavení smysl má. Považuji za nehorázný, za fanatický výraz nenávisti k politikovi, kterého část voličů nepodporuje, když mu agresivně napadne předvolební shromáždění. Už se to těmto lidem osvědčilo před podzimními parlamentními volbami vloni, pokračují v tom letos. Tehdy to byli voliči koalice Spolu, nyní to jsou (stejní?) voliči generála Pavla, kteří – v rámci té „nové, lepší demokracie“ a hlavně „slušnosti“ – rozbíjejí Babišova předvolební setkání s občany. Považuji za skandální, aby kandidátovi (jakémukoliv!) byl zamezen přístup na setkání se svými voliči. Považuji za nepřijatelné, aby „bojůvky“ (jinak to snad ani nejde nazvat) přicházely na předvolební mítinky s cílem tyto destruovat a tak politickému kandidátovi zabraňovat vést politickou kampaň. Jsou to ale ti „správní“ demokraté, jsou to ale ti praví obhájci „svobody slova“, že? Prostě, účel zase světí prostředky.

Za nejodpornější charakteristiku letošní kampaně považuji agresivní  rozdělování země na „město“ a „ves“. Sám pocházím z malého města, většinu svého šťastného a hezkého dětství jsem ale prožil u mých babiček na vesnici. Měl jsem a mám tam hodně přátel. I proto se za člověka z města nepovažuji, k vesnici se hlásím. A „vesnici“ teď i hájím. To, že pár nafrněných městských „spratků“ ohrnuje nad lidmi z venkova nos, mě pobuřuje. Ale tenhle jejich postoj není u nás  nic nového. Tahle nafoukanost a povýšenost jsou v české politice přítomny od samotného listopadu 1989. Byli to právě vždycky ti „lepší“, kdo nedokázali pochopit, že lidé „mimo Prahu“ mohou mít jiné názory, zájmy a preference, než měli oni sami. Právě z tohoto podhoubí žil havlismus, z přesvědčení o vlastní výjimečnosti, nadřazenosti, o své unikátnosti a vyvolenosti. Právě proti těmto názorům si musela občanská pravice v čele s plebejským (v tom nejušlechtilejším slova smyslu) Václavem Klausem, ve které vedle sebe mohli sedět universitní profesor i řidič dodávky, vlastní existenci opakovaně vyvzdorovávat. Byl to za ta více než tři desetiletí nekonečný souboj. Tato prezidentská kampaň nám tak znovu připomněla, že ti, kteří se tak rádi Václavem Havlem ohánějí, námi ostatními – lidmi z vesnice – vlastně vždycky jenom pohrdali. A, bohužel, i vyhrávají.

Pod čarou: Jsem si jist, že těmi nejagresivnějšími bojovníky proti „vesnici“ jsou ti z „vesnice“, kteří ze za svůj vesnický původ prostě jenom stydí a myslí si, že takhle svůj životopis „přepíší“.